Soužití v době karantény

Upozornění: následující řádky jsou psány z čistě osobního hlediska a nikterak nehodnotí jiné postoje a názory v této nezvyklé a náročné době.

V internetovém světě na mě neustále vyskakují různé články a videa, jak se vyrovnat s rodinnými krizemi, které jsou v době restriktivních karanténních opatření na spadnutí. Skoro to vypadá, že všichni, kteří obývají omezený prostor ve větším množství než jedna, jsou v krizi. Vyvstala mi otázka, zda naše domácnost prochází krizí.

Musím konstatovat, že naše životní tempo se v zásadě nezměnilo. Jedině je k lepšímu, když jsem v době, kdy se lidé strachují o svou budoucnost, opustila zaměstnání. Každé ráno hrajeme s mužem psychologickou hru o to, kdo první vstane, postaví vodu na sporák, umele kávu a přinese mléko. Jakmile se ozve rachtání z kuchyně, druhý bezpečně ví, že teď už může vstát a jen se těšit na chuť a vůni horké kávy bez práce. Každý večer po setmění hrajeme jinou psychologickou hru o to, kdo jako první řekne: jdeme spát! Bez ohledu na to, jak jsme unavení, to nikdo z nás nechce nadnést jako první.

Každý den mě popíchne nevědomou drobností ve svém chování. Uvažte, jídlo se servíruje horké. Když se odjakživa u nás doma zavelelo ke stolu, tak se šlo prostě ke stolu. Nikdy se nezačalo jíst dřív, než usedli všichni. A sesedli jsme se rychle, protože jídlo musí být teplé. O horkých polívkách ani nemluvím. A můj muž si pokaždé, když už dávám jídlo téměř na talíř, zapálí cigárko. Dneska dokonce začal sekat dřinky. A ve mně by se vždycky krve nedořezal. Hlavou mi letí spousty nepublikovatelných myšlenek a tělem hýbe vztek. Jak je možné, že to po třech letech ještě nepochopil? Zaručený způsob, jak mě dvakrát denně sedm dní v týdnu vytočit.

Nebo když vaří! Můj muž vaří úžasně! Zkombinuje potraviny způsobem, na který kdybych jen pomyslela, s hnusem bych ho zavrhla. Výsledek? Vždycky skvělý. Stav kuchyně? Vždycky jako po bombardování. Pokaždé mě vnitřně zabolí, když vidím, jak rozmáchlými gesty oklepává vařečku od omáčky, která se následně rozprostírá po celém sporáku. Otáčím se zády, když po kuchyni různě ztrácí potraviny určené do hrnce. Odcházím, když obsah mísy, kterou míchá, pokryje mimo linky i okno. Trpím tiše i nahlas. Muž ovšem říká, že to vyjde na stejno. Stačí se jen podívat.

A protože ho mám ráda, tak si listuju ve starých, upatlaných receptech psaných máminým rukopisem a nahlas se ptám, co by chtěl upéct. Chtěl by upéct všechno. Kývá, ani neví na co. Mě to jenom lehounce vytočí a zároveň jsem si jistá, že on už ví, že na konci tohohle tanečku na něj čeká sladká tečka. Co to bude je mu v zásadě jedno, hlavně že to bude jedlý a bude toho hodně. Čas od času přijde lehké popíchnutí nad jeho vybíravostí. Sice říká, že sní všechno a proti tomu se nedá nic namítnout. Ovšem něco sní rychleji a něco pomaleji. Tak poznám, která buchta je podle jeho chuti a která nikoli. Kynuté těsto moc nemusí. Koláč s povidly, plněné buchty… jen mi bylo divné, že skořicové šneky z kynutého těsta vdechne. Prý je to věc zasycení. Šneci zasytí míň, buchty víc.

Ne. Nic se nezměnilo. Nebýt toho, že nemůžeme navštívit moje rodiče a zásobovat se v Polsku, se pro nás nic nezměnilo. Že je karanténa jsme sotva postřehli a uvědomujeme si to jen ve chvílích, kdy musíme do vylidněného centra Prahy.

A nakonec mi řekněte, není to pěkný prožít celý jarní den od rána do večera jinak než zpoza okna v kanceláři? Slyšet ptačí zpěv místo hluku centra města? Nepřijde vám, že uděláte víc práce, když pracujete z domova, protože práci věnujete ten čas, kdy se normálně do práce chystáte a jste na cestě? A nepřijde vám, že když pracujete z domova, máte víc času na své vztahy a velebení domovního prostoru, ve kterém najednou žijete tak nějak víc? Já si myslím, že to pěkný je. Jenže já to považovala za pěkný i před tou karanténou.

Jak jsem se stala obětí nucených prací

Byl to celý sled událostí, který ze mne udělal oběť nucených prací. Začalo to nevinně. Muž se rozhodl, že se naučí programovat a prostě se do toho zažral. Když jsem chodila do práce tak to vcelku fungovalo, ovšem jen do chvíle, dokud mě neskolil bacil a já neskončila s dvěma salvama antibiotik doma v posteli. Z prvních dvou týdnů si toho moc nepamatuju, protože jsem většinu času prospala. Nicméně hlava zabořená za kompem se mi vybavuje. Taky ta známá posedlost, kdy sice děláte úkony denní potřeby – v našem případě přinést vodu, zatopit, uvařit a najíst se – ale stejně jste duchem nepřítomni, protože jste uvězněni ve světě algoritmů, příkazů a myšlenek typu: vždyť to přece musí jít udělat, jenom přijít na to jak…

Když jsem se pomalu začala dostávat z antibiotikového deliria, vnímala jsem muže s monitorem místo obličeje intenzivněji. Inu, do práce jsem nemusela, tak i já jsem zasedla za počítač, že něco vytvořím. A stal se ze mě pařmen počítačových her. Tedy jedné počítačové hry a pařan ze mě byl přesně 5 dní. Ale o tom, jak jsem hrála Civilizaci, budu vyprávět do smrti. Mimochodem, vážně bylo pěkné vytvořit si civilizaci založenou na vědě, která převálcuje všechny ostatní civilizace kulturou. A co bych to byla za vědce, kdybych na vrcholu své slávy nehodila na zbytek světa atomovku. Kdo by nebyl zvědavej, co to udělá? Zvlášť ve hře, která vás v určité fázi zklame tím, že si sice můžete vyvinout letadla, ale záhy zjistíte, že mají prd dolet. Počáteční nadšení tak vystřídá opravdu hluboké zklamání. Ale zpět k atomovce. Než jsem ji hodila na město, zeptala jsem se z čiré zvědavosti svého drahého, co to udělá. Ten na mě vrhl odporně odsuzující pohled a pravil, že neví, že ON atomovky na města nehází. Nejprve jsem se lehce zastyděla, ale nakonec mi to stejně přišlo divný. On je ten, co třičtvrtě hry pobíhá po plánu a do někoho mydlí, ale atomovka mu přijde moc?

Fázi paření na kompu rychle vystřídala má staronová posedlost: porazím všechny tři roboty nejvyššího levelu v Through the Ages na telefonu. Bože, jak ta hra mě dokáže naštvat i na telefonu! Sjetá antibiotikama a odevzdaná osudu jsem po půl roce hru porazila. Stačilo válčit, válčit, válčit. Samozřejmě jen s tím nejslabším. Přesně to, co mě v hrách moc dlouho nebaví. Proti robotům jsem nakonec ani problém neměla, ale s živými lidmi problém mám. Povzbuzena vítězstvím na nejvyšším levelu, rozložili jsme hru doma na stole. Karty šly dobře, tak jsem uplatnila strategii války. Drtit, drtit… jenže jsem to vzdala moc brzy, protože mě to přišlo blbé a hloupé. A můj drahý? Těsně před koncem hry vstal z popela jako bájný Fénix a krvelačně mě rozdrtil. Na jednu stranu obdivuju, jak to dokázal vyhrát. Tu schopnost okamžitě změnit strategii. Nicméně ta jeho herní krvelačnost ve mně odpálila dynamit vzteku. To buď zažijete nebo ne. Za dámu jsem nebyla a rovnou řekla, že mu na tohle krvelačný hraní kašlu. Dobře, kašlu jsem asi úplně nepoužila.

Emočně vyčerpána jsem se odklidila do kuchyně. Co jiného dělat než vařit, když číst se vám nechce, internet vás nebaví a muž se schovává za počítačem? Něco mu říkáte a odpovědí je jen zahučení. Občas se vám dostane i celé věty, ale to jste si většinou jisti tím, že ani neví, na co odpovídá. Koukal na film a ťukal do kompu. Jedl a přemýšlel nad algoritmy. Nějak se mi vytrácel. A tak jsem to vyřešila sofistikovaným ženským způsobem. Bublala jsem a bublala, dělala narážky, které zůstaly nepovšimnuty a pak jsem bouchla. Nehádáme se, protože můj muž se hádat odmítá. Veškeré naše hádky probíhají způsobem, kdy on se ptá: „Co se děje?“ a já odpovídám: „Nic.“ Technicky vzato, hádku jsme si odkroutili před výbuchem. Po něm následovalo jen přikývnutí se slovy: „Vím, že máš pravdu a uvědomuju si to.“ A okamžitá změna režimu. Místo odpoledního sezení u počítače po mě hodil pracovní džíny a pravil:

„Tak jdeme vysbírat ty větve, co popadaly z těch stromů.“

„V týhle zimě? To tam zmrznu, to se mi moc nechce.“

Zamžoural na mne zpoza brejlí, krásně se usmál. „Já nám hledám společnou činnost.“ Jak jsi chtěla, jsem si už jen domyslela. Ale nebylo co dodat. Vysbírali jsme větve, prostříhali keře… Nepatrnou smyčkou malých událostí jsem se stala obětí společných nucených prací.