Krokuju, krokuješ, krokujeme

A je to tady. Mám kolem ruky černý proužek vysílající vlny, počítající kroky a buzerující, když dlouho sedím. Je to dost schizofrenní. Na jednu stranu mě lidi prudí, abych naplánovala cestu do Izraele, protože já jsem ta, co umí jazyky, na druhou stranu mě buzeruje tenký černý proužek, že dlouho sedím. Mám teda dělat kroky nebo čumět do počítače a testovat své jazykové schopnosti? A protože to měří i tepovou frekvenci, okamžitě vím v číslech, jak se na rozhraní těchto protichůdných požadavků vytočím.

Dneska jsem udělala 12 733 kroků. Podle názorů jedněch, když udělám 10 000 kroků denně, začnu zázračně hubnout. Podle jiných mi na zázračné hubnutí stačí 6000 kroků. Zatímco kroky krokoměry měří přesně, na štíru jsou se spalováním energie. Zírám s otevřenou hubou. Než jsem dostala tenhle danajský dar, nenapadlo mě počítat si kroky. Výsledkem nedostatku této představivosti bude moje viditelné velká prdel.

Na svou obhajobu k těžkému

 tepu. Ztratil se mi bílý pes 

na zasněženém  poli a kolem 

stříleli myslivci.

Těžko těžce nedýchat a zachovávat klid.

Když se napíchnu jako Ufo na telefon, vím nejen, kolik jsem krokovala, ale i jak dlouho, zda a jak jsem dýchala a jaký jsem měla tep. Je to jednoduchý. Prostě zapnu režim chůze, nebo běh, nebo cyklistika (režim běžecký pás mi vážně nehrozí) a z kochání krajinou kolem sebe je neustálé kontrolování displeje a různých číslíček. Pecka. Když dojdete domů je největším zážitkem finální sčot aplikace, nikoli to, že jste se na chvíli odpojili od online světa v počítači. Tak nějak se vytváří závislost.

Umí to ale i víc věcí! Kontroluje to sedy lehy, čištění zubů, jídlo, řízení auta, prostě všechno, co aplikace nabízí a na co člověk sám přijde. Celý váš den je najednou v grafech. A co víc! Víte dokonce jak spíte. Jak dlouho, jak hlubokým spánkem, jak dýcháte ve spánku, jak… já vlastně nevím co, protože po pravdě kromě aplikace chůze, jsem nic jiného nezkoušela.

Že jsem spala blbě ráno cítím, nemusím to mít v grafech. Že jsem byla na procházce, která mě zničila vím podle své pajdavé chůze, dýchavičného dechu a sprostých nadávek. Aplikace, která mi řekne, kolik kroků mě zabilo, mi v mém duševním rozpoložení moc nepomůže.

Nechci být příliš negativní. Čas: 21:26, počet ťapiček: 12 733, tepová frekvence: 72 (dost pochybuji o validitě údaje, před pár minutami to bylo 41). Myslím, že se to dá využít k vědeckým účelům. Mám super device na sledování vztahu mezi tepem, chlastem, trávou a počtem kroků. K čemu to bude? Úplně stejně k ničemu jako celý slavný krokoměr, který je dalším nástrojem, který lidi od přirozených pohybů připoutává k online světu a tvoří o nich digitální stopy. Stále častěji se ptám: a co že máte proti čipování?

Ne, nejsem nevděčná. Sice jsem si na začátku říkala, proč nemůžu dostat třeba hezké náušnice, nebo dámské hodinky, ale nakonec jsem uznala, že to může být i zábava. Nakonec černý proužek mi jde ke sportovnímu oblečení líp než BenTime.

Ááááá je čas krokovat. Krok sem, krok tam…

Setkání jiného druhu

Všude se probírají volby a všichni mají jasný názor na to, kam se řítí náš stát. Nutno podotknout, že v tomto bodě panuje všeobecná shoda.

Netuším, kam se řítí nás stát, protože nejsem Sibyla. Ale moje tělo mi jasně říká, kam mířím já. V duši mi sedí věčná nespokojenost pramenící z mé práce. V podstatě to měla být činnost radostná, ve které se sebevzdělávám, předávám moudra mladým studentům, kteří se tváří, že o to nestojí, dělám vědu a vedle toho vyřizuji nezbytné byrokratické zlo. V ideálním vesmíru pak mám vedle naplňující práce, také uspokojující soukromý život. Realita je však krapet jiná. Vedle byrokratického šimla, který se zvětšuje snad každým dnem, se snažím neustále učit nové kurzy v jejichž rámci se rychlostí blesku sebevzdělávám a po večerech volím mezi psaním článků nebo grantů. Soukromý život veškerý žádný, takže kdyby se náhodou někdo spletl a začal mě na ulici balit, ani bych to nepoznala.

Zakopala jsem se tak hluboko do věčného boje v práci, až jsem získala dojem, že jsem na barikádách a bojuju proti celému mikro světu, který obývám. Minulý týden jsem se dostala do fáze, kdy jsem si otevřeně přiznala, že na to nemám. Že nemám na to, abych připravovala každý semestr nové kurzy s tím, jak lidí na katedře neustále ubývá. Že nemám na to vyplňovat stohy papírů a neustále řešit pseudoproblémy různých nicneříkajících tabulek, šéfů a úředníků a do toho po večerech, kdy sotva držím v kůži, číst nové a nové texty pro svůj výzkum. Nejsem superžena, jsem unavená a nechci žít pod bičem otrokáře. A protože jsem velká holka a řeším věci dospěle, skončila jsem na pohotovosti, odkud mě vykopli s tím, že příčinu mých bolestí neznají.

O víkendu jsem ji potkala. Je jí 75 let a její neutuchající životní energie mě nepřestávala fascinovat. Paní učitelka češtiny. Rázná gesta, dikce jako generál a ve tváři krásné vrásky, které ji tam vepsal život. Najednou jsem pochopila, odkud se vzal mámin cit na češtinu, který do mě vtloukla. S takovou paní učitelkou prostě člověk neměl na výběr. Jsem přesvědčená, že i čtyřkař pod vedením téhle drobné dámy, uměl češtinu lépe než jedničkář současné doby. Nad kávou a štrůdlem jsme si povídaly tři hodiny. Naslouchala jsem střípkům z jejího života, které ukazovaly na časy minulé, a které kriticky hodnotily časy současné. Nestěžovala si. Ani v nejmenším. Prostě jen reflektovala změny – ve školství, ve vztazích mezi lidmi, ve víře a zaujímala k nim jasný, srozumitelný postoj. Je to ten život a ten se musí žít, smála se.

Nadšeně mi ukázala svůj byt a svůj domeček se zahrádkou, ve kterém ještě před dvěma měsíci žila. Podivila jsem se, že ten barák prodala. Pak se na mě podívala a mě zamrazilo: „Chudým lidem chybí hodně. Ale bohatým, těm chybí všechno. A tak můj syn pracují jako politik v Bruselu, sebral půlku peněz za barák a konec.“

Chudým lidem chybí hodně, ale bohatým chybí všechno. Ta věta, tón, moudrost, pragmatický klid a smíření, s nimiž byla pronesena ve mně rezonuje ještě teď. Když jsme se loučily, řekla jsem jí, že kdykoli bude potřebovat s něčím pomoci ať zavolá, že přijedu. Generál se na mě podíval a s pevným úsměvem řekl: „Há! Na to mám tady svoje studenty. Jsou silní, a když potřebuju, tak řeknu a oni prostě dojdou.“

Cestou od paní učitelky jsem se zastavila za svou tetičkou Zuzkou. Jak vždycky říká: „Zuzka, to je tak krásné jméno, které nosí tak hezké holky, viď!“ Je jí přes 70, ráno začíná panákem vodky, kouří jako fabrika a její nezdolný životní optimismus, který se uchovala navzdory ne zrovna lehkému životu, je obdivuhodný. Když se mi v její prohulené chaloupce rozplakalo nikotinovým dýmem levé oko, pohlédla na mě a podávajíc mi roli ubrousků pravila: „Chudáčku, to máš z toho mýho kouření? Tady máš kapesníky, hezky si to očičko utírej, protože já kouřit nepřestanu.“ Bylo vymalováno.

Tetička měla na návštěvě babinec. Rozdělení úkolů bylo jasné. Zuzka zavelela: navařte a přijeďte. Navařily a přijely. Dvě hodiny se mluvilo o tom, kdo to kuře sní, kdo si zbytek odveze, kdo má jakou nemoc, kdo kdy chodí na záchod a jakou má stolici. Sledovala jsem to jako u vytržení a bránice mě smíchy bolela. Pak došlo na politiku. Po dvou minutách bylo dosaženo všeobecného konsensu: „Kurva, stejně tomu houby rozumíme, tak o tom nebudeme žvanit. Nebudeme jako ti chlapi! Ilčo, radši mi řekni, jak jsi udělala to kuře.“ Strávila jsem s nimi čtyři hodiny. Pak se na mě ty sudičky starostlivě podívaly a zeptaly se, zda se po mě doma nesháněj. Nevím, pokrčila jsem rameny, mám už čtyři dny vypnutej mobil. V následující hodině jsem od tetičky zdědila stříbrné náušnice a náhrdelníky a samo tu knihovnu plnou literárních skvostů. Samozřejmě, že až umře. Námitku, ať nestraší smrtí zahnala smíchem, panákem vodky, cigaretou a mávnutím ruky: „Já už na to dávám polepky. Až umřu, přijdou supi, a ti to celé rozeberou. A vem si sušenku. Jsou to Zuzanky, tak skvělé a chutné. Jak by ne, když mají tak krásné jméno.“

Po roce a půl jsem se nadechla a zatoužila po více setkáních tohoto druhu. Po těch setkáních, kde je člověku jednoduše fajn. A práce? Pche, vždyť je to jen život.

PS: Zuzanky jsou příšerné sušenky. Ale tetičce to, prosím, neříkejte.

Cesta do pekel… a dál to znáte

Večer jsem si vyrazila do matičky stověžaté nikoli abych pohlédla na její památky, ale abych prozkoumala její bary. Instrukce, které jsem obdržela k místu setkání, zněly jasně: Vystoupit na Andělu a pak už je to jednoduché… Víc nevím. Jako pokaždé, když je někomu cesta jasná a má touhu mi ji vysvětlit. U první věty moje pozornost končí. Vím to, snažím se soustředit, ale prostě nic.

Se sluchátky v uších jsem vystoupila na Andělu, přešla autobusák a zabočila do první ulice, do které jsem si myslela, že zabočit mám. Malý, nenápadný člověk přede mnou něco obloukem obešel. Když jsem přišla blíž, viděla jsem na zemi ležet poměrně silného muže, který se nehýbal, byl pomočený a u jeho oteklých nohou ležela berle. První mou reakcí bylo jít dál. Ale nešla jsem. Zazvonil telefon.

„Kde seš?“

„Tady někde na Andělu a leží tu člověk, nehýbá se a já nevím, co mám dělat. Nepoznám, zda mu něco není.“

„Kašli na to a nech ho tam,“ zněla rada. Když jsem odsekla něco, co dámě do úst rozhodně nepatří, ozvalo se: „Dobře, zavolej 155. Jdu ti naproti.“

Přidřepla jsem k muži a začala na něj mluvit. Pomalu se probíral a mě začalo být jasný, že je jenom hodně namazaný. Jenže ta berle a ty oteklé nohy a taky fakt, že já sama ho na nohy postavit nedokážu, to všechno ve mne hlodalo. Muž vedle ohně k zapálení cigarety požádal o záchytku a Bohnice. Chvíli jsem na něj koukala a snažila se ho přesvědčit, zda mu záchytka za ty problémy stojí. Nutno říct, že jsem o záchytce věděla jen to, že je to hodně drahej hostel. Jenže ty berle a ty oteklé nohy… Volat ambulanci mi přišlo zbytečné, a tak jsem volala 158.

Po úvodním představení a shrnutí problému se ze sluchátka ozvalo nevrlé:

„A proč jako voláte nám?“

„No, protože jsem v téhle situaci poprvé, ten muž si žádá záchytku, má oteklé nohy, je těžký, já mu na nohy nepomůžu a je to asi vaše práce? Promiňte, že vás obtěžuju, ale vážně nevím, co mám dělat. A nechat ho tu nechci.“

Nevím, co přesně na muže konajícího tu noc službu zapůsobilo, ale přístup i hlas změnil o 180 stupňů.

„Ve které jste ulici?“

„V Pivní.“

„Taková neexistuje.“

„To je divný, já v ní stojím. Šla jsem kolem cedule. Ok, jdu se podívat na konec ulice.“

„Nemusíte spěchat, slečno, já mám času dost.“

„To vám gratuluju. Já sice taky, ale nechci ho trávit běháním po Praze a zjišťovat názvy ulic.“

Ozval se smích. „No to víte, chcete udělat dobrej skutek…“

„Jo, já vím. Ale nebojte, ještě toho nelituju.“

„Odkud jste?“

„Ne, že by vám do toho něco bylo, ale z Pardubic.“

„A kam máte namířeno? Prosím vás, nechoďte na Hlavní nádraží, tam leží na ulici tolik lidí, že kdybyste je chtěla všechny zachránit, tak byste nic jinýho nedělala.“

„Jo, už jste mi to vysvětlil. Mám namířeno do nějakého baru a nebojte, na Hlavák dřív nebo později taky dojdu.“

„Víte, oni bezdomovci vědí, že na záchytce se mohou osprchovat, a protože nemají peníze, nikdo z nich ty služby nezaplatí. Mohou se jít vysprchovat a vyspat do zařízení jim určených, těch je po Praze hodně.“

„Rozumím. Vy zase rozumějte mě. Tenhle pán je možná jenom opilý. Přesto ze sebe udělám radši blbce, než ho překročit a riskovat, že se složil ze zdravotních důvodů.“

„Dobře. Zůstanete u něj než tam někdo dorazí?“

„Ani ne. Pán se nějak probral a začíná mému známému nadávat. Ulice je Pivovarská. A já jdu na pivo.“

Ten večer mi bylo ještě několikrát vysvětleno, že je teda jako k obdivu, co jsem udělala, ale že Praha je plná ožralů, a že bych se po ní měla projít večer častěji. I taxikář mi nabádavě řekl: Vy byste si asi rozuměla s paní Merkelovou s tím svým záchranářským syndromem, co?

„Vážně? A co to s tím má co dělat? Víte, neumím si představit, že se třeba moji rodiče někde složí a lidi je budou jen tak překračovat.“

„A vaši se toulají jako po nocích?“

„Co to s tím má co dělat?“

„Že Praha je plná ožralů a v noci se všude válej.“

„Aha. No, jen tak mimochodem. Toho pána jsem našla v sedm večer. Do kolika je přípustné, podle vaší logiky, se lidí zeptat, zda nepotřebují pomoc?“

Žijeme v divný společnosti. Opravdu. Necítím se jako hrdina. Mohlo se stát spousta věcí. Ten pán mě mohl napadnout, mohla jsem ho prostě obejít a nechat vyspat, nemusela jsem ho najít vůbec, mohl být skutečně nemocný. Když bych v tu chvíli promýšlela všechny možné alternativy, pravděpodobně bych nic neudělala. A i když se mi spousta lidí ten večer snažila svými vtípky naznačit, jak pošetilá jsem, stojím si pevně za tím, co jsem udělala. Je-li to pošetilé, tak ať.

Žiju ve společnosti, kde se o sebe lidé nezajímají. S tím nic nenadělám. Ale jednou za čas nemusím být jako většina.

Kde nic není, ani zmrd nebere…

 … a tak jsem si po dvou měsících otevřela víno, protože je v něm prý pravda. Pravda ovšem taky je, že se k ní pokouším propít už od svých patnácti a neustále selhávám.

Když se ohlédnu zpátky, bývala jsem optimistou. Na všechno jsem s úsměvem říkávala: Bude hůř, protože líp už bylo a depresi jsem znala jen z informovaných zdrojů typu Bravo. Z pádů střemhlav na držku jsem se probírala až s bravůrní lehkostí a samotu jsem snášela tak, že jsem buď četla, nebo spala, nebo obojí a bylo mi fajn. Teda alespoň si to tak pamatuju.

Pak jsem potkala Mr. Zmrda a praštila mě láska. Můj přístup ke světu a různým drogám se měnil dost plíživě. Na růžovém obláčku lásky jsem se křečovitě ze všech sil držela tři roky. Zatímco na lásku obvykle umírají puberťáci v patnácti, já začala tragicky hynout za jednou tak delší dobu. V rychlosti jsem hold nikdy nevynikala. Za to v prodlužování agónie, jako bych si začala libovat a chrochtat. Tím, že bude hůř jsem si přestala být jistá, protože blbě bylo pořád a kámoška deprese zaťukala pokaždý, když Mr. Zmrd trávil čas se svou milovanou ženou. A bylo to čím dál častěji. „Ty ses změnila,“ říkával mi zasvěceně ten anděl bez poskvrny a jezdil čím dál méně. Jediný, co mi nikdy neřekl je, že je konec. „Až nás to jednou omrzí, zůstaneme kamarádi,“ prohlašoval Mr. Zmrd a já se při té představě, jak sedím s jeho současnýma kamarádka, které bývaly jeho milenky, kolem jednoho stolu s Mrs. Svatou Trpitelkou, obracela na ruby. Protože tak mu to funguje. Celý jeho život. A mně to nedává smysl.

Stále čekám na toho pravého.
Photo by Tess Joss 

Do toho všeho patosu vstupoval pekelný evropský světonázor na fungování světa, vesmíru a tak vůbec. „Musíš ve svém životě uvolnit místo někomu jinému.“ „Je čas být chvíli sama a on se nakonec objeví.“ „Probuď svou bohyni v sobě, najdi svou ženskost a najdeš lásku.“ Jak se při všech těch duchaplných prohlášeních má člověk vyhrabat ze dna? Sama jsem byla celých pět let předtím, než mi do života vstoupil Mr. Zmrd. Prostoru bylo více než dost. Upřímně, představa dalších pěti let budování prostoru, aby do něj vstoupil jemu podobný, mě k smrti děsí. A taky mi není jasná ta časová prodleva, jak dlouho, že mám budovat ten prostor asketické samoty? A jak vlastně vypadá probuzená bohyně ve mně a nalezená ženskost. Mám bezradně stát v dlouhý hippie sukni s rozpuštěnými vlasy a čekat, až mi nonšalantní muž současné doby s čímkoli pomůže? A stála a čekala a plakala nešťastně celý život, dokud neumřela. Díky, ne. Buď partner nebo nic.

Vážně tomu ¾ populace skutečně věří, anebo se jen tak tváří? Sázím na to druhé. Přetvářka a namlouvání jsou mnohem snazší než přiznat:

Že nechci z práce chodit do prázdného bytu, ale chci mít partnera, se kterým ho budu sdílet. Že mě napadá, zda jsem v minulosti neudělala chybu ve volbě, když jsem si myslela, že je lepší nejdřív vystudovat, poznat svět a pak se usadit. Že se bojím tak moc, že zůstanu sama, že brečím a nemůžu přestat. Že bych svůj život měla asi změnit, ale já jinak žít neumím. Že nesnáším bydlení v paneláku, že mi z toho hrabe, že chci domeček na vesnici a zvířata.

Ale můžu se plést. O Mr. Zmrdovi jsem si taky myslela, že se kvůli naší lásce rozvede, a když teď na tím tak přemýšlím, zní mi to stejně absurdně jako kecy o vnitřní bohyni. Vlastně i trochu závidím těm, co věří, a tak si přitahují do života ty pozitivní věci.

Já nevěřím. Jsem tak nějak prázdná a Mr. Zmrd to vycítil. A tak se přestal zajímat. Přestal brát. A já si říkám, že je to ta cesta k zítřkům plných nových příslibů. Pro začátek vinných. Já a sklenička – to už je parta.

I Emil nějak začínal

Zrcadlo, zrcadlo, proč jsi tak nemilosrdné? Ptám se pokaždé, když mě, v závislosti na měsíčním cyklu, začne pomalu rozšiřovat. Vážně. Chvíli se cítíte pěkně, štíhle, sexy, zkrátka tak, že to v životě vyhrajete, a pak nastane ta delší fáze, kdy se rozšiřujete a rozšiřujete, až se nevejde ani do kalhot, ani do výloh, kolem kterých procházíte. A okolí? To nic nevidí, nevnímá. Asi aby neurazilo. V tuhle nepoměrně delší dobu vám běží hlavou, že byste se sebou měli něco dělat. A tak pořád dokola. Měsíc za měsícem, rok za rokem. 

Tenhle měsíc jsem na to přišla! Začnu běhat. Jednalo se o zcela racionální a promyšlené rozhodnutí. Navzdory tomu, že běh odjakživa nesnáším. Na gymplu jsem zcela důstojně 2 km odešla zrychlenou chůzí s vysvětlením, že nehodlám potupně funět, honit kilometry a pak zbytek dne ve třídě smrdět jak tchoř potem. Pro co vlastně? Pro jedničku? Ale no tak, koule je taky dobrá známka. Upřímně, sázela jsem i dost na to, že mě z těláku prostě propadnout nenechají. Byla to snad jediná sázka v mém životě, která vyšla. 

Takže jak jsem racionálně dospěla k běhu? Díky tomu, že se o ruce nemůžu už drahnou dobu opřít, se můj výběr značně zúžil. Můj kalkul vycházel jednoduše z toho, že v době hroších zrcadel mě prostě neuklidní myšlenka: Vždyť ale 2x do týdne hraješ kuličky. Kdežto věta: 2x do týdne běháš, už by zabrat mohla. Abych svému rozhodnutí dodala váhu, koukla jsem se na pár motivačních videí Jak na běh. Všechna kladla důraz na vhodné oblečení – boty, kalhoty, mikiny. Se svým vztahem k nakupování a reálným místem ve skříni, jsem na sebe natáhla tříčtvrťáky s dírou na stehně, starý triko a botasky, které jsem sice kupovala v Anglii před šesti lety, leč dnes boty připomínají jen díky žraloku na pravé a díře v místě podrážky na levé botě. No co, hadry to za mě neodeběhnou. Jako maskování lachtana v letu jsem s sebou vzala psy. Je přece jasný, že neběhám, jen venčím, ne?

Vyběhla jsem. Psům se to evidentně líbilo. V hlavě mi běželo nabádání z motivačního videa: žádný dinosauří tlapičky! Myslím, že to bylo to poslední, na co jsem si z videa vzpomněla, než přišlo zatmění. Najednou mi přišlo mnohem důležitější sladit dech a pohyb. Oprava. Dýchat. Prostě mě opustily plíce, které jsem nechala někde u brány do chalupy. Zhruba ve stejné chvíli, kdy jsem si uvědomila, že dýchat se prostě občas hodí, mě zachvátila ohromná bolest mezi lopatkama. Naštěstí mozek nezklamal: Indiánský běh! To je dnes populární. Chvíli jít, chvíli běžet. A protože jsem měla svůj plán promakaný, v rámci indiánského běhu jsem čekala na svého deset let starého psa. Přece ho nebudu honit, ne? Nedělám si iluze. Fanda by to uběhl s grácií, ale protože je to gentleman, neudělal to, abych se necítila blbě. Tomu nasvědčuje i fakt, že když já dosupěla s patřičnou hrdostí zpět k chalupě, všichni psi měli v očích tutéž otázku: A to je jako všechno? Kdy půjdeme na tu procházku? 

Vzpomínám na to s bylinkovým čajem v dinosauřích tlapičkách. Tělo bylo z rychlého pohybu tak v šoku, že propadlo chřipce. Ale rozhodně to nevzdávám. Svěřila jsem se se svým úmyslem kamarádce, která se k mým běžeckým pokusům přidá. Nad mou upřímnou vizí budoucích událostí, kdy nejenže budu honit plíce, ale i sprostě nadávat, se jen pousmála a stoicky pravila: I Zátopek nějak začínal. Ačkoli dost pochybuji o tom, že začínal právě takhle, souhlasila jsem se společným běháním pod jednou podmínkou. Budeme běhat za tmy. Lidi nejsou zvědaví na dva supící vorvaně, z čehož jeden mluví jako dlaždič. A já zase nejsem zvědavá na oháknuté modelíny, které i při běhu vypadají, že právě vylezly z osvěžující sprchy. 

Zatímco kamarádka se těší, jak si nakoupí nové funkční prádlo na běh, já si kladu menší cíle. Přežít.

Třikrát a dost, dárling

Je mi třicet čtyři let a nemám přítele. Zatímco ve dvaceti pěti to bylo ještě v pohodě, protože kam spěchat, seš mladá a musíš si užívat, kolem třicítky se to začalo lámat. Nejprve jsem byla podrobena soucitným pohledům v Íránu. „Tak stará, a ještě nejsi vdaná,“ kroutili hlavami mí přátelé. Čelila jsem tomu s úsměvem. Jiná kultura, jiný mrav.  

O čtyři roky později mě to potkalo v Čechách, jen dikce nabrala rádoby údivný směr doprovázený slovy: „Tak pěkná holka a nemá přítele? To mi neříkej!“ vychází z úst mužů. Ženy jsou o poznání zlomyslnější: „Tikají ti biologické hodiny!“ Nedávno se k tomu přidala i věta: „Tak jsi se vdala za práci. Je to tvoje volba.“

A protože se mi už nechtělo neustále vtipně odpovídat na ty vlezlé hlášky, nechala jsem se přesvědčit k založení seznamky. Nakonec má drahá matka se vyjádřila jasně: „Už si koukej někoho najít, nebo to udělám za tebe. A to se budeš divit.“ Divila bych se, kdyby svůj slib nedodržela.

Po založení účtu se mi nabídla zoo s profilovýma fotkama potencionálních partnerů. Přijde mi divný oslovovat lidi podle ksiftu na fotce, a tak jsem svou hvězdnou kariéru na seznamce považovala za uzavřenou. Jak jsem měla do hodiny možnost zjistit, devadesáti procentům uživatelů této služby to divné nepřijde. A tak mi začaly chodit nabídky k seznámení uvozené vždy stejnou větou: „Ahoj, chceš si se mnou povídat?“ Pouze přehlídka obličejů se u vět lišila. Má vnitřní odpověď byla taky vždycky stejná: „Ne, nechci si s tebou povídat. Nechci zase čelit otázkám chatovacích místností devadesátých let jako: kolik ti je, odkud jsi, co děláš, co máš ráda, chceš si se mnou dát sex?“ Přesto jsem si řekla, že tomu dám šanci. Vždyť oni, na rozdíl ode mne, mají odvahu kliknout na žádost o pokec jen na základě fotky!

První byl Macho. Macho vypadal na fotce jako příjemnej chlap. Dalo se s ním i psát. Po dvou větách chtěl moje telefonní číslo. Vzdorovala jsem další dva týdny, než jsem mu ho dala. Po telefonu měl příjemnej hlas. Chtěl se mnou hned bydlet v jeho domečku, který vlastníma rukama rekonstruuje. Řekl, že pokud to nechci já, nebude se mnou ztrácet čas. Neztrácej, odvětila jsem.

Druhý byl Návrhář. Rovnou mi nabídl rande za účelem sexu. Chtěl vědět, jak to mám ráda, kde to mám ráda, a kdy se sejdem. Prý i kytku by mi teda donesl, aby se neřeklo. Rozdíl mezi Návrhářem a Machem byl ten, že když jsem Návrhářovi řekla ne, odvětil ok, zkusil jsem to, zatímco Macho mi neopomněl po několika textových zprávách sdělit, že jsem zasraná intelektuálka, ale když skousnu své ego, je ochoten vzít mě zpět do své přízně.

Třetí byl Rybí oko. Bylo mu přes šedesát a na fotce vypadal jako Tomáš Hanák. Byla s ním prča. Sportovec, který honí kilometry na kole, na tenise, a tak vůbec. S přítelkyní, která přes týden pracuje mimo domov jako psycholožka – tady jsem zpozorněla, protože jeden nikdy neví, kdy se mu bude kontakt hodit - se vidí jen o víkendech. A on se hrozně nudí. I přes mé opakované ujišťování, že z toho nic nebude, přišlo na řadu setkání. Přinesl kytku. Skoro jsem pookřála, jen nějak nevypadal jako Tomáš Hanák. Představil se jiným jménem a zeptal se, zda jsem se učila. Učím se dnes a denně, přesto ve svých letech vypadám mezi vysokoškolskými studenty jako vypelichaná sokolka. Vteřinu poté, co jsem začala vypadat hodně zmateně mi zazvonil dotčený telefon: „Hej, kde seš? Jestli máš rande s jiným týpkem, tak já jedu.“ Asi padesátiletému Loudilovi jsem vrátila kytku a poslala ho čekat na svou školačku. Rybí oko kytku nepřinesl. Ani jako Tomáš Hanák nevypadal. Ale jméno souhlasilo. Řekl mi, že nemůže uvěřit, že tak pěkná holka jako já nemá přítele a ujal se hodinového monologu na téma mrzkých žen, které ho v životě jen trápily. Téma bylo doplněno o několikeré ujištění, že paní psycholožce jeho seznamková rande rozhodně nevadí. Pogratulovala jsem mu a odešla.

Se Smíškem jsem se nikdy neviděla. Vlastně ani pořádně nemluvila. Ale dodnes mi prosvětlí chvíle na fejsbůku svým báááááf. Potěší to.

Tím má třítýdenní éra na seznamce skončila. Definitivně jsem se ujistila, že si vážně nechci povídat a chvílemi začala věřit i na to, že svět je plnej magorů jen já jsem letadlo. Účet jsem zrušila a smířila se s vidinou, že umřu sama a obličej mi sežerou kočky. Pravdou ale je, že v hloubi svého srdce chovám naději ve schopnosti své šílené matky. 

Úvod na přání - po mnoha letech

Dlouhou dobu jsem si přála stát se právničkou. Představovala jsem si, jak kolem sebe házím paragrafy, jsem výřečná a chodím v kostýmku s kufříkem. Prostě hvězda seriálu devadesátých let. I když mě právničina držela poměrně dlouho, a to i ve věku, kdy jsem si začala uvědomovat, že život není tak úplně film, nakonec jsem se vrtla jinou životní cestou. 

Vedle snu o právnické fakultě jsem si přála psát. Vždycky jsem hodně četla a díky silným spárům češtinářky na základní škole, jsem se naučila milovat češtinu. Byla to však cesta trnitá, dlážděná množstvím kulí z diktátů a větných rozborů. Talent od přírody jsem prostě nikdy nebyla. Pak přišlo období časopisů věnujících se cestování. A to bylo ono! Pomalu se rodil sen o tom, co bych doopravdy chtěla dělat. Budu se živit psaním a cestováním a za obojí mi bude někdo platit! A časem budu mít svůj vlastní časopis! Jasně, právničina byla stále v záloze. 

Fejetony jsem začala psát na gymplu, jakmile jsem zjistila, že útvar zvaný fejeton existuje. Měla jsem štěstí na profesora staré školy, který byť mě drtil na hudební výchově, byl skvělý češtinář a mé výtvory mi vracel zpět zmalovaný tak, že ani mezery mezi slovy nebyly bílé. Červená prostě frčela. A protože internet už byl v plenkách, můj první časopis byl na světě. Jmenoval se Achates a věnoval se tvorbě mladých, neznámých umělců. Samozřejmě, že díky mému časopisu se to mělo časem změnit. Navzdory výhrůžkám provozovatelů serveru o tom, že když stránky nebudou aktualizovány, zaniknou, jsou zbytky časopisu stále na internetu k nalezení. 

A pak přišlo období vejšky a já psát přestala. Hodně učení, hospod, cestování, práce a tak vůbec. Po letech jsem se probudila a zjistila, že se mi sny vyplnily! Ne, právníkem nejsem, protože lépe než paragrafy vrhám věcmi. Psaní je součástí mé práce, kde se poslední léta razí heslo vědě nebezpečné: publikuj nebo zemři. Jsem výkonnou redaktorkou odborného časopisu – je to nejen výzva, ale spousta hodin práce na víc. A dokonce celé dvě zahraniční cesty mi byly plně hrazeny. Ne, nejsem nevděčná, protože svou práci miluji. Jen styl psaní a cestování se liší od mých představ. Měla jsem psát úspěšnou beletrii složenou z cestovatelských zážitků z různých koutů světa prodchnutou geografickými fakty, a ne vědecké články pro velmi omezenou skupinu čtenářů (pokud vůbec). Časopis plný fotografií se měl prodávat sám, a ne po odeslání povinných výtisků do knihoven, ležet ve skladu. A cestování mě mělo přece neustále bavit a nikoli se omezit na stálé návraty do jedné země, které jsou na víc provázeny neustále se prohlubujícím pocitem, že ji neznám tím víc, čím víc se tam vracím. 

Jedno ruské přísloví říká: nejhorší, co se člověku může v životě stát, je splněné přání. Já mám však radši jinou perspektivu: dávej majzla na to, co si přeješ. Nebo jako říkají moderní ezo blázni, specifikuj své přání. Dobře, slovo specifikuj by nepoužili. Jde o to, že „chyba“ je na mé straně přijímače. Já prostě chtěla psát, cestovat a mít časopis. A to mám. Basta fidli. Proč tak dlouhý úvod? Protože se v poslední době kolem mne objevily četné hlasy šeptající (jak jen to na fejsbůku jde): vykašli se na vědecké knihy! Napiš něco normálního, dobře se čteš. Voilá! Tady to je. A já se ptám: promysleli jste si své přání dobře?

PS: Pro toho, kdo dočetl až sem, je v archivu dobře uleželý bonus.