Airport's Stories

2006 Attaturkovo letiste Istanbul

Sbalena ve velkem lodaku, nemohla jsem se dockat az opustim Turecko. V kufru bylo vsechno, krome goratexovych bot, dvou svetru a zimni bundy. To jsem mela navlecene na sobe v 35 stupnich ve stinu, abych usetrila misto a vahu, protoze jako chudy student jsem mela vsechno krome penez na priplatek za kila na vic. Bohuzel v kufru byla i moje turecka ID karta. Jeste po tech letech vim naprosto presne, co jsem si myslela, kdyz jsem ji do kufru davala. "ID neobsahuje jine informace nez mam v pase. Takze k cemu hlidat dva dokumenty." Dokonce se priznam, ze jsem ji uz tenkrat chtela zahodit v Eskisehiru. S cim jsem nepocitala, byl lidsky faktor.

Vesele jsem se odbavila, prisla k tureckemu oficirovi, ktery si z podcapky prohledl muj lyzarsky vzhled v tureckem vrcholnem letu a pravil: "Nechci pas, chci vase ID."

"Ale ja ho nemam. Vsechno mate v pase. Viza, data, vsechno."

Trval na svem a me neustale vysvetlovani zakoncil slovy: "Pokud mi nedate ID, tak nikam nepoletite." Vjeli do me vsichni certi, ktere jsem uvolnila vzteklym mrstenim vsim, co jsem mela v ruce, o zem plnou silou a vykrikem: " Ja se z tyhle zkur*eny zeme snad nikdy nedostanu."

Vystupem jsem sokovala nejen urednika, ale i cesky detsky zajezd, ktereho jsem si v amoku nevsimla. I kdyz pochybuju, ze bych beztak volila jina slova.

Zatimco kamaradka sbirala dokumenty po zemi, ja letela k odbaveni, kde jsem krasne a upjate turecke slecne vysvetlila svou situaci, ukazuje na kufr na pase, ze ten je muj, ze bych si ho jako vzala, vyndala ID...Divala se na me, tvari se ji mihl usklebek, zmackla knoflik a jeji rude namalove rtiky skodolibe pravily: "Neni, " zatimco kufr sjizdel do utrob letiste. Pred ocima se mi odehral v rychlem sledu pribeh, ve kterem  byla spousta krve, ale moje rty se nezmohly na jedine slovo. 

"Musite si ten kufr najit v odbavovacim prostoru," pokracovala ta, pro kterou ani po dvanacti letech nemam vhodna slova. "Dalsi, prosim."

Muj beh Forresta Gumpa zacal. Nabalena jako pumpicka, koupaje se ve vlastnim potu, letela jsem shanet informace. Na informacich nikdo. Po chvili se me ujal jakysi oficir, na ktereho jsem udychane smesi turectiny a anglictiny vychrlila, co potrebuju. Byl to Turek kazdym coulem. Usmal se na me a rekl: "Klidek. Nedate si caj?" Zacala jsem hystericky kricet, ze caj si fakt nedam, ze me uleti letadlo. Attaturkovo letiste je ohromne velky. Zatimco ja poklusovala jak zpocena kobyla, oficir si vykracoval jako by byl na prochazce a opakoval: "Klidek. Pomalu...ten caj by vam pomohl."

ID jsem nakonec v temnych podzemnich zakoutich z kufru vystrachala.

Letela jsem zpatky jako o zavod a vice mrtve nez vitezne jsem dokument podavavala oficirovi. Ten si me zmeril a medove pravil: "Pas, prosim." Zbytek pribehu je nepublikovatelny. Letadlo jsem stihla jen o chlup.

2011, LA, prestupni stanice ze Zelandu

S dlouhodobymi pobyty byva obcas ta potiz, ze pravidla, ktera platila pred rokem, nasledujici rok neplati. Jste-li zrovna v zahranici s platnyma zpatecnima letenkama, pak je to prekerka. Zatimco pri ceste na Zeland v roce 2010 USA nevyzadovalo elektronicky pas, rok pote tomu bylo jinak. Pri vyplnovani prestupnich viz system kamaradce na bezcipovy pas nedovolil transfer. Chvili jsem na to koukala a pak zcela drze zkusila moznost refresh predchoziho transferu, kterou system nabizel. A ono to vyslo. S blbyma poznamkama, ze kdyz ji zabasnou, budu ji do vezeni pasovat pilnik, jsme nasedly do letadla.

V LA probehla klasicka kontrola pasu, snimani otisku, scanu sitnice...a nez jsem se nadala, urednice odvadela Zuzku stranou. Moje snaha nasledovat ji byla okamzite zmarena jinou urednici, ktera me i pres me vysvetlovani situace, nahnala do lounge pro transfer, ze tam to vyridime. Zatimco ostatni cestujici uzivali pohodli a pohosteni, ja chodila jako lev v kleci a Zuzka kdesi na imigracnim sedic mezi Pakistancema vysvetlovala zoufalym urednikum, ze nepotrebuje vysvetleni, kde je problem, ze to vi, ale ze potrebuje ten problem vyresit. Problemem mezi problemy se ukazalo, ze na tenhle problem neexistuje lejstro ani psany navod.

Ja mezitim na svem bojisti vysvetlovala letuskam a dalsim zodpovednym osobam, ze bez Zuzky nikam neletim. Vycerpana sice pomerne kultivovanymi, ale dlouhymi diskusemi, jsem emigrovala na toaletu. Sedic na mise, neustale mi hlavou virila mozna reseni. Vstanu, splachuju a v tu chvili muj vystresovany mozek vola na jeste vetsi poplach! V mise neco plave! Ne, bobek to byt nemuze...a muj prst zaroven macka splachovani. Vydeseny mozek listuje moznostmi a v tu samou vterinu, kdy vyhodnotil, ze je to pas z me zadni kapsy kalhot, se moje ruka nori do virici misy. Pas zachranen, letenka uplavala. Roztresenou ruku jsem pas oplachovala pod tekouci vodou a sledovala, jak se viza rozpijeji.

Letusky se nesmirne pobavily, zatimco mi vystavovaly novy palubni listek. Cestujici se pobavili taky, protoze v tom stresu jsem si nezapla kalhoty a me rude kalhotky zarily vic nez moje tenkrat ruda hlava. 

V LA jsem poprve slysela sve jmeno z tlampace. Pry se mam dostavit k informacnimu pultiku. Kdyz jsem tam dosla, stal kolem nej houf chichotajiciho se personalu a hlavni pani mne vitala slovy: "Aaa, to jste vy!" Obrovsky stud z trapasu prebila zprava, ze Zuzcin problem byl vyresen a muzeme spolecne pokracovat v ceste. 

V Londyne na pasove kontrole oficir listoval mym pasem a uzasle se me ptal: "Co se to s nim proboha stalo?" Tezce nametena mnohymi panaky po 12cti hodinovym letu, jsem se skromnym usmevem pravila: "To nechcete vedet."

2018 Izrael, Ejlat

Kdyz cely den cekate na nocni let, pak jit na plaz s flaskou se samo nabizi. A da to preci rozum, ze nezustane jen u jedne. Nocni prichod na letiste se pak nesl v dosti rozverne nalade a nutno rict, ze jsme nebyli sami. Oficirka se na me zakoukala a neco zakunkala. "Excuse me, pls?" Zakunkala to znova. 

Po mem tretim excuse me na me zarvala: "Umite vubec anglicky?" 

"Umim," usklibla jsem se " ale to musite mluvit nahlas a zretelne." Netreba ani rikat, ze svou oblibenou nemeckou frazi jsem ji dost nastvala. 

"A co On?" kyvla na Borise, ktery se tvaril,  jakoze neumi do peti pocitat.

"On moc ne." 

Prinesla sesitek z ceskyma otazkama a odpovedma a tuzkou ukazovala, na co ma odpovidat. Zvykla, ze on dost pomalu cte, predcitala jsem mu nahlas a rovnou hlasila odpovedi: ne, nikdo nam nic na prevoz nedal; ne, nic nepasujeme; ano, jsme turisti... Netreba zminovat, ze uz tak mnou nastvanou urednici, jsem totalne dorazila.

A tak se stalo, ze jsem si vyslouzila dukladnou kontrolu. Zatimco On stal opodal a culil se jako mesicek na hnoji, ja se nejprve se zajmem, a pak s usklebkem divala na to, jak mi rozebiraji batoh do posledni nitky. Po 10 minutach uz jsem zacala byt nastva oficirovou touhou najit cokoli. Hlavne neco. Po 15 minutach mu nabizim, ze si svou kosmetickou tasticku slozim sama. "Nesahat!" okrikl me. Kdo jste nekdy skladal cestovni kosmetickou tasticku, vite, ze tetris je slabej odvar. A podle vseho tetris oficirovi evidentne nesel. Po jeho marnem boji a par mych poznamkach o jemnosti, ze ty veci nejsou zrovna levny, jsem byla prizvana na pomoc.

Nic nebylo nalezeno a ja byla propustena. Nesmirne pobaveny Boris me vzal na vodku a halekal na celou halu: "A ja jim tak fandil! To by byla prca, kdyby si te zatkli." Ulevne jsem do sebe klopila panaky, jeste ulevneji se smala, kdyz tu najednou uprostred letiste v Izraeli slysim: "Jee, pani profesorko! Ja vas znam! Vy jste mela prednasku u nas v Budejicich!"

2018, Letiste Vaclava Havla, dnes 

O proti puvodnimu planu vyjizdim z Pardubic na misto Prahy. Cas byl dostatecny, ale predpoklad chybny. Auta ve ctyri rano na dalnici sice moc nejsou, za to s kamiony se roztrhl pytel. Tam, kde nebyla rozmlacena dalnice s omezenim pro ridice, byly navzajem predjizdejici se kamiony. Oba obri jeli rychlosti 80km/h a jejich vzajemne minuti trvalo jednou i 15 minut. Slova linouci se z mych neznych rtiku nejsou publikovatelna.

Pak prisla jizni spojka, ktera ani, jak doufam, nepostrehla, ze se po ni ritim. A na barandaku zase sama cervena. Pri parkovani auta bylo jasny, ze mam casovy problem. Ten pak vzapeti dostal dalsi rozmer, kdyz jsem nervozitou sedrela pul dveri auta o omitku. Nebyl cas, ztracet cas. Dulezity bylo, ze auto vedle me bylo netknute. Vypalila jsem sviznym behem na Zlicin. Z dalky vidim dva autobusy a zrychluju krok i funeni. Autobusak tesne prede mnou zavira dvere a odjizdi pryc. Nebyl to muj bus, ale co kdyby nahodou. Zlata ceska povaha. Muj autobus ma prijet o 10 minut pozdeji, stranky letiste k memu letu hlasi: posledni vyzva. Pisu zoufalou (a ufnukanou) sms: Asi mi uleti letadlo. Vzapeti mam odpoved: To stihnes. Sup, sup. Tomu neslo vzdorovat. Autobus jsem nejprve privolavala a po te popohanela silou vlastni vule. Musim rict, ze mam slabou vuli, protoze jel na cas, coz pro me bylo pozde. 

Na letisti jsem vypalila, probehla jako strela kontrolou, ktera muj brunatny a zpoceny oblicej podrobila zkoumavemu pohledu. A pak beh, jedna zatacka, koridor,druha zatacka, dalsi koridor. Uplne jsem si vybavila, jak jsem pred deviti lety a triceti kily behala po Heathrow. Dobiham ke skenum, zatimco tlampace rvou moje jmeno v souvislosti s vyhruzkou odletu bez me uricene malickosti. Vestu dolu, goratexku dolu, telefon ven, pasek dolu...sbiram veci a mazu dal. Kontroluji mi letenku, zatimco mne se rozsypala pulka veci, co jsem musela pri kontrole vyndat z batohu a kapes. Podavam pas, beru zpet letenku, autobus kvuli me couva, lidi cuci na muj sprint, kdyz v tom mi na nalestenou podlahu letistni haly pada vesta, na kterou vzapeti slapu...a najednou nebezim. Kousek jedu a vzapeti vidim svoje spicky bot. Ve zdrave ruce drzim vsechen bordel, co jsem nestihla dat do batohu, takze pad s plnou paradou brzdi operovana ruka. Muj vystup byl zakoncen kratkym sklouznutim po zadku. Rada bych napsala, ze to byl elegantni pad. Faktem je, ze jsem hodila takovou tlamu, jako snad uz 20 let ne. A lidi koukali. Padem jsem se nenechala zpomalit,  vyskocila jsem zpatky na nohy a skocila do autobusu, abych z nej vzapeti vyskocila a hledala pas. Ten mi podaval mlady, pekny a pobaveny kluk. Na sve uricene a vystresovane tvari jsem vykouzlila ten nejmene krecovaty usmev jakeho jsem byla schopna a slusne podekovala. Lidi koukali.

A koukali i v Londyne, kdyz jsem se pri vystupu z letadla zacala tlemit na cely kolo jako blazen. Jeste jsem ani nedorazila na farmu a uz mam po dnesku nohy jako terenni kruta a zmrzaceny uz tak davno zmrzaceny zapesti.

Zrcadlo, zrcadlo, kdo se udělá nejrychleji?

Všichni mají letní kuchyň, my
máme letní koupelnu.

Začalo to jednou návštěvou a nevybalenou cestovní taškou, a ještě to neskončilo. Taška je na půl vybalená, věci rozházené v její blízkosti a rovnováha sil stále směřuje ke šťastným zítřkům. A protože nemáme nic na práci, postupně se došlo k názoru, že se dostaví koupelna.

Koupelna, která měla stát už před půl rokem. Moje verze zní, že dokud mě lovil, lákal mě na koupelnu v lesní chajdě. Jakmile byl lov (úspěšně) dokončen, nářadí odpadlo z ruky a stavební práce se zastavily. Jeho verze je, že to není pravda, že by to nedostavěl tak nebo tak. Pravda bude někde na půl. A nakonec, co si stěžuju, letní koupelnu mám.

Když jsem začala mít podezření o vážnosti naší vzájemné náklonnosti, začal ve mne sílit pocit, že se v koupelně nechci dívat na zelený sádrokarton. Ani jako návštěva. A tak začala akce dlaždičky. Fáze jedna byla nejtěžší. Opatrné vyjednávání o obkladových plochách. V hlavě mi neustále drnčel náš rodinný kolotoč, kdy si mamka vymyslela stavební úpravu, a táta, kterému se do toho nechtělo, automaticky odpovídal: „To nejde.“ Zpravidla v odpověď přicházela nevrlá věta: „Ty, Karle, neser mě,“ a pak se objevil někdo, kdo nevěděl, že to nejde. A tak vzkvétala naše přes 200 let stará chalupa, a podle máminých slov, jsou všichni spokojení. Táta při vzpomínkách vždycky nakrčí obočí a mlčí. Mlčení je souhlas.

Tak tuhle metodu jsem použít nemohla. Známe se sice dlouho, ale oproti veřejnému mínění, takový střelec vážně nejsem. Šla jsem cestou návrhu, mlčení a postupným přesvědčováním sebe sama, že zelená barva je vlastně uklidňující a při troše štěstí a špatné impregnaci do dvou let vyhnije. Nakonec přišla úlevná věta: „Obložíme to.“ Nákup dlaždiček proběhl téměř okamžitě, snad aby si to nerozmyslel.

Druhou fází bylo zrcadlo. Každá koupelna potřebuje zrcadlo, to je přece jasný.

„K čemu zrcadlo?“ díval se na mě udiveně.

Nevěda, zda si dělá srandu, spolkla jsem běžnou slovní kulometnou palbu a začala zlehka.

„No, tak třeba aby ses viděl, když si dáváš make-up, nebo když se češeš, maluješ. Znáš to...“

„Neznám,“ usadil mě. „To tam bude zrcadlo proto, abych se na sebe mohl dívat, až budu onanovat, jo.“ Tak tahle varianta zase nenapadla mě.

„Klidně. Když tam bude to zrcadlo,“ odvětila jsem v záchvatu smíchu. Ze všeho nejdůležitější je totiž neztratit směr.

Stáli jsme před další fází a to: rozhodně nebudu vrtat do dlaždiček, které jsem tam teď naplácal.

„Ale vždyť to jde… podívej na koupelnu u mých rodičů…“ Zůstal neoblomný a přišel s tím, že tam to zrcadlo přilepí. Nakonec lepší přilepený zrcadlo než žádný. A s tou spárou kolem se nějak smířím. Spáru nakonec vyřešil falešný rám z laťky, trošky barvy a lepidla. Není nic, co by Mamut nespravil.

Nakonec mám kolem zrcadla i ledkové světlo. Je oranžové, takže na make-up nepoužitelné, ale pro onanii ideál. Všichni jsme spokojení. Dokončením koupelny byla lesní chaloupka povýšena na rodinný domek. 3 + kk, odpovídající normám EU – koupelna balkánského typu a wc suchého typu jsou odděleny. Teď už stačí jen přinést vodu z potoka, ohřát ji a můžeme řádit, dokud nám nedojde voda v sudu.