Na
kozáky přišla bída a nakonec jsem zavítala do pracující třídy. Po roce
„prázdnin,“ kdy se mé dny skládaly převážně z toho, co jsem sama uznala za
vhodné, se mé dny skládají z osmihodinové šichty, večeře a hlubokého
kómatu. A kam že jsem se to vlastně dostala?
Poté,
co jsem neúspěšně obesílala školy v marné snaze dostat alespoň nějakou
odpověď, když už je všude tak málo pedagogů, poslala jsem obálku s dokumenty
jen tak ze srandy na druhou stranu školství – k těm, co zřizují školy a
rozdělují dotace. Pak už jsem se jen divila, že se ještě divím, když mě tenhle
sranda match vyšel. Teda málem skoro vyšel.
Zásadní
výzvou bylo personální oddělení. Zatímco v prvním kole jsem jednala
s milou a vstřícnou paní personalistkou, v druhém kole to byla
s naštvanou a nevstřícnou personalistkou doslova řežba. Nemám na to
důkazy, ale chovám podezření, že první paní byla jen nastrčenou figurkou, aby
jim noví uchazeči nezdrhnuli. Státní správa plus lidský faktor s proměnnou
mé osoby rovná se třaskavá směs.
Z mé
strany prostě došlo ke komunikačnímu šumu, jak situaci hodnotí druhá strana,
mohu se jen domnívat. Podstatné je, že z její strany šlo o život, a
z mé strany se nedělo vůbec nic, natož závažného. Prostě a jednoduše mi
zaslali papíry vč. ověřeného diplomu z výběrka domů, a o ověřený diplom
šlo především. S papíry jsem se doma úspěšně minula, nicméně mi zcela
jinou paní z toho samého personálního bylo řečeno, že stačí přinést
originál a ověřenou kopii lze dodat v průběhu následujícího měsíce. A tak
jsem v den nástupu spustila v mikrosvětě paní personální doslova
armagedon. Důrazně mi deset minut opakovala, ŽE JE TO PROBLÉM. Na originál se
ani nepodívala. Ale problém to byl. Když jsem začala pociťovat své známé hučení
v uších, které značí záchvat upřímnosti, ale také ztrátu paměti a
společenského dekóra, snažila jsem se jí vysvětlit, že „neoperujeme. Nejde o
lidské životy.“ Vůbec jsem situaci nepomohla a dokonce jsem začal mít pocit, že
možná o jeden život jde, o ten můj. Přišla jsem tedy s elegantním řešením.
„Vezměte
toho pána, co čeká na chodbě, a já skočím dolů ten diplom nechat ověřit, když
jde o život.“
Jádro
problému ovšem spočívalo v tom, že nebyla vůle ani zájem ten bezproblémový
problém vyřešit. Paní chytila druhý dech, já se přestala divit, že se ještě
vůbec divím a začala jsem být hodně naštvaná. Kupodivu jsem situaci neprospěla
ani ve chvíli, kdy jsem paní personální ujistila, že na ní neútočím, že se
jistě shodneme, že došlo ke komunikačnímu šumu, a že se snažím ten „problém“
vyřešit. Buď to bylo načasováním, nebo se mi ve tváři začaly měnit rysy
v momentně vnitřního rozhodnutí, že ji dám ještě dvě minuty, a pak se
sbalím a na celý ansábl na odboru školství prostě kašlu, protože tohle nemám
zapotřebí, ale paní se nakonec uvolila, že mi dá smlouvu k podpisu, i když,
jak neopomněla zdůraznit, „je velký problém, že jsem nedonesla ověřenou kopii
diplomu.“
Z
personálního jsem odešla rovnou ven a rozhodovala se, zda si koupím flašku nebo
se tam vrátím s cihlou. Nedopadlo ani jedno. Míra mého naštvání, ač byla
vysoká, nedosahovala přesvědčení, že cihla něco vyřeší. Flašku jsem si
nekoupila jenom proto, že dámy před desátou ráno nepijí.
Když
o hodinu později lektorka na vstupním školení pronesla: „V případě jakéhokoli
problému se obracejte na svou personalistku,“ a když se naprosto cizí muž vedle
mě tak ošklivě ironicky ušklíbl, bylo mi jasný, že se s paní problémovou
srazil taky. A mně se ulevilo. I když co si budeme nalhávat, flaška by to
spravila rychleji a chutněji.
S novým
pracovištěm přicházejí staré výzvy. Sice mi hoří ještě vajgl na nádraží, ale
protože mám pozorovací talent, velmi rychle jsem pochopila, proč je třeba
minimálně 30 denní lhůta na vyřízení dokumentů, a proč je ta lhůta
v podstatě nedodržitelná, ať narazíte na sebevstřícnějšího úředníka.
A
protože jsem poučena z předchozích nezdarů, tak nestíhám, nesvačím,
nestihnu to, nestačím. A promýšlím nové alternativy (jak by řekl klasik:
vymýšlím kraviny), protože z nestíhání mám roupy. Bude ještě veselo.
