Kdybych se jako nezúčastněný
divák dívala na hrubý, nesestříhaný a chronologicky neřazený filmový materiál
viděla bych asi toto. Ne. Když se dívám na to, o čem jsem léta nemohla ani
mluvit, vidím…
Potkali jsme se před více jak
čtyřmi lety. Byl to chlap, o kterém jsem věděla, že s ním nechci nikdy nic
mít. Nejprve mě pozval do vinného sklípku. Věrna svým zásadám, poslala jsem ho
k šípku s větou, že tak daleko s někým, koho neznám, nepojedu,
jelikož až zjistím, že je to debil, nebudu stopovat v noci z Moravy
domů. Považovala jsem věc za vyřízenou.
O dva dny později jsme skončili
v místní hospodě, kde jsme žvanili až do zavíračky a pak plynule
pokračovali u mě v kanceláři do brzkých ranních hodin.
V mých očích byl stále
parchantem, ale… Byla s ním sranda a dalo se s ním mluvit. K narozeninám
mi přinesl růže a jitrnici. Chodili jsme na pivo, mluvili, smáli se a jezdili
na malé výlety. Po letech, kdy jsem znala jen práci, to byl čerstvý vítr do
života. Začala jsem se na lidi kolem sebe blbě culit a život byl tak nějak
fajn. Vivat chemie.
„Chtěl bych se někdy podívat do
Londýna,“ řekl a já se nadechovala k větě typu: hm, ten je dost nudnej,
zatímco on pokračoval: „Jenže mě tam nikdo nikdy nechtěl vzít, že prej to
nestojí za to.“ Objevnou myšlenku jsem spolkla a zareagovala neurčitě. První,
co jsem v kanceláři udělala byl check in mého studentského účtu, který byl
dost otřesný a posledních našetřených deset litrů jsem vrazila do výletu do
Londýna.
„Co děláš v červnu? Hm, ty
už něco máš? Tak to zruš, jedeme do Londýna. Jestli nebudeš na letišti, tak si
tě najdu a nepřej si mě.“
Poslední věta se stala heslem
našich dalekých výletů.
Chtěla jsem mu udělat radost. A
prý jsem si ho tím získala. Prý něco takového pro něj nikdy nikdo neudělal.
Pravda nebo lež?
Že je ženatej jsem věděla od
začátku. Na horách na to přišla řeč. Hodil na mě smutné oči s tím, že teď
se rozvést nemůže, protože jeho žena právě zjistila, že nemůže mít děti, a že
jí musí být oporou. Hodila jsem batoh na záda a vyrazila do tmy. Nenechal mě
odejít.
O rok později jsem zjistila, že
jeho žena je o tři roky starší než on. Prostá matematika odhalila prvoplánovou
lež, zvlášť když jsem si byla vědoma, že on je o 15 let starší než já.
Ukázal mi výšky hor a skal
z lana. Nic nebyl problém. Zastávka tam a tady. Ne, ještě nepojedeme domů,
ještě pojedeme na krátkej výlet. Držení se za ruce a ukradené chvíle. Víkendové
noční zprávy, jak se milujeme, jak by se mnou chtěl být a mít rodinu. Jeho žena
ležela vedle něj v posteli, zatímco mi tenkrát psal. Alespoň tak to psal.
Mám to schované a léta nečtené.
Bydleli jsme spolu. Přes týden u
nás v bytě, přes víkendy doma. Aby mě nerušil při přípravě na státnice,
jezdil se svou ženou do Prahy do Outlet Arény, protože ona si to přála. Zatímco
on nakupoval, já propadala čím dál větší tísni a úzkosti. Tanec na hraně nože.
Přepadnu – nepřepadnu. Nesoustředila se, v hlavě mi běžely různý scénáře.
Zkoušela jsem psát své pocity na papír a pak ho spálit, užívala krizovky,
začala utíkat bezcílně po nocích, kdy jsme měli spát. Přestala spát. A
připravovala se na státnice. Vnitřní motor, který mě hnal celé roky, pohasínal,
ale přeci ta léta teď, před cílem, prostě nevzdám. Teď ne. Tohle ne. Nikdy nic
nevzdávám. Propadala jsem se do temnoty.
Naše bydlení skončilo
v momentně, kdy se mu to přestalo hodit. Sbalil věci, naházel je do auta a
se slovy: „Taková byla dohoda,“ odjel domů za ženou.
Ubrečená, psychicky na dně,
stejně jsem zůstala.
Ke státnicím jsem dostala kytici
růží. Začala jsem ty nebohý kytky nenávidět. Jeho žena k 46 narozeninám
dostala 46 růží. Chápala jsem to jako projev nekreativity. Ne, nejsme stejné!
Při jiné příležitosti jsem mu růže omlátila o levé rameno a do pravého ho
majzla kabelkou. Šel skoro k zemi a já na něj křikla: Nesimuluj, seš chlap
jako hora, dokážeš mě srát, podvádět, tak teď nesimuluj. Jenže když nosíte
v kabelce půlku knihovny a mezi vaší sbírkou je zrovna i korán, tak to
vážně může bolet.
Jeho žena. Nikdy jsem ji, na
rozdíl od jeho baráku, jeho matky a jeho ségry, nepotkala. Ze začátku mi byla
lhostejná. Pak jsem se vyrovnávala s pocitem, že rozvracím manželství.
Postupně jsem to obhájila sama před sebou tak, že kdyby nebylo na pendrek,
nikdy bych v jeho životě nebyla. Jak šel náš vztah do háje a z ní se
stávala světice, která čeká na svého zatoulaného manžela, začala jsem ji
nenávidět. Intenzivní nenávist. Vůči ní, vůči němu, vůči jeho milenkám, vůči
jeho srabáctví, vůči jeho pohodovosti, se kterou proplouvá životem, vůči…
všemu. Tisíckrát jsem si představovala, jak se s jeho ženou potkávám, jak
ji vyložím, jakej je to hajzl a jak ona mu zatopí. Byly to jen představy a u
těch taky zůstalo. Mohla jsem zazvonit u jeho dveří, jenže k čemu.
Postupně, avšak ne moc rychle, jsem došla k tomu, že ona ví nejlíp koho má
před sebou a jestli v životě s ním našla určitou míru klidu, proč
bych jí ho měla brát. Nakonec mi začala být zase lhostejná. Jen oni vědí, jakou
hru mají mezi sebou rozehranou.
Vždyť milenky odcházejí, zatímco
manželky zůstávají.
Když jsem přestala živit
představivost průběhem setkání s jeho ženou, nevyužitá příležitost přišla
sama. Řekl: stav se o víkendu, žena se ti podívá na tu ruku. A mě to přišlo tak
absurdní. Tak moc, že jsem slyšela to cvak, co se ve mne odehrálo. Žena a
milenka pod jednou střechou. On nám vaří kafe, zatímco my plkáme o počasí a
nepohyblivé ruce. Je dobře, že ty, co chtějí, zůstávají a ty, co chtějí,
odcházejí.
Přišly blackouty. Zůstala jsem
prostě sedět. Neschopna pohybu, slova, cokoli udělat, kamkoli jít. A tak jsem
seděla několik hodin v kanceláři, koukala do zdi a nemohla nic. Nakonec
jsem vždycky, ani nevím jak, zvedla telefon a zavolala Aleně. Mluvila, mluvila
a dávala mi příkazy, dokud jsem se zase nesebrala a nedošla buď k ní nebo
domů. Bachovky jsou zázrak, když chcete. Stejně jako dobrej terapeut. Přišel
den, kdy mi jasně řekla: To jsou poslední bachovky, které ti dávám, protože
jestli tohle nezabere, tak musíš pro odbornou pomoc. Tohle já ani bachovky
nezvládnem. Tam někde jsem se začala pomalu probírat.
Přestala jsem mluvit
s rodiči a začala od nich utíkat. Vždycky jsem s nimi o všem mluvila.
Jenže jsem viděla, jak je ten můj vztah zraňuje. Máma šťastná nebyla, měla na
něj pifku a občas pronášela proroctví, o jejichž realizaci jsem v jejím
případě neměla pochyb. Táta mlčel. Když jsem o Vánocích brečela, že on je se
ženou, a ne se mnou, jen seděl, hladil mě po zádech a mlčel. Nevěděl, co říct,
jak reagovat. Byl bezmocnej. Tak bezmocnej až mi jednou řekl: „Nechceš se na to
vykašlat? Vždyť vidíš, že to nikam nevede.“ Věta, která mi dodnes hrčí
v hlavě. Věta, jejímž poslem byla vždycky máma, protože mi s taťkou a
těchhle věcech nemluvíme. Muž, který mě vychoval, byl tu vždycky pro mě a mámu,
nikdy nás nenechal na holičkách. Férovej a přímej chlap. Byl bezmocnej a trápil
se. Protože já jsem se na to chtěla vykašlat, ale nemohla.
A tak jsem s nimi přestala
mluvit. S těmi, s nimiž můžu mluvit o čemkoli, aniž by mě soudili.
Tenhle tíživý dluh trvá dodnes. Těžko se hledají slova.
Zbývá ještě spousta věcí, na
které nemůžu ani pomyslet. Spousta ošklivých věcí.
