Z hlubin virtuálního světa na mě nedávno mrklo moudro
tvrdící, že muž a žena jsou spolu proto, že se doplňují. Pravda, moudro bylo
psáno ve verších a znělo o dost vznešeněji, ale pointa zůstává. A já jsem se
začala přemýšlet v čem, že se to v chaloupce uprostřed lesa doplňujeme.
Jako první se nabídlo téma (ne)pořádku. Zatímco já se
urputně snažím udržovat jakous takous štábní kulturu, můj milý mi to nonšalantně
toleruje. Pro něj je výsledek uklizeného či zabordeleného prostoru totiž
stejný. Neustále něco hledá. Zapalovač, papírky, pas (prošlou občanku už před
půl roku našel), křížovky, knihy, prostě cokoli. Chvíli to trvalo, ale nakonec
jsem se naučila nepokládat otázku: Co hledáš? Téměř neustále a převážně z dálky
pozoruju jeho pobíhání a přehazování uklizených věcí. Jen když to trvá moc dlouho,
položím dotaz a případnou ruku k dílu. Jako nedávno.
Měl večer před ústními státnicemi. V deset večer si
vzpomněl, že by se mohl hodit index a začal hledat. Chvíli jsem z venku poslouchala,
jak přehazuje věci v chatce a po půl hodině jsem to nevydržela a mlčky jsem
začala přehazovat s ním. Po další půl hodině marné činnosti se na mě
podíval a jediné, co pronesl, bylo: „To bych ani neřekl, jak je ta naše chatka
velká…“ Zírala jsem na něj nechápavě. To je to jediné, co mi řekne? Že je naše
bydlení nečekané velké? Co je, sakra, těžkého na tom, mít alespoň důležité
dokumenty na jednom místě? Proč shání index pár hodin před zkouškou? Tohle a
víc mi běželo hlavou. Mlčky jsem přehazovala věci dál. Za další půl hodinu jsme
seděli v komplet přerovnané chatce. Samozřejmě bez indexu. Podíval se na
mě tím svým nevinným pohledem a pravil: „Vidíš, jiní chlapi by řekli, že je to
tvá vina, že ten index nelze najít protože pořád něco uklízíš a přendáváš z místa
na místo. Ale mě… mě by to ani nenapadlo.“ A bylo vymalováno.
Abych byla fér, protože já musím být fér, jelikož máme
spousty společných známých, kteří prý ty moje texty občas čtou a neváhají
jejich obsah tasit v diskusích u piva, zdůrazňuji, že i můj drahý uklízí.
Uklízel, když mě balil. Chatička byla vypulírovaná a navoněná esenciálním eukalyptovým
olejem. Ne, eukalyptus zde nezastupoval romantickou úlohu, ale čistě prozaickou
– lépe se mu dýchalo. Uklízí, když se po dlouhé době vracím domů, kde pobýval
sám, nebo naopak, když někam na dlouho odjíždíme. Koše jsou vynesené a nádobí
umyté. Ne, proto, že by ho to bavilo, ale protože mě má rád… a taky zná moje
amoky z bordelu, co mi jde naproti. A tak se vzájemně doplňujeme a
udržujeme klidné soužití. On se snaží vyjít mi vstříc a já za to přehlížím přehlédnuté,
neumyté hrníčky a neuklizené příbory a polykám své otázky: To to nemůžeš
uklidit, když už to děláš? To je to tak těžký nezapomenout půlku linky umejt?
Ovšem i já se v umění bordelu zdokonaluju. Má hranice
se už dávno posunula, a když mám dobrý den, zavřu oči, zatáhnu závěs a dělám,
že to prostě nevidím. Protože co nevidím, to neexistuje. A co neexistuje,
nemusí se řešit a přispívá k harmonickému soužití.
