Večer svému drahému servíruji ten
největší pekáč buchty, který máme, protože už dávno mi došlo, že výroba
v menším se mi nevyplatí, pokud nechci strávit u plotny i horké léto.
Čokoládou, oříšky ani marmeládou jsem nešetřila, stejně jako vřelými slovy:
„To máš k našemu prvnímu
výročí… podle kalendáře… plus minus.“
Jedinou odpovědí mi bylo:
„Paráda,“ a půl sežraného plechu.
Zkusila jsem to znova. „Tu buchtu
jsem dělala s láskou…“
Aniž odtrhl oči od animé, pravil:
„Je fakt dobrá. Já to teda zkusím vydržet ještě ten další rok.“
A bylo po romatince. Každému, co
jeho jest. „No, zase se nemusíš přemáhat. To bych fakt nerada.“
„Neboj, nebudu.“
Ani v nejdivočejším snu by
mě nenapadlo, jaká může být v kuchyni zábava. Když jsme na sklonku podzimu
předělali naši kuchyň ze stylu free
chatař na styl chalupář, popadla
mě touha si ji vybavit podle svého. Vzhledem k hromadě vybílených plechů
za týden bylo jasné, že nějaký ten kuchyňský robot by se hodil. Jenže s naší
svépomocnou elektřinou to nebylo jen tak. A taky mého drahého popadl inovační
amok. K čemu robot, když mi může půjčit vrtačku! Na vrtačce klacíček a na
klacíčku vhodně zastřižená elektrikářská páska a voilá, může se šlehat
vaječňák. Netvrdím, že jsem nebyla nadšená, ovšem při pohledu na elektrikářskou
pásku mě napadalo, že přes všechnu tvůrčí invenci, byla v Padesáti odstínech šedi využita tak
nějak líp. Alespoň co vím z doslechu.
Kutilství však stále nebylo
učiněno za dost. Místo klacíčku se na vrtačku připevnila šlehací metla a mohla
jsem si šlehat do aleluja. Když se člověk moc neohlížel na to, že mu často
vypadávala během šlehání do těsta, tak to relativně i fungovalo. Přes všechny
proklamace, že šlehací metlu budu i po vrtačkových úpravách moci použít i
ručně, k čemuž původně byla vyrobena, se pokus lehce nevydařil a metla se
dostala do fáze, kdy nedržela ani na vrtačce, ani po kupě v ruce. Díky
tomu jsem poznala tajemství obchodu s kuchyňskými potřebami, kde je úplně
všechno. Včetně paní, která na vás soucitně kouká, když se se všemi tituly před
jménem i za ním, snažíte vyjádřit, co vlastně v obchodě pohledáváte.
„Víte, já sháním…vlastně ani moc
nevím jak se to jmenuje, je to takový kovový, teda může to být i umělý, ale já
bych chtěla to kovový a metličkujete s tím třeba puding, nebo omáčku, aby
v ní nebyly hrudky.“
„Myslíte metlu? Tady mám dvě,
jednu pevnější a druhou takovou méně pevnou, ale levnější,“ pomáhá mi paní
soucitně snažíc se odhadovat, ze kterého ústavu jsem vzala roha.
„Pevnou!!! Rozhodně tu pevnou!!!
Aspoň mi ji muž nenamontuje na vrtačku!“
Paní se zarazila v půlce
pohybu a soucit v jejich očích střídá úžas. O tom, že jsem z ústavu,
už nepochybuje. „Na vrtačku??? Proboha! U vás musí být veselo.“
Ke smutku svého muže přiznávám,
že jsem se vrtačkového mixéru a šlehače vzdala záhy a s úlevou. Na místo
radování nad domácím kutilstvím, jsem zainvestovala nekřesťanské peníze do aku
mixéru, který umí všechno. Nakonec i potěšit mého muže, kterému se beztak
ulevilo, že se vrtačkou neoháním po baráku.
Největší zábavou v kuchyni však
jsou návštěvy. Přestože vědí, že v naší chajdě není přívod elektriky, ani
vody, snad každý, kdo uvidí baterii nad dřezem, se k ní žene se slovy: A
teče vám z toho voda? Další důkaz lidské přirozenosti k empirii, která
vítězí nad teoretickou (mám informaci) a paradoxně i praktickou (pomáhal jsem
jim tahat konve s vodou do baráku) znalostí. Jedna dobrá zpráva pro
všechny návštěvy tu však je. Tekoucí voda je v plánu! Až se vykope studna
– ano, přesně na tom místě, kde má být dětský pokoj, kde si děti již od dob
plenek, budou zatápět samy, na tom místě, kde mi bude postavena sauna, na tom
místě, kde snad má být hypotetická pracovna – tak přesně na tom místě má být
studna. A ze studny čerpadlo k naší vodovodní baterii, ze které poteče
voda. Ačkoli i zde jsou zatím nejasnosti, ve kterých já mám jasno, ovšem má
druhá polovička se domnívá, že je to otevřeno diskusi.
Vzápětí po kompletní rekonstrukci
kuchyně, kdy jsme si oddychli, že ten bordel už je za námi, se můj drahý zamyslil
a přišel s geniálním nápadem.
„Uděláme přívod vody jako ve
vlaku! Ťuplík na zemi, na kterej budeš šlapat a tím čerpat vodu do baterie. To
bude skvělý.“
V mých představách to bylo
všechno, jenom ne skvělý. Viděla jsem nejen to, jak rozřezáváme nové, právě
položené lino, ale i ten hnusný šlapací ťuplík, kterej bude hyzdit naši skvělou
kuchyň.
Zkusila jsem to diplomaticky:
„Myslím, že bychom mohli využít tu baterii, co máme na dřezu...“
On však unešeně pokračoval: „To
má každej! Ale tohle nemá nikdo! To bude pecka!!!“
„Ne nebude. Nikdo to doma nemá, a
tak to taky zůstane. Ani ty to mít doma nebudeš.“
A diplomacie byla v hajzlu.
