Rodina je nejvíc. Poskytne vám zázemí, podporu, když je
třeba, a tak vůbec. Vždyť o tom všichni všude píší, mluví a souhlasně
přikyvují. Když oponujete, že rodinu skutečně poznáte až při dědickém řízení,
tábor se rozdělí na ty, kteří dědictvím ještě neprošli a na ty, kteří ho mají
již za sebou. Ti většinou vševědoucně přikyvují. My jím prošli. I dobou před
dědickým řízením a zodpovědně můžu prohlásit, že vyjma mé nejbližší rodiny,
která čítá mámu, tátu a zvířenu, je moje rodina největším ksindlem. Tak velkým,
že jsem je v druhé lekci jakéhokoli jazykového kurzu nechala všechny
pomřít. Výsledkem je, že v žádném jazyce neumím pořádně říct tetička, strýček,
bratranec a sestřenice, ale bez toho se dokážu vcelku obejít.
Nejužší rodina mi stačí. Podpory je habaděj. Tak si to
vezměte. Před dvěma dny mi kuchali koleno. Protože před operací jsem měla dost
času a na operačním sále pod apartní modrou čepičkou musím zdobit, skočila jsem
si ke kadeřnici. Když jsem viděla její podholené vlasy, vyslovila jsem nahlas
to, co jsem měla doposud jen v hlavě. Vždyť jsem o tom přemýšlela celou
cestu vlakem! Když vzala do ruky strojek, znejistěla jsem.
„Máma mě zabije.“ Je zvláštní jak se jako malí snažíme co nejrychleji
dospět, aby nám rodiče nekvedlali do našich rozhodnutí a života vůbec, a jak v pokročilé
dospělosti nemáme na některé věci kuráž, protože: co by tomu řekli naši.
Jelikož moje máma je v péči mojí kadeřnice, dostalo se
mi logické odpovědi: „Má vás zabít kvůli černé barvě, nebo vyholený hlavě?“ a
mašinka se mi rozjela po týle.
 |
| Není to boží? |
Musím říct, že je to pecka! Všichni byli nadšení. Až na
mámu. Ta málem dostala infarkt. Nezabila mě asi jenom proto, že sázela na to,
že se na těch berlích brzo zabiju sama, nemá tedy smysl jít si sednout do báně
za něco, co je stejně nevyhnutelný.
„To snad nemyslíš vážně! Tak krásný vlasy máš a takhle si je
necháš vyhyzdit! Co by za takovýhle háro jiné ženské daly!“ zazněla klasická litanie,
kterou mě držela v šachu šestatřicet let.
„Já to řeknu Markovi,“ pravila a když jsem se na ní pobaveně
podívala, dodala: „Hm, stěžovat si u něj asi nemá smysl, je to stejnej magor
jako ty. Ale vypadáš jako z kriminálu!“
S účesem alá krim a dvěma fofrklackama jsem se jala
zdolávat naše brutální schody do prvního patra. V mamince se objevily
mateřské pudy a se svou vachrlatou stabilitou se mě jala ochraňovat při cestě
do schodů.
„Co děláš? Chceš abychom zítra jely k ortopedovi obě,
až se zřítím a vezmu tě s sebou?“
„No, teď právě přemýšlím o tom, že vezmu psy, zavřeme se
dole do místnosti a počkáme jak to dopadne, abychom náhodou nejely ještě k veterináři,“
nenechala se vyvést z míry.
Podpora rodiny vždycky zahřeje a potěší.
Rodina je zásadní prostředí pro růst a vývoj sebevědomí. Kdo
jiný vám řekne, jak jste krásní, úžasní a skvělí? U nás to fungovalo vždycky
perfektně. „Mám nové šminky od The Baum,
koukni na to, jak krásně se do sebe vpíjejí a jak se s nimi přirozeně
vystínuje oko,“ mrká na mě máma u okna. Chvíli ji zkoumám. „Paráda. Ještě pytel
přes hlavu a lidi na ulici nebudou řvát hrůzou.“ Sebevědomí se prostě musí stabilně
udržovat – na bodu mrazu, dodala by máma.
„Dá to zabrat nakreslit na čarodějnici princeznu v tomhle věku,
co?“ oceňuji její snahu před zrcadlem. Se stoickým klidem na mě pohlédne a
kontruje: „Počkej, taky ti bude, co mě. To je jediná spravedlnost života.“ A
přišla pěkně brzo. Zatímco dřív jsem odpovídala: To bych radši skočila pod
vlak, poslední rok se děsím naší vzájemné podoby. Začalo to nenápadně. Občas
jsem se přistihla, že mám v určitých situacích výraz tváře jako ona. Do
zrcadla jsem se nedívala, ale úplně jsem cítila její masku tváře na mém
obličeji. Postupně se přidala i gesta. Možná tam byla vždycky, ale já si je
začala uvědomovat až nedávno. A když jsem se neradostně smířila s výrazem i
gesty, protože je přece jasný, že nikdy
nebudu jako máma, přidala se i viditelná podoba, kterou jsem začala detekovat
vcelku nedávno. Poprvé mě pohled do zrcadla vyděsil až jsem nadskočila. Nějak
nechápu mámino tvrzení, že jsem celá táta. Taky její zbožný přání. Nakonec se rodičům
nevyplnila jejich předpověď, kterou mě častovali od útlého dětství a to, že mně
ve třiceti slezou vlasy a narostou vousy a ramena jako tátovi. Už šest let si
chudák máma musí připustit, že jsem podobná víc jí než tátovi.
A tak mě napadá, jestli jsem svým rodičům svou lehounce vylepanou
hlavou, jen nesplnila jejich prorockou předpověď. Nakonec ramena po tátovi už
mám, zadek a nohy zase po mámě. Jenom na těch vousech pracovat nehodlám.
