Můj táta je bezva chlap. I když
jsme spolu nikdy výrazněji, v porovnání s mámou, nemluvili, vždycky
tu byl pro nás obě. Ochraňoval, když bylo třeba, usměrňoval – mámu, což bylo
většinou v rámci ochrany okolí, a nikdy nenechal mámu, aby se tahala s čímkoli
těžkým. Dítě to odtáhlo. Byl to on, kdo mlčky před lety stavěl klenbu, zatímco
mu do toho máma kverulovala. Vím to, byla jsem ve čtvrté třídě, a ještě o
půlnoci jim vařila svařák na starých Petrách, které mi uškvařily ucho hrnce.
Taky vím, jak mu ta klenba za máminých neutuchajících rad po hodinách žuchla. A
víte co? Nezabil ji.
Byla jsem u toho, když máma
potřebovala nutně zapojit novou myčku
a to hned. Táta neměl správnou trubku a aby jí vyhověl, chtěl udělat
provizorní. Uřízl si u toho půl prstu. Jako správný gentleman odložil nůž i
trubku a odešel do kůlny. Teprve tam kurvy lítaly. Mámě nikdy nic sprostýho
neřekl. Nebo o tom nevím. Když se s ní do krve pohádal, a to bylo výhradně
kvůli politice, bez ohledu na to, zda hádku vyhrál nebo prohrál, vždycky byla druhý
den na stole kytka jako omluva. Je to prostě borec! Můj mužský ideál, kterého
jsem nepochybně podvědomě celý život hledala.
Našla jsem ho. A od té chvíle neustále
opakuju: Připomínáš mi mého drahého otce. Tuto hlášku začal s klidem
vstřebávat až poté, co ho máma ujistila, že se jedná o poklonu. Někdy si tou
poklonou moc jistá nejsem. Občas je to totiž až děsivý.
Můj otec všude drobí. Myslela
jsem, že mě dvacetiletý trénink v nacházení drobečků zocelil. Pak přišel
můj drahý, který bryndá. Všechno a všude. To je vyšší level. Můj trénink klidu
je teprve na počátku.
Můj otec neustále dává jakékoli úkoly
komukoli, kdo je zrovna po ruce. Naštěstí jsem si od mala brala příklad ze své
matky, a tak úkol přehodnotím z hlediska důležitosti a následně udělám po svém.
Už léta se usmíváme, zatímco před/během/po přiděleném úkolu popíjíme víno
s nohama na stole, a odpovídáme na rozkaz: jsi skvělý generál! Škoda, že vojsko máš na hovno. Můj drahý znaky
úkolování občas vykazuje taky. Musím říct, že s tím si poradím brilantněji
než s bryndáním. No co, s drobečky jsem se taky dodnes nevyrovnala.
Velké téma je u nás topení. Máma
věčně zimomřivá a táta palivový škudlil. Zima u nás začíná už v srpnu, kdy
máma depkaří, že už je tady zase ten
skur-enej podzim a bude zima. Venku zima a v baráku zima. Táta se
většinou optá, kolik mu dá na uhlí a ona, že nic. Debata je o to vtipnější, že
mají odjakživa jeden společný účet. Když nastane topná sezóna, má máma na sobě
tři svetry a táta opatrně přidává uhlíčko po uhlíčku řka, že tady se nedá dýchat a je tu vedro. Máma
demonstrativně ukazuje omrzliny a těší se, až přijedu já, že prej kvůli mně
táta zatopí. A když ne on, vyberu mu sklep s uhlím já sama.
My uhlím netopíme, což je myslím
škoda. Taky si troufám říct, že nejsem tak zimomřivá jako moje máma. I když
nepochybuju, že kdyby teď měla druhá strana možnost promluvit, lehce by si
odkašlala a významně posunula brýle u kořene nosu. Výraz tváře by říkal něco
jako: ale nepovídej. Ono je to u nás
jako přes kopírák u našich! Zatímco můj drahý tu sedí polonahý, leje z něj pot
a vůbec nahlas trpí, zatímco mi ukazujeme naskakující ekzém z potu, já
jsem zabalená v dece a klepu kosu s rampouchem u nosu. Dokonce mě
několikrát obvinil, že mi je jedno, co a
kolik do těch kamen naházím, což je pravda. Teplo je teplo.
Naše soužití má i další topný
rozměr. Když jsme šli poprvé pro dřevo, on si hodil na ramena dvě velké klády.
Abych nebyla jen na ozdobu, učinila jsem totéž. Hodila si na ramena dva klacky
a sotva jsem je dotáhla k chatě. Tak jsem situaci viděla já. Můj drahý po
mně skepticky loupnul pohledem a po několika měsících se mi přiznal, že mu asi
naplno došlo, že muži a ženy mají rozdílné fyzické možnosti, když mě viděl
s těma dvěma párátky na ramenou.
Nutno poznamenat, a to čistě jen
pro závist maminky, že náš rozhovor se dostal do fáze, kterou ona nikdy
nezažila a troufám si říct, že nezažije. Po víkendu, kdy byl můj drahý slaměným
vdovcem mi v neděli přišla zpráva: Už
se těším až přijedeš domů a zatopíš. Je tu zima. Večer, když jsem
nafedrovala do kamen se mi přiznal, že dva dny v baráku seděl dokonce (!)
v zimní vestě.
„A stálo ti to za to ušetření pár
polínek?“ ptala jsem se nechápavě.
„Stálo,“ odpověděl a očička mu
zářila jak malýmu klukovi. A já mu to věřím. To, co on ušetřil za dva dny, jsem
profedrovala za večer. Jako bych se nikdy neodstěhovala od rodičů.
