Jsem proškolená

Simoně, která se na mě při první zmínce o mém vstupu do státní správy skepticky podívala a vyjádřila obavy, že to nebude nic pro mě. A já se hrozně naštvala (což ona (asi) neví). Jenže s věkem přichází zkušenost a já do dvou měsíců zase poznala, jaký malý pívo ještě jsem.

Podle zákona o úřednících je každý úředník povinen projít do 3 měsíců vstupním školením od zahájení pracovního poměru. Přes jisté problémy na personálním jsem se i já nakonec stala státním úředníkem a jala se naplnit literu zákona. Školení bylo především dlouhé a chvílemi i dehonestující. Dehonestující je totiž přesně to slovo, které mi vystihuje státní správu od chvíle, kdy jsem do ní vkročila.

Uznávám, že je těžké školit někoho, kdo se výukou dospělých lidí dosud profesionálně živil. Má naučená posedlost mě nutila sledovat nejen obsah sdělení, ale i stavbu přednášky, přístup lektora k posluchačům a v neposlední řadě i důraz na pauzu, která je, jak všichni víme, opravdu důležitá. Nejen proto jsem už první den pociťovala hlasitý tep v hlavě a nutkavý pocit, že buď začnu křičet, nebo se mi rozletí hlava na milion kousíčků.

První den, první dlouhá hodina a půl. Profesionálové státní správy z oddělení vzdělávání dospělých přistupují ke třídě plné lidí 30+ a kladou důraz na: zvládnutí závěrečného testu, po kterém dostaneme osvědčení o absolvování, které je mimo úřad úplně k ničemu. Důležité je napsat test se vší vážností. Další důraz byl kladen na správné vyplnění políčka se jménem v nejmenované aplikaci. Nelžu vám, hodina půl tomu byla věnována. Když jsem pochopila, že to školení není vtip, a věřte, chvíli mi to trvalo, začala jsem si připadat jako v pomocné škole. Začal ve mne zesilovat nutkavý pocit, který jsem předchozí měsíc dost neúspěšně potlačovala a to ten, že tohle vážně nemám zapotřebí. Taky jsem výrazně přehodnotila svůj přístup ke studentům na VŠ, kde jsem mnohokrát plakala nad tím, že k nim přistupuju jak k blbcům, aniž bych dosud věděla, co to reálně znamená. Celá situace se dá samozřejmě i obrátit a můžeme si položit otázku, co profesionálové ze státní správy museli potkat za materiál, když je koncepce vzdělávání vedena směrem k pomocné škole.

Peklo prvního dne později gradovalo. Přišel odborník státní správy na právo. Jeho profesionalitu v oblasti práva nehodlám nijak komentovat, jelikož o ní skutečně nic nevím. Ale lektor to byl mizernej. Ba nejmizernější. Překonal dokonce i profesionály z oblasti vzdělávání. Jeho přednáška trvala 3,5 hodiny. Hned na začátku řekl, že žádná přestávka nebude, protože ON to prostě nestíhá. Špatný lektor, který si nevystačí s přiděleným časem a nerespektuje základní požadavky posluchačů, kteří potřebují přestávky, aby se byli schopni soustředit. Tohle přeci říká každá učebnice věnující se vzdělávání. Mám na mysli to s těmi přestávkami. Situace byla o poznání horší. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nebylo mi jasné, co tou 3,5 hodinovou samomluvou chtěl pan lektor říct. Tedy, bylo mi jasné že si honí ego, ale sdělení mi prostě unikalo. V zásadě to byl můj jediný přichystaný dotaz na konec přednášky: co jsem si z toho jako posluchač měla odnést? Dotaz jsem nepoložila z čistě pragmatických důvodů. Pan lektor se moc rád poslouchal a už tak nás připravil o dalších 10 minut z 15 minutové pauzy mezi dalšími přednáškami. Chtěl být i vtipný a dával otázky publiku, které nereagovalo, čemuž se hrozně divil a sarkastickým a ponižujícím tónem pravil, že „snad jako musíme mít nějaký názor.“ To jsem psychicky nezvládla a opáčila, že oproti všeobecnému úzu si nemyslím, že musím mít na všechno názor, zvláště na věci, o kterých nic nevím. Kolegyně vedle měla taky trefnou poznámku, když pravila, že názor má, ale má také právo ho nevyslovit.

Abych však byla fér, něco mi sdělil. Státní správa nemá právníky, protože jaký právník by za ten mizerný plat chtěl v tomto systému pracovat, a proto je zcela na úřednících dělat právní rozhodnutí, za která nesou zodpovědnost. Nakonec to byla pro mne přesně ta z rozhodujících informací.

V průběhu týdne jsme měli i mnohem lepší lektory. Lektory, kteří se dívali na státní správu s nadhledem. Lektory, kteří se k závěrečnému testu stavěli normálním způsobem – prostě nadiktovali otázky s vědomím, že smyslem týdenního školení je dát posluchačům rámcový přehled o fungování hlavního města Prahy, a nikoli je drtit závěrečným testem. A možná se mi ten zbytek týdne na školení sedělo lehčeji i proto, že jsem si domluvila pracovní pohovor mimo státní správu.

Nakonec přišel den D. Test. Profesionálové z oblasti vzdělávání dospělých přišli s testy. Vysoký mladík kladl důraz na ticho, neopisování, závěrečné bodování, neopisování, ticho. Po týdnu školení jsem se zase divila, že se ještě divím. Mezi dospělými posluchači se šířila panika z testu. Jak si to neustálé testování neseme s sebou už od dětství. Nechápejte mne špatně. Jsou chvíle, kdy je testování na místě. Když se skládají odborné zkoušky, ať např. v autoškole, na škole, případně v dalším vzdělávání dospělých. Ale tahle chvíle to rozhodně nebyla. A přesto si měl lektor potřebu honit ego před skupinou dospělých a svéprávných lidí. A mezi touhle skupinou se rozšířila nekontrolovatelná panika. Testem všichni prošli. Nicméně k mému překvapení tortura neskončila. Přišlo dalších 20 minut popisování kam a na co kliknout, abychom našli naše skvělá osvědčení online. Začala jsem psát zoufalé zprávy domů, že asi skočím z okna, že tohle už fakt nedám. Drahý, krom toho, že se nehorázně bavil, zcela logicky namítl, že půl hodiny před koncem týdenního školení to už prostě nemá smysl.

Sečteno a podtrženo. Jsem (prostou) držitelkou papíru, jehož čas brzy přijde. Jeho první stanoviště bude na stěnách naší apartní kadibudky, kde bude se všemi svými razítky vyčkávat na den D, až nám dojde toaleťák.

Proškolena jsem byla i mimo školení. Měsíc na úřadě mi ukázal, co je nejdůležitější. Docházka, řádkování a týrání těch, co si jasně nevymezí hranice. Já jsem si hranice vymezila. Poprvé tím, když mnou vytvořený dokument byl kontrolou odmítnut, protože měl špatné řádkování.

„A obsah dobrej?“ optala jsem se s tenzí v hlase.

„Jo, obsah sedí,“ zněla odpověď.

„Takže mi to vracíš kvůli řádkování, jo. Přesně tomu řádkování, které máš v tom vzoru, cos mi dal. Rozumím tomu dobře?“ Kdo mě zná, umí si představit tón hlasu a výraz mé tváře. Dotyčný se začal rozpačitě usmívat a pravil: „Tady v rozdělovníku ti chybí nula.“

„Nula v rozdělovníku. Ok. Chápu, ono by to na ty adresy nedošlo, když v rozdělovníku, který tam de facto podle všeho nemusí být, chybí nula. Jde to mailem a datovkou, to je jasný. Ale to řádkování, viď.“

„No, právě,“ zněla rozpačitá odpověď. Jedny hranice byly vymezeny. Diskutující byl muž a s muži to jde vždycky tak nějak líp. To ženy, kterých je na úřadě přehršel, jsou jiná výzva.

Při příchodu na úřad jsem dostala svou agendu, kterou jsem přebrala od jiných. Poté, co jsem tři týdny čekala, až se všichni s dotyčnými rozloučí, jsem je kontaktovala, pohovořila s nimi, představila se, podepsala jsem se. A tři dny na to se mi agenda změnila s tím, že dotyčná kolegyně hovořila s paní vedoucí a mně byla jedna škola vyměněna. To vše mi přišlo mailem. Mailem jsem slušně odpověděla, že rozhodnutí naprosto respektuji, ale že bych preferovala, aby se agenda s definitivní platností předala až v momentně, kdy je jasné, že to tak bude. Že jednání je neprofesionální. S pozdravem… Jasně, slušně, výstižně. Po mailu, jako reakce na mail. Do hodiny jsem stála před ředitelkou, která mi velmi důrazně (nechci napsat, že řvala, ale moc k tomu nechybělo), říkala, že takhle teda NE! „Takovéhle hodnotící maily já tu trpět nebudu! Máte zvednout zadek a jít se zeptat, co se stalo a nepsat takovéhle maily! Já tu podporuju komunikaci! Můžete jít!“

Mile jsem se usmála a pravila, že než půjdu, tak bych na situaci také ráda reagovala. Byla překvapená. I paní vedoucí. Jak to, že jsem se nezvedla a neodešla, a ještě se k tomu chci vyjádřit?

„Za prvé, má mailová reakce byla reakcí na mail. Domnívám se, že to nejsem já, kdo by měl zvednout zadek a jít se zeptat, co se děje. Že to mělo být přesně naopak. Za druhé…“

„Už vás nebudu zdržovat, můžete odejít,“ zněl befel.

Komunikace je výraz, který se dá vykládat různě. Komunikace je to, že se oblejzaj kancly a tiše se šeptá: co ta nová a ten mail? Případně vyšší šarže oblejzá kancl a ptá se: jak pracuje? Kde je? Ale když vás někdo potká na chodbě, všichni se tváří jakoby nic.

Den D pro mě nebyl test, můj den D přišel ve chvíli, kdy jsem jasně pochopila, že se nevejdu do mentality státní správy. Není to o práci. Tu bych s prominutím dala jednou rukou v zadku. Je to o kultuře jednání, které já se nehodlám účastnit ani za všechny peníze světa, což je vzhledem k tabulkovému platu opravdu zcestné přirovnání.

Máma mi vždycky říkala, že v životě nemůžu mít všechno. Že ona má šťastný manželství, ale práce ji nebavila nikdy. Já to dlouhou dobu měla naopak. Byla jsem šťastná v práci, ale na chlapy jsem měla smůlu. Vždycky jsem se smála a říkala: „Já to dokážu. Budu mít práci, co mě baví a šťastný vztah. Nevím, jak to udělám, bude to těžký, ale to dám.“ Teď jsem ve fázi, kdy mám po druhé v životě vztah, co stojí za to, ale s prací je to už dost dlouho na štíru. Zkušenost ve státní správě mě dohnala ke zlomu: musím změnit radikálně své myšlení ve vztahu k práci. Protože já budu mít oboje: práci, která mě baví a šťastný vztah se všemi jeho kotrmelci. A tak po měsíci a půl opouštím pevný finanční přístav státní správy a zase nevím, co bude. Ale co, nikdo neříkal, že to bude jednoduchý.