Greendeal v praxi

O zelené ideologii bylo napsáno z mnoha stran už poměrně hodně, takže kdo chce, ten je schopen si různé technické parametry dohledat. Já jsem jen máma od dvou dětí a v současnosti můj rozhled sahá pouze tam, kam dohlédnu z kuchyňského okna od sporáku. Když vidím to zelené eko šílenství, je mi čím dál méně jasné, cože vlastně znamená chovat se ekologicky a jak se různé novodobé proudy slučují se zachováním současné životní úrovně. Na její rozvoj už si netroufám ani pomyslet. Zkušenost je vskutku nepřenosná, ale nedá mi se o ní nepodělit.

 Nikdy jsem netíhla žít nijak zásadně eko-bio. A netíhnu k tomu dodnes. V zásadě to považuji od počátku za marketingovou značku, která vydělává a s nadsázkou jsem říkávala, že bio brambory jsou brambory, které se hnojí v noci. S tím, že budu jednou žít v lesní chatě bez přívodu elektřiny, vody a odpadní kanalizace, jsem vážně nepočítala. Nebylo to nic, po čem bych toužila, ale také nic, co bych nezvládla. Takže když jsem potkala svého vzácného muže, který mi bez caviků po pár měsících řekl, ať se k němu nastěhuji, přičemž mi vyklidil jednu poličku na oblečení, prostě jsem to udělala a rovnou zabrala poličky dvě. Protože láska hory přenáší, fakt, že kolem sebe nemám moderní vymoženosti jako dostupnost elektřiny 24/7, mě nijak zvlášť netrápil. Alespoň ne zpočátku. Nakonec suchý záchod jsem si pamatovala z dětství.

 

Jsem bytostně přesvědčená, že kdyby nebylo žen, muži žijí ještě v jeskyních. Můj muž je zase bytostně přesvědčen o tom, že by jim tam bylo skvěle. Když jsem se nastěhovala, lesní chatka v srdci údolí měla na střeše dva malé solární panely a vyjetou autobaterii. Pro lesního muže tak akorát na to, aby si osvětlil chatu LED pásky a nabil počítač a telefon. Jenže já s sebou přinesla do chaty nejen dvě poličky věcí, svůj telefon a počítač, ale taky jeden z prvních požadavků: vedle, alespoň nějaké, koupelny jsem chtěla fén. Láska sice hory přenáší, ale přes make-up a upravené vlasy vlak nejede, a tak začaly nekonečné diskuse.

 

Já: „Nedávám každý měsíc nekřesťanské peníze za kadeřníka, abych tady chodila s vrabčím hnízdem na hlavě. I veverky mají právo na to, aby se na mě dalo dívat!“

On (dost moudrý na to, aby mě s kadeřníkem neposlal do háje) předkládá věcné argumenty: „Fén odebírá spousty šťávy, s tímhle systémem to neutáhneme. To prostě není fyzikálně možné.“

Já (logicky): „Jak není možné? Já potřebuji fén. Tečka.“

 

Můj život už není jako dřív. Kdykoli sháním jakýkoli spotřebič, tak nehledím na vzhled, ale na kolonku příkon/výkon a ptám se, zda je to dostatečně nízké číslo. Fén jsme vyřešili. V létě si myju hlavu podle toho, jak svítí slunce a od podzimu do jara se spouští centrála, která je nedílnou součástí života v údolí. Je v zásadě jedno jak silný a nadupaný systém máte, když uhodí zima a slunce prostě nesvítí klidně i několik týdnů, což je v údolí docela běžné, blackout vás stejně potká. Pak máte na výběr buď vytasit svíčky a romanticky slepnout u jejich mihotavé záře, nebo nalít do centrály ošklivá fosilní paliva a nalít šťávu do baterek, abyste si alespoň rozsvítili.

 

Byly dokonce doby, kdy se převážná část našich návštěv vyznačovala tím, že už jsme mezi dveřmi vyndávali z krosny počítače, mobily, baterie a nabíječky se slovy: „Ukradneme vám trochu elektřiny, neva?“ A našim přátelům to nevadilo. Dnes je doba taková, že reálně čekáme zástupy, které na revanš budou stát u našich dveří.

 

Jak šel čas a naše láska kvetla, zdokonaloval se i náš systém. Užitkovou i pitnou vodu stále taháme v ruce, ale když ji nalijeme do sudu, tak nám do vodovodního kohoutku doteče přes malé čerpadlo. Malé panýlky na střeše nahradily větší panely na skále, což v praxi znamená delší dobu dopadajícího světla přes den, ale i více práce. Příroda je prevít, a tak panely různě obrůstá, stíní jim a v zimě je klidně zasněží. Škrabka do auta a zahradnické nůžky jsou neustále v pohotovosti.

 Autobaterie byla vystřídána dvěma většími bateriemi z autobusů a později ještě sofistikovanějším systémem propojených bateriových článků. Dnes jsem o něco málo hloupější, a proto vím, že každá baterie má nějaký cyklus nebo-li životnost. A protože jsem zažila pračky Tatramat a ledničky Calex, které vydržely minimálně 20 let a v zásadě se daly na koleni opravit, moje představa o životnosti se hrubě nepotkává s reálnou životností baterií použitých v solárním systému. A týká se to i fungl nových článků, které máme v současnosti nainstalované. Výroba – vynaložená cena – reálná funkční doba – likvidace nerovná se dvacet let. Otázky, jak je možné, že při tom všem technologickém pokroku nechceme vyrobit něco, co skutečně dlouhodobě funguje, když se neustále zaklínáme udržitelností, nahlas už ani nepokládám.

 

Nicméně není to tak dlouho, kdy i k nám dorazilo 21. století. Máme nejen tekoucí vodu, ale také pračku a myčku! Instalace spotřebičů s vychytáním blech zabrala „pouhý“ týden. Za ten týden jsem prolévala krokodýlí slzy nad tím, že bych chtěla vzít zakoupený spotřebič, zapojit ho do zásuvky a jiných zdířek, zapnout a jet. Taky jsem pokaždé, když myčka uvěznila nádobí, protože buď nedostatek elektřiny, vody či jakého šlaka, hystericky křičela, že se na to můžu vykašlat, že ten krumpl vrátím a dál budu mýt nádobí ručně. A protože mě můj muž nejen miluje, ale je myčkou uchvácen ještě víc než já, jelikož mu každý večer šetří dvě hodiny nad nastřádaným nádobím za celý den, tak mě nejen nezabil, ale vychytal celý systém přívodu, odvodu a filtrace vody tak dokonale, že mi právě teď zleva vrní myčka a zprava pěje svou ódu na celé údolí centrála, která (prý) zároveň dobíjí baterky.

 

Když jsem nadšeně vyprávěla o našem vstupu do nového století kamarádce, dívala se na mě jako na mimozemšťana. „Taky jsme teď kupovali myčku, stará se nám rozbila a já mýt nádobí ručně nebudu.“ Budeš holubičko, budeš, jestli ti ekošílenci zruší elektrárny a auta ve jménu záchrany čeho vlastně?, tak budeš nejen mýt nádobí a prádlo prát ručně, ale ještě ke všemu to potáhneš pěšky v koši někam k řece, abys měla kousek vody. A raci budou zase umírat. A záchod si v paneláku nespláchneš, vymodlenou kartou nezaplatíš – vlastně ani do obchodu se přes automatické dveře nedostaneš, výtahem se nesvezeš, nezavoláš si, po mesengeru mi nenapíšeš a kdo ví, co ještě. Jenže, kdo si to umí v dnešní znuděné době pod tíhou blahobytu a zelené ideologie ještě představit? Snad jen ti, co už něco zažili. I dezoláti se jim dneska říká. Takže? Mladí vpřed! 

Soužití v době karantény

Upozornění: následující řádky jsou psány z čistě osobního hlediska a nikterak nehodnotí jiné postoje a názory v této nezvyklé a náročné době.

V internetovém světě na mě neustále vyskakují různé články a videa, jak se vyrovnat s rodinnými krizemi, které jsou v době restriktivních karanténních opatření na spadnutí. Skoro to vypadá, že všichni, kteří obývají omezený prostor ve větším množství než jedna, jsou v krizi. Vyvstala mi otázka, zda naše domácnost prochází krizí.

Musím konstatovat, že naše životní tempo se v zásadě nezměnilo. Jedině je k lepšímu, když jsem v době, kdy se lidé strachují o svou budoucnost, opustila zaměstnání. Každé ráno hrajeme s mužem psychologickou hru o to, kdo první vstane, postaví vodu na sporák, umele kávu a přinese mléko. Jakmile se ozve rachtání z kuchyně, druhý bezpečně ví, že teď už může vstát a jen se těšit na chuť a vůni horké kávy bez práce. Každý večer po setmění hrajeme jinou psychologickou hru o to, kdo jako první řekne: jdeme spát! Bez ohledu na to, jak jsme unavení, to nikdo z nás nechce nadnést jako první.

Každý den mě popíchne nevědomou drobností ve svém chování. Uvažte, jídlo se servíruje horké. Když se odjakživa u nás doma zavelelo ke stolu, tak se šlo prostě ke stolu. Nikdy se nezačalo jíst dřív, než usedli všichni. A sesedli jsme se rychle, protože jídlo musí být teplé. O horkých polívkách ani nemluvím. A můj muž si pokaždé, když už dávám jídlo téměř na talíř, zapálí cigárko. Dneska dokonce začal sekat dřinky. A ve mně by se vždycky krve nedořezal. Hlavou mi letí spousty nepublikovatelných myšlenek a tělem hýbe vztek. Jak je možné, že to po třech letech ještě nepochopil? Zaručený způsob, jak mě dvakrát denně sedm dní v týdnu vytočit.

Nebo když vaří! Můj muž vaří úžasně! Zkombinuje potraviny způsobem, na který kdybych jen pomyslela, s hnusem bych ho zavrhla. Výsledek? Vždycky skvělý. Stav kuchyně? Vždycky jako po bombardování. Pokaždé mě vnitřně zabolí, když vidím, jak rozmáchlými gesty oklepává vařečku od omáčky, která se následně rozprostírá po celém sporáku. Otáčím se zády, když po kuchyni různě ztrácí potraviny určené do hrnce. Odcházím, když obsah mísy, kterou míchá, pokryje mimo linky i okno. Trpím tiše i nahlas. Muž ovšem říká, že to vyjde na stejno. Stačí se jen podívat.

A protože ho mám ráda, tak si listuju ve starých, upatlaných receptech psaných máminým rukopisem a nahlas se ptám, co by chtěl upéct. Chtěl by upéct všechno. Kývá, ani neví na co. Mě to jenom lehounce vytočí a zároveň jsem si jistá, že on už ví, že na konci tohohle tanečku na něj čeká sladká tečka. Co to bude je mu v zásadě jedno, hlavně že to bude jedlý a bude toho hodně. Čas od času přijde lehké popíchnutí nad jeho vybíravostí. Sice říká, že sní všechno a proti tomu se nedá nic namítnout. Ovšem něco sní rychleji a něco pomaleji. Tak poznám, která buchta je podle jeho chuti a která nikoli. Kynuté těsto moc nemusí. Koláč s povidly, plněné buchty… jen mi bylo divné, že skořicové šneky z kynutého těsta vdechne. Prý je to věc zasycení. Šneci zasytí míň, buchty víc.

Ne. Nic se nezměnilo. Nebýt toho, že nemůžeme navštívit moje rodiče a zásobovat se v Polsku, se pro nás nic nezměnilo. Že je karanténa jsme sotva postřehli a uvědomujeme si to jen ve chvílích, kdy musíme do vylidněného centra Prahy.

A nakonec mi řekněte, není to pěkný prožít celý jarní den od rána do večera jinak než zpoza okna v kanceláři? Slyšet ptačí zpěv místo hluku centra města? Nepřijde vám, že uděláte víc práce, když pracujete z domova, protože práci věnujete ten čas, kdy se normálně do práce chystáte a jste na cestě? A nepřijde vám, že když pracujete z domova, máte víc času na své vztahy a velebení domovního prostoru, ve kterém najednou žijete tak nějak víc? Já si myslím, že to pěkný je. Jenže já to považovala za pěkný i před tou karanténou.