Ony chybné kroky, či trapasy, chcete-li, patří nejen k životu cestovatelskému, ale i životu všednímu. Člověk se v dané chvíli buď naštve, zardí, zasměje, nebo si radši ani nepřipustí, že šlápl vedle. Já patřím k lidem, kteří, způsobí-li faux pas, by se nejraději zahrabali hodně hluboko pod matičku zem, ale nakonec, dopadne-li to dobře, se zasmějí. Dopadne-li to špatně, tak se časem zasmějí taky, protože co už.
V Turecku jsme s kamarádkou byly teprve tři dny. I přes překážky, které nám kladla do cesty univerzitní byrokracie, jsme byly nadšené a hladové. Velice brzy jsme zjistily, že vařit se nám moc nevyplatí, protože za jedno jsme obě kuchyní nepolíbené a za druhé na liře, kterou bychom ušetřily, kdybychom nešly do restaurace, nám nijak nesešlo. A tak jsme vyrazily. Turci jsou neobyčejný národ s ještě neobyčejnějším apetitem, takže jídelny různých druhů lemují ulice a vůně linoucí se z nich zákeřně týrají chudáky kolemjdoucí. Bez valného rozmýšlení jsme zapluly do prvních dveří, u kterých jsme viděly lákavý pult plný fazolí v rajské omáčce, čorby nebo-li turecké polévky, kebaby, lahmačum a talíře plné baklavy. Pán se na nás usmál a my si za pomoci rukou objednaly. Pán se na nás smál dál a hovořil něco turecky a máchal rukama kolem sebe. Byl roztomilý. Chvíli jsme se na něj usmívaly, pokusily se něco prohodit anglicky, nakonec jsme zamáchaly rukama, aby v tom pán nebyl sám, a vzaly první volný stůl, na který jsme narazily. A přišel bod zlomu. Přátelská atmosféra se rázem změnila minimálně na atmosféru dusnou. Ještě před chvílí usmívající se pán nám donesl první chod a zcela bez úsměvu, s mrazivým pohledem, nám polévku předhodil jako zvířatům. Mírně mě to zarazilo. Nejistě jsem se rozhlédla kolem sebe a zjistila, že všichni muži na nás zírají s pohledem plným pohrdání a hnusu. Upozornila jsem na tento jev kamarádku, ta však mávla rukou a se slovy: „Když jim tak jim a nic jinýho mě nezajímá,“ se ponořila do polévky. Ve stejnou chvíli vešla žena, prošla kolem nás, zamířila kamsi dozadu a dlouho se nevracela. Dívala jsem se směrem, kde zmizela a mé oči padly na nápis BAYAN ODASI. Drbla jsem rukou do kamarádky, ta však věnovala svou pozornost výhradně jídlu a zavrčela na mě, ať jím, že mi to vystydne. A další žena zaplula dozadu. Nedalo mi to, sáhla jsem do batohu a vytáhla před hodinou zakoupený turecko-anglický slovník. A v momentě, kdy jsem našla slovo „bayan“ mě to došlo. V Eskišehiru, univerzitním městě, se pravděpodobně nachází jedna, jediná restaurace, která rozděluje místa pro muže a ženy (a jejich případné doprovody) a my jsme na ni natrefily. Bylo mi trapně a naštvaný pán od pultíku nám nesl další chod. Popadla jsem slovník a výbavou tří slovíček turečtiny jsem mu začala širokými gesty vysvětlovat náš omyl. Nechápavě jezdil pohledem ze mne na kamarádku, která neochotně začala pozorovat dění mimo talíř. Všichni muži v jídelně na mě zírali jak šermuju slovníkem tu k pánovi, tu k ceduli, pak se plácám do čela, lomím rukama, skláním hlavu a zrak v uzardění. Divadlo par excellence! A zabralo. Pán se začal smát a všem, co nepochopili mé entré, začal se slzami smíchu v očích objasňovat, co jsem tím, podle něho, chtěla říct. A atmosféra se opět změnila. Už jsme nebyly nafoukané káči ze Západu, které nectí pravidla, ale trdla, co, přinejmenším, neumí turecky. Protože čert ví, co pán všem přihlížejícím vlastně navyprávěl.
A teď si představte se, že k vám přistoupí muž a pozdraví vás. To se mi stalo před pár dny. Chvíli jsem pátrala v paměti, která se odmítla projevit a tak jediné, co mne napadlo bylo, že jsem k němu vztáhla ruku a představila se. On ji chytil, chvíli na mě koukal a pravil: „Co blbneš? Vždyť jsme spolu bydleli.“ A bylo vymalováno. Jediné, na co jsem se zmohla bylo nejisté: „Vážně?“ Když mi sdělil všechno, co o mně ví, a nebylo toho málo, snažila jsem se situaci zachránit poznámkou: „Asi ses snažil být nenápadný a evidentně se ti to dařilo.“ Kůži jsem si nezachránila, spíš naopak. Jediné vysvětlení, které akceptoval bylo, že jsem ten typ šťastných lidí, kteří neustále, díky své mizerné paměti, poznávají svět a diví se.
Příští měsíc spolu jdeme do divadla, jen si nejsem jistá, zda na něj nezapomenu a nezeptám se: „A ty jsi který?“
