Třikrát a dost, dárling

Je mi třicet čtyři let a nemám přítele. Zatímco ve dvaceti pěti to bylo ještě v pohodě, protože kam spěchat, seš mladá a musíš si užívat, kolem třicítky se to začalo lámat. Nejprve jsem byla podrobena soucitným pohledům v Íránu. „Tak stará, a ještě nejsi vdaná,“ kroutili hlavami mí přátelé. Čelila jsem tomu s úsměvem. Jiná kultura, jiný mrav.  

O čtyři roky později mě to potkalo v Čechách, jen dikce nabrala rádoby údivný směr doprovázený slovy: „Tak pěkná holka a nemá přítele? To mi neříkej!“ vychází z úst mužů. Ženy jsou o poznání zlomyslnější: „Tikají ti biologické hodiny!“ Nedávno se k tomu přidala i věta: „Tak jsi se vdala za práci. Je to tvoje volba.“

A protože se mi už nechtělo neustále vtipně odpovídat na ty vlezlé hlášky, nechala jsem se přesvědčit k založení seznamky. Nakonec má drahá matka se vyjádřila jasně: „Už si koukej někoho najít, nebo to udělám za tebe. A to se budeš divit.“ Divila bych se, kdyby svůj slib nedodržela.

Po založení účtu se mi nabídla zoo s profilovýma fotkama potencionálních partnerů. Přijde mi divný oslovovat lidi podle ksiftu na fotce, a tak jsem svou hvězdnou kariéru na seznamce považovala za uzavřenou. Jak jsem měla do hodiny možnost zjistit, devadesáti procentům uživatelů této služby to divné nepřijde. A tak mi začaly chodit nabídky k seznámení uvozené vždy stejnou větou: „Ahoj, chceš si se mnou povídat?“ Pouze přehlídka obličejů se u vět lišila. Má vnitřní odpověď byla taky vždycky stejná: „Ne, nechci si s tebou povídat. Nechci zase čelit otázkám chatovacích místností devadesátých let jako: kolik ti je, odkud jsi, co děláš, co máš ráda, chceš si se mnou dát sex?“ Přesto jsem si řekla, že tomu dám šanci. Vždyť oni, na rozdíl ode mne, mají odvahu kliknout na žádost o pokec jen na základě fotky!

První byl Macho. Macho vypadal na fotce jako příjemnej chlap. Dalo se s ním i psát. Po dvou větách chtěl moje telefonní číslo. Vzdorovala jsem další dva týdny, než jsem mu ho dala. Po telefonu měl příjemnej hlas. Chtěl se mnou hned bydlet v jeho domečku, který vlastníma rukama rekonstruuje. Řekl, že pokud to nechci já, nebude se mnou ztrácet čas. Neztrácej, odvětila jsem.

Druhý byl Návrhář. Rovnou mi nabídl rande za účelem sexu. Chtěl vědět, jak to mám ráda, kde to mám ráda, a kdy se sejdem. Prý i kytku by mi teda donesl, aby se neřeklo. Rozdíl mezi Návrhářem a Machem byl ten, že když jsem Návrhářovi řekla ne, odvětil ok, zkusil jsem to, zatímco Macho mi neopomněl po několika textových zprávách sdělit, že jsem zasraná intelektuálka, ale když skousnu své ego, je ochoten vzít mě zpět do své přízně.

Třetí byl Rybí oko. Bylo mu přes šedesát a na fotce vypadal jako Tomáš Hanák. Byla s ním prča. Sportovec, který honí kilometry na kole, na tenise, a tak vůbec. S přítelkyní, která přes týden pracuje mimo domov jako psycholožka – tady jsem zpozorněla, protože jeden nikdy neví, kdy se mu bude kontakt hodit - se vidí jen o víkendech. A on se hrozně nudí. I přes mé opakované ujišťování, že z toho nic nebude, přišlo na řadu setkání. Přinesl kytku. Skoro jsem pookřála, jen nějak nevypadal jako Tomáš Hanák. Představil se jiným jménem a zeptal se, zda jsem se učila. Učím se dnes a denně, přesto ve svých letech vypadám mezi vysokoškolskými studenty jako vypelichaná sokolka. Vteřinu poté, co jsem začala vypadat hodně zmateně mi zazvonil dotčený telefon: „Hej, kde seš? Jestli máš rande s jiným týpkem, tak já jedu.“ Asi padesátiletému Loudilovi jsem vrátila kytku a poslala ho čekat na svou školačku. Rybí oko kytku nepřinesl. Ani jako Tomáš Hanák nevypadal. Ale jméno souhlasilo. Řekl mi, že nemůže uvěřit, že tak pěkná holka jako já nemá přítele a ujal se hodinového monologu na téma mrzkých žen, které ho v životě jen trápily. Téma bylo doplněno o několikeré ujištění, že paní psycholožce jeho seznamková rande rozhodně nevadí. Pogratulovala jsem mu a odešla.

Se Smíškem jsem se nikdy neviděla. Vlastně ani pořádně nemluvila. Ale dodnes mi prosvětlí chvíle na fejsbůku svým báááááf. Potěší to.

Tím má třítýdenní éra na seznamce skončila. Definitivně jsem se ujistila, že si vážně nechci povídat a chvílemi začala věřit i na to, že svět je plnej magorů jen já jsem letadlo. Účet jsem zrušila a smířila se s vidinou, že umřu sama a obličej mi sežerou kočky. Pravdou ale je, že v hloubi svého srdce chovám naději ve schopnosti své šílené matky.