Zrcadlo, zrcadlo, proč jsi tak nemilosrdné? Ptám se pokaždé, když mě, v závislosti na měsíčním cyklu, začne pomalu rozšiřovat. Vážně. Chvíli se cítíte pěkně, štíhle, sexy, zkrátka tak, že to v životě vyhrajete, a pak nastane ta delší fáze, kdy se rozšiřujete a rozšiřujete, až se nevejde ani do kalhot, ani do výloh, kolem kterých procházíte. A okolí? To nic nevidí, nevnímá. Asi aby neurazilo. V tuhle nepoměrně delší dobu vám běží hlavou, že byste se sebou měli něco dělat. A tak pořád dokola. Měsíc za měsícem, rok za rokem.
Tenhle měsíc jsem na to přišla! Začnu běhat. Jednalo se o zcela racionální a promyšlené rozhodnutí. Navzdory tomu, že běh odjakživa nesnáším. Na gymplu jsem zcela důstojně 2 km odešla zrychlenou chůzí s vysvětlením, že nehodlám potupně funět, honit kilometry a pak zbytek dne ve třídě smrdět jak tchoř potem. Pro co vlastně? Pro jedničku? Ale no tak, koule je taky dobrá známka. Upřímně, sázela jsem i dost na to, že mě z těláku prostě propadnout nenechají. Byla to snad jediná sázka v mém životě, která vyšla.
Takže jak jsem racionálně dospěla k běhu? Díky tomu, že se o ruce nemůžu už drahnou dobu opřít, se můj výběr značně zúžil. Můj kalkul vycházel jednoduše z toho, že v době hroších zrcadel mě prostě neuklidní myšlenka: Vždyť ale 2x do týdne hraješ kuličky. Kdežto věta: 2x do týdne běháš, už by zabrat mohla.
Abych svému rozhodnutí dodala váhu, koukla jsem se na pár motivačních videí Jak na běh. Všechna kladla důraz na vhodné oblečení – boty, kalhoty, mikiny. Se svým vztahem k nakupování a reálným místem ve skříni, jsem na sebe natáhla tříčtvrťáky s dírou na stehně, starý triko a botasky, které jsem sice kupovala v Anglii před šesti lety, leč dnes boty připomínají jen díky žraloku na pravé a díře v místě podrážky na levé botě. No co, hadry to za mě neodeběhnou. Jako maskování lachtana v letu jsem s sebou vzala psy. Je přece jasný, že neběhám, jen venčím, ne?
Vyběhla jsem. Psům se to evidentně líbilo. V hlavě mi běželo nabádání z motivačního videa: žádný dinosauří tlapičky! Myslím, že to bylo to poslední, na co jsem si z videa vzpomněla, než přišlo zatmění. Najednou mi přišlo mnohem důležitější sladit dech a pohyb. Oprava. Dýchat. Prostě mě opustily plíce, které jsem nechala někde u brány do chalupy. Zhruba ve stejné chvíli, kdy jsem si uvědomila, že dýchat se prostě občas hodí, mě zachvátila ohromná bolest mezi lopatkama. Naštěstí mozek nezklamal: Indiánský běh! To je dnes populární. Chvíli jít, chvíli běžet. A protože jsem měla svůj plán promakaný, v rámci indiánského běhu jsem čekala na svého deset let starého psa. Přece ho nebudu honit, ne?
Nedělám si iluze. Fanda by to uběhl s grácií, ale protože je to gentleman, neudělal to, abych se necítila blbě. Tomu nasvědčuje i fakt, že když já dosupěla s patřičnou hrdostí zpět k chalupě, všichni psi měli v očích tutéž otázku: A to je jako všechno? Kdy půjdeme na tu procházku?
Vzpomínám na to s bylinkovým čajem v dinosauřích tlapičkách. Tělo bylo z rychlého pohybu tak v šoku, že propadlo chřipce. Ale rozhodně to nevzdávám. Svěřila jsem se se svým úmyslem kamarádce, která se k mým běžeckým pokusům přidá. Nad mou upřímnou vizí budoucích událostí, kdy nejenže budu honit plíce, ale i sprostě nadávat, se jen pousmála a stoicky pravila: I Zátopek nějak začínal. Ačkoli dost pochybuji o tom, že začínal právě takhle, souhlasila jsem se společným běháním pod jednou podmínkou. Budeme běhat za tmy. Lidi nejsou zvědaví na dva supící vorvaně, z čehož jeden mluví jako dlaždič. A já zase nejsem zvědavá na oháknuté modelíny, které i při běhu vypadají, že právě vylezly z osvěžující sprchy.
Zatímco kamarádka se těší, jak si nakoupí nové funkční prádlo na běh, já si kladu menší cíle. Přežít.
