Kde nic není, ani zmrd nebere…

 … a tak jsem si po dvou měsících otevřela víno, protože je v něm prý pravda. Pravda ovšem taky je, že se k ní pokouším propít už od svých patnácti a neustále selhávám.

Když se ohlédnu zpátky, bývala jsem optimistou. Na všechno jsem s úsměvem říkávala: Bude hůř, protože líp už bylo a depresi jsem znala jen z informovaných zdrojů typu Bravo. Z pádů střemhlav na držku jsem se probírala až s bravůrní lehkostí a samotu jsem snášela tak, že jsem buď četla, nebo spala, nebo obojí a bylo mi fajn. Teda alespoň si to tak pamatuju.

Pak jsem potkala Mr. Zmrda a praštila mě láska. Můj přístup ke světu a různým drogám se měnil dost plíživě. Na růžovém obláčku lásky jsem se křečovitě ze všech sil držela tři roky. Zatímco na lásku obvykle umírají puberťáci v patnácti, já začala tragicky hynout za jednou tak delší dobu. V rychlosti jsem hold nikdy nevynikala. Za to v prodlužování agónie, jako bych si začala libovat a chrochtat. Tím, že bude hůř jsem si přestala být jistá, protože blbě bylo pořád a kámoška deprese zaťukala pokaždý, když Mr. Zmrd trávil čas se svou milovanou ženou. A bylo to čím dál častěji. „Ty ses změnila,“ říkával mi zasvěceně ten anděl bez poskvrny a jezdil čím dál méně. Jediný, co mi nikdy neřekl je, že je konec. „Až nás to jednou omrzí, zůstaneme kamarádi,“ prohlašoval Mr. Zmrd a já se při té představě, jak sedím s jeho současnýma kamarádka, které bývaly jeho milenky, kolem jednoho stolu s Mrs. Svatou Trpitelkou, obracela na ruby. Protože tak mu to funguje. Celý jeho život. A mně to nedává smysl.

Stále čekám na toho pravého.
Photo by Tess Joss 

Do toho všeho patosu vstupoval pekelný evropský světonázor na fungování světa, vesmíru a tak vůbec. „Musíš ve svém životě uvolnit místo někomu jinému.“ „Je čas být chvíli sama a on se nakonec objeví.“ „Probuď svou bohyni v sobě, najdi svou ženskost a najdeš lásku.“ Jak se při všech těch duchaplných prohlášeních má člověk vyhrabat ze dna? Sama jsem byla celých pět let předtím, než mi do života vstoupil Mr. Zmrd. Prostoru bylo více než dost. Upřímně, představa dalších pěti let budování prostoru, aby do něj vstoupil jemu podobný, mě k smrti děsí. A taky mi není jasná ta časová prodleva, jak dlouho, že mám budovat ten prostor asketické samoty? A jak vlastně vypadá probuzená bohyně ve mně a nalezená ženskost. Mám bezradně stát v dlouhý hippie sukni s rozpuštěnými vlasy a čekat, až mi nonšalantní muž současné doby s čímkoli pomůže? A stála a čekala a plakala nešťastně celý život, dokud neumřela. Díky, ne. Buď partner nebo nic.

Vážně tomu ¾ populace skutečně věří, anebo se jen tak tváří? Sázím na to druhé. Přetvářka a namlouvání jsou mnohem snazší než přiznat:

Že nechci z práce chodit do prázdného bytu, ale chci mít partnera, se kterým ho budu sdílet. Že mě napadá, zda jsem v minulosti neudělala chybu ve volbě, když jsem si myslela, že je lepší nejdřív vystudovat, poznat svět a pak se usadit. Že se bojím tak moc, že zůstanu sama, že brečím a nemůžu přestat. Že bych svůj život měla asi změnit, ale já jinak žít neumím. Že nesnáším bydlení v paneláku, že mi z toho hrabe, že chci domeček na vesnici a zvířata.

Ale můžu se plést. O Mr. Zmrdovi jsem si taky myslela, že se kvůli naší lásce rozvede, a když teď na tím tak přemýšlím, zní mi to stejně absurdně jako kecy o vnitřní bohyni. Vlastně i trochu závidím těm, co věří, a tak si přitahují do života ty pozitivní věci.

Já nevěřím. Jsem tak nějak prázdná a Mr. Zmrd to vycítil. A tak se přestal zajímat. Přestal brát. A já si říkám, že je to ta cesta k zítřkům plných nových příslibů. Pro začátek vinných. Já a sklenička – to už je parta.