Všude se probírají volby a všichni mají jasný názor na to, kam se řítí náš stát. Nutno podotknout, že v tomto bodě panuje všeobecná shoda.
Netuším, kam se řítí nás stát, protože nejsem Sibyla. Ale moje tělo mi jasně říká, kam mířím já. V duši mi sedí věčná nespokojenost pramenící z mé práce. V podstatě to měla být činnost radostná, ve které se sebevzdělávám, předávám moudra mladým studentům, kteří se tváří, že o to nestojí, dělám vědu a vedle toho vyřizuji nezbytné byrokratické zlo. V ideálním vesmíru pak mám vedle naplňující práce, také uspokojující soukromý život. Realita je však krapet jiná. Vedle byrokratického šimla, který se zvětšuje snad každým dnem, se snažím neustále učit nové kurzy v jejichž rámci se rychlostí blesku sebevzdělávám a po večerech volím mezi psaním článků nebo grantů. Soukromý život veškerý žádný, takže kdyby se náhodou někdo spletl a začal mě na ulici balit, ani bych to nepoznala.
Zakopala jsem se tak hluboko do věčného boje v práci, až jsem získala dojem, že jsem na barikádách a bojuju proti celému mikro světu, který obývám. Minulý týden jsem se dostala do fáze, kdy jsem si otevřeně přiznala, že na to nemám. Že nemám na to, abych připravovala každý semestr nové kurzy s tím, jak lidí na katedře neustále ubývá. Že nemám na to vyplňovat stohy papírů a neustále řešit pseudoproblémy různých nicneříkajících tabulek, šéfů a úředníků a do toho po večerech, kdy sotva držím v kůži, číst nové a nové texty pro svůj výzkum. Nejsem superžena, jsem unavená a nechci žít pod bičem otrokáře. A protože jsem velká holka a řeším věci dospěle, skončila jsem na pohotovosti, odkud mě vykopli s tím, že příčinu mých bolestí neznají.
O víkendu jsem ji potkala. Je jí 75 let a její neutuchající životní energie mě nepřestávala fascinovat. Paní učitelka češtiny. Rázná gesta, dikce jako generál a ve tváři krásné vrásky, které ji tam vepsal život. Najednou jsem pochopila, odkud se vzal mámin cit na češtinu, který do mě vtloukla. S takovou paní učitelkou prostě člověk neměl na výběr. Jsem přesvědčená, že i čtyřkař pod vedením téhle drobné dámy, uměl češtinu lépe než jedničkář současné doby. Nad kávou a štrůdlem jsme si povídaly tři hodiny. Naslouchala jsem střípkům z jejího života, které ukazovaly na časy minulé, a které kriticky hodnotily časy současné. Nestěžovala si. Ani v nejmenším. Prostě jen reflektovala změny – ve školství, ve vztazích mezi lidmi, ve víře a zaujímala k nim jasný, srozumitelný postoj. Je to ten život a ten se musí žít, smála se.
Nadšeně mi ukázala svůj byt a svůj domeček se zahrádkou, ve kterém ještě před dvěma měsíci žila. Podivila jsem se, že ten barák prodala. Pak se na mě podívala a mě zamrazilo: „Chudým lidem chybí hodně. Ale bohatým, těm chybí všechno. A tak můj syn pracují jako politik v Bruselu, sebral půlku peněz za barák a konec.“
Chudým lidem chybí hodně, ale bohatým chybí všechno. Ta věta, tón, moudrost, pragmatický klid a smíření, s nimiž byla pronesena ve mně rezonuje ještě teď. Když jsme se loučily, řekla jsem jí, že kdykoli bude potřebovat s něčím pomoci ať zavolá, že přijedu. Generál se na mě podíval a s pevným úsměvem řekl: „Há! Na to mám tady svoje studenty. Jsou silní, a když potřebuju, tak řeknu a oni prostě dojdou.“
Cestou od paní učitelky jsem se zastavila za svou tetičkou Zuzkou. Jak vždycky říká: „Zuzka, to je tak krásné jméno, které nosí tak hezké holky, viď!“ Je jí přes 70, ráno začíná panákem vodky, kouří jako fabrika a její nezdolný životní optimismus, který se uchovala navzdory ne zrovna lehkému životu, je obdivuhodný. Když se mi v její prohulené chaloupce rozplakalo nikotinovým dýmem levé oko, pohlédla na mě a podávajíc mi roli ubrousků pravila: „Chudáčku, to máš z toho mýho kouření? Tady máš kapesníky, hezky si to očičko utírej, protože já kouřit nepřestanu.“ Bylo vymalováno.
Tetička měla na návštěvě babinec. Rozdělení úkolů bylo jasné. Zuzka zavelela: navařte a přijeďte. Navařily a přijely. Dvě hodiny se mluvilo o tom, kdo to kuře sní, kdo si zbytek odveze, kdo má jakou nemoc, kdo kdy chodí na záchod a jakou má stolici. Sledovala jsem to jako u vytržení a bránice mě smíchy bolela. Pak došlo na politiku. Po dvou minutách bylo dosaženo všeobecného konsensu: „Kurva, stejně tomu houby rozumíme, tak o tom nebudeme žvanit. Nebudeme jako ti chlapi! Ilčo, radši mi řekni, jak jsi udělala to kuře.“ Strávila jsem s nimi čtyři hodiny. Pak se na mě ty sudičky starostlivě podívaly a zeptaly se, zda se po mě doma nesháněj. Nevím, pokrčila jsem rameny, mám už čtyři dny vypnutej mobil. V následující hodině jsem od tetičky zdědila stříbrné náušnice a náhrdelníky a samo tu knihovnu plnou literárních skvostů. Samozřejmě, že až umře. Námitku, ať nestraší smrtí zahnala smíchem, panákem vodky, cigaretou a mávnutím ruky: „Já už na to dávám polepky. Až umřu, přijdou supi, a ti to celé rozeberou. A vem si sušenku. Jsou to Zuzanky, tak skvělé a chutné. Jak by ne, když mají tak krásné jméno.“
Po roce a půl jsem se nadechla a zatoužila po více setkáních tohoto druhu. Po těch setkáních, kde je člověku jednoduše fajn. A práce? Pche, vždyť je to jen život.
PS: Zuzanky jsou příšerné sušenky. Ale tetičce to, prosím, neříkejte.
Žádné komentáře:
Okomentovat