Setkání jiného druhu

Všude se probírají volby a všichni mají jasný názor na to, kam se řítí náš stát. Nutno podotknout, že v tomto bodě panuje všeobecná shoda.

Netuším, kam se řítí nás stát, protože nejsem Sibyla. Ale moje tělo mi jasně říká, kam mířím já. V duši mi sedí věčná nespokojenost pramenící z mé práce. V podstatě to měla být činnost radostná, ve které se sebevzdělávám, předávám moudra mladým studentům, kteří se tváří, že o to nestojí, dělám vědu a vedle toho vyřizuji nezbytné byrokratické zlo. V ideálním vesmíru pak mám vedle naplňující práce, také uspokojující soukromý život. Realita je však krapet jiná. Vedle byrokratického šimla, který se zvětšuje snad každým dnem, se snažím neustále učit nové kurzy v jejichž rámci se rychlostí blesku sebevzdělávám a po večerech volím mezi psaním článků nebo grantů. Soukromý život veškerý žádný, takže kdyby se náhodou někdo spletl a začal mě na ulici balit, ani bych to nepoznala.

Zakopala jsem se tak hluboko do věčného boje v práci, až jsem získala dojem, že jsem na barikádách a bojuju proti celému mikro světu, který obývám. Minulý týden jsem se dostala do fáze, kdy jsem si otevřeně přiznala, že na to nemám. Že nemám na to, abych připravovala každý semestr nové kurzy s tím, jak lidí na katedře neustále ubývá. Že nemám na to vyplňovat stohy papírů a neustále řešit pseudoproblémy různých nicneříkajících tabulek, šéfů a úředníků a do toho po večerech, kdy sotva držím v kůži, číst nové a nové texty pro svůj výzkum. Nejsem superžena, jsem unavená a nechci žít pod bičem otrokáře. A protože jsem velká holka a řeším věci dospěle, skončila jsem na pohotovosti, odkud mě vykopli s tím, že příčinu mých bolestí neznají.

O víkendu jsem ji potkala. Je jí 75 let a její neutuchající životní energie mě nepřestávala fascinovat. Paní učitelka češtiny. Rázná gesta, dikce jako generál a ve tváři krásné vrásky, které ji tam vepsal život. Najednou jsem pochopila, odkud se vzal mámin cit na češtinu, který do mě vtloukla. S takovou paní učitelkou prostě člověk neměl na výběr. Jsem přesvědčená, že i čtyřkař pod vedením téhle drobné dámy, uměl češtinu lépe než jedničkář současné doby. Nad kávou a štrůdlem jsme si povídaly tři hodiny. Naslouchala jsem střípkům z jejího života, které ukazovaly na časy minulé, a které kriticky hodnotily časy současné. Nestěžovala si. Ani v nejmenším. Prostě jen reflektovala změny – ve školství, ve vztazích mezi lidmi, ve víře a zaujímala k nim jasný, srozumitelný postoj. Je to ten život a ten se musí žít, smála se.

Nadšeně mi ukázala svůj byt a svůj domeček se zahrádkou, ve kterém ještě před dvěma měsíci žila. Podivila jsem se, že ten barák prodala. Pak se na mě podívala a mě zamrazilo: „Chudým lidem chybí hodně. Ale bohatým, těm chybí všechno. A tak můj syn pracují jako politik v Bruselu, sebral půlku peněz za barák a konec.“

Chudým lidem chybí hodně, ale bohatým chybí všechno. Ta věta, tón, moudrost, pragmatický klid a smíření, s nimiž byla pronesena ve mně rezonuje ještě teď. Když jsme se loučily, řekla jsem jí, že kdykoli bude potřebovat s něčím pomoci ať zavolá, že přijedu. Generál se na mě podíval a s pevným úsměvem řekl: „Há! Na to mám tady svoje studenty. Jsou silní, a když potřebuju, tak řeknu a oni prostě dojdou.“

Cestou od paní učitelky jsem se zastavila za svou tetičkou Zuzkou. Jak vždycky říká: „Zuzka, to je tak krásné jméno, které nosí tak hezké holky, viď!“ Je jí přes 70, ráno začíná panákem vodky, kouří jako fabrika a její nezdolný životní optimismus, který se uchovala navzdory ne zrovna lehkému životu, je obdivuhodný. Když se mi v její prohulené chaloupce rozplakalo nikotinovým dýmem levé oko, pohlédla na mě a podávajíc mi roli ubrousků pravila: „Chudáčku, to máš z toho mýho kouření? Tady máš kapesníky, hezky si to očičko utírej, protože já kouřit nepřestanu.“ Bylo vymalováno.

Tetička měla na návštěvě babinec. Rozdělení úkolů bylo jasné. Zuzka zavelela: navařte a přijeďte. Navařily a přijely. Dvě hodiny se mluvilo o tom, kdo to kuře sní, kdo si zbytek odveze, kdo má jakou nemoc, kdo kdy chodí na záchod a jakou má stolici. Sledovala jsem to jako u vytržení a bránice mě smíchy bolela. Pak došlo na politiku. Po dvou minutách bylo dosaženo všeobecného konsensu: „Kurva, stejně tomu houby rozumíme, tak o tom nebudeme žvanit. Nebudeme jako ti chlapi! Ilčo, radši mi řekni, jak jsi udělala to kuře.“ Strávila jsem s nimi čtyři hodiny. Pak se na mě ty sudičky starostlivě podívaly a zeptaly se, zda se po mě doma nesháněj. Nevím, pokrčila jsem rameny, mám už čtyři dny vypnutej mobil. V následující hodině jsem od tetičky zdědila stříbrné náušnice a náhrdelníky a samo tu knihovnu plnou literárních skvostů. Samozřejmě, že až umře. Námitku, ať nestraší smrtí zahnala smíchem, panákem vodky, cigaretou a mávnutím ruky: „Já už na to dávám polepky. Až umřu, přijdou supi, a ti to celé rozeberou. A vem si sušenku. Jsou to Zuzanky, tak skvělé a chutné. Jak by ne, když mají tak krásné jméno.“

Po roce a půl jsem se nadechla a zatoužila po více setkáních tohoto druhu. Po těch setkáních, kde je člověku jednoduše fajn. A práce? Pche, vždyť je to jen život.

PS: Zuzanky jsou příšerné sušenky. Ale tetičce to, prosím, neříkejte.

Cesta do pekel… a dál to znáte

Večer jsem si vyrazila do matičky stověžaté nikoli abych pohlédla na její památky, ale abych prozkoumala její bary. Instrukce, které jsem obdržela k místu setkání, zněly jasně: Vystoupit na Andělu a pak už je to jednoduché… Víc nevím. Jako pokaždé, když je někomu cesta jasná a má touhu mi ji vysvětlit. U první věty moje pozornost končí. Vím to, snažím se soustředit, ale prostě nic.

Se sluchátky v uších jsem vystoupila na Andělu, přešla autobusák a zabočila do první ulice, do které jsem si myslela, že zabočit mám. Malý, nenápadný člověk přede mnou něco obloukem obešel. Když jsem přišla blíž, viděla jsem na zemi ležet poměrně silného muže, který se nehýbal, byl pomočený a u jeho oteklých nohou ležela berle. První mou reakcí bylo jít dál. Ale nešla jsem. Zazvonil telefon.

„Kde seš?“

„Tady někde na Andělu a leží tu člověk, nehýbá se a já nevím, co mám dělat. Nepoznám, zda mu něco není.“

„Kašli na to a nech ho tam,“ zněla rada. Když jsem odsekla něco, co dámě do úst rozhodně nepatří, ozvalo se: „Dobře, zavolej 155. Jdu ti naproti.“

Přidřepla jsem k muži a začala na něj mluvit. Pomalu se probíral a mě začalo být jasný, že je jenom hodně namazaný. Jenže ta berle a ty oteklé nohy a taky fakt, že já sama ho na nohy postavit nedokážu, to všechno ve mne hlodalo. Muž vedle ohně k zapálení cigarety požádal o záchytku a Bohnice. Chvíli jsem na něj koukala a snažila se ho přesvědčit, zda mu záchytka za ty problémy stojí. Nutno říct, že jsem o záchytce věděla jen to, že je to hodně drahej hostel. Jenže ty berle a ty oteklé nohy… Volat ambulanci mi přišlo zbytečné, a tak jsem volala 158.

Po úvodním představení a shrnutí problému se ze sluchátka ozvalo nevrlé:

„A proč jako voláte nám?“

„No, protože jsem v téhle situaci poprvé, ten muž si žádá záchytku, má oteklé nohy, je těžký, já mu na nohy nepomůžu a je to asi vaše práce? Promiňte, že vás obtěžuju, ale vážně nevím, co mám dělat. A nechat ho tu nechci.“

Nevím, co přesně na muže konajícího tu noc službu zapůsobilo, ale přístup i hlas změnil o 180 stupňů.

„Ve které jste ulici?“

„V Pivní.“

„Taková neexistuje.“

„To je divný, já v ní stojím. Šla jsem kolem cedule. Ok, jdu se podívat na konec ulice.“

„Nemusíte spěchat, slečno, já mám času dost.“

„To vám gratuluju. Já sice taky, ale nechci ho trávit běháním po Praze a zjišťovat názvy ulic.“

Ozval se smích. „No to víte, chcete udělat dobrej skutek…“

„Jo, já vím. Ale nebojte, ještě toho nelituju.“

„Odkud jste?“

„Ne, že by vám do toho něco bylo, ale z Pardubic.“

„A kam máte namířeno? Prosím vás, nechoďte na Hlavní nádraží, tam leží na ulici tolik lidí, že kdybyste je chtěla všechny zachránit, tak byste nic jinýho nedělala.“

„Jo, už jste mi to vysvětlil. Mám namířeno do nějakého baru a nebojte, na Hlavák dřív nebo později taky dojdu.“

„Víte, oni bezdomovci vědí, že na záchytce se mohou osprchovat, a protože nemají peníze, nikdo z nich ty služby nezaplatí. Mohou se jít vysprchovat a vyspat do zařízení jim určených, těch je po Praze hodně.“

„Rozumím. Vy zase rozumějte mě. Tenhle pán je možná jenom opilý. Přesto ze sebe udělám radši blbce, než ho překročit a riskovat, že se složil ze zdravotních důvodů.“

„Dobře. Zůstanete u něj než tam někdo dorazí?“

„Ani ne. Pán se nějak probral a začíná mému známému nadávat. Ulice je Pivovarská. A já jdu na pivo.“

Ten večer mi bylo ještě několikrát vysvětleno, že je teda jako k obdivu, co jsem udělala, ale že Praha je plná ožralů, a že bych se po ní měla projít večer častěji. I taxikář mi nabádavě řekl: Vy byste si asi rozuměla s paní Merkelovou s tím svým záchranářským syndromem, co?

„Vážně? A co to s tím má co dělat? Víte, neumím si představit, že se třeba moji rodiče někde složí a lidi je budou jen tak překračovat.“

„A vaši se toulají jako po nocích?“

„Co to s tím má co dělat?“

„Že Praha je plná ožralů a v noci se všude válej.“

„Aha. No, jen tak mimochodem. Toho pána jsem našla v sedm večer. Do kolika je přípustné, podle vaší logiky, se lidí zeptat, zda nepotřebují pomoc?“

Žijeme v divný společnosti. Opravdu. Necítím se jako hrdina. Mohlo se stát spousta věcí. Ten pán mě mohl napadnout, mohla jsem ho prostě obejít a nechat vyspat, nemusela jsem ho najít vůbec, mohl být skutečně nemocný. Když bych v tu chvíli promýšlela všechny možné alternativy, pravděpodobně bych nic neudělala. A i když se mi spousta lidí ten večer snažila svými vtípky naznačit, jak pošetilá jsem, stojím si pevně za tím, co jsem udělala. Je-li to pošetilé, tak ať.

Žiju ve společnosti, kde se o sebe lidé nezajímají. S tím nic nenadělám. Ale jednou za čas nemusím být jako většina.

Kde nic není, ani zmrd nebere…

 … a tak jsem si po dvou měsících otevřela víno, protože je v něm prý pravda. Pravda ovšem taky je, že se k ní pokouším propít už od svých patnácti a neustále selhávám.

Když se ohlédnu zpátky, bývala jsem optimistou. Na všechno jsem s úsměvem říkávala: Bude hůř, protože líp už bylo a depresi jsem znala jen z informovaných zdrojů typu Bravo. Z pádů střemhlav na držku jsem se probírala až s bravůrní lehkostí a samotu jsem snášela tak, že jsem buď četla, nebo spala, nebo obojí a bylo mi fajn. Teda alespoň si to tak pamatuju.

Pak jsem potkala Mr. Zmrda a praštila mě láska. Můj přístup ke světu a různým drogám se měnil dost plíživě. Na růžovém obláčku lásky jsem se křečovitě ze všech sil držela tři roky. Zatímco na lásku obvykle umírají puberťáci v patnácti, já začala tragicky hynout za jednou tak delší dobu. V rychlosti jsem hold nikdy nevynikala. Za to v prodlužování agónie, jako bych si začala libovat a chrochtat. Tím, že bude hůř jsem si přestala být jistá, protože blbě bylo pořád a kámoška deprese zaťukala pokaždý, když Mr. Zmrd trávil čas se svou milovanou ženou. A bylo to čím dál častěji. „Ty ses změnila,“ říkával mi zasvěceně ten anděl bez poskvrny a jezdil čím dál méně. Jediný, co mi nikdy neřekl je, že je konec. „Až nás to jednou omrzí, zůstaneme kamarádi,“ prohlašoval Mr. Zmrd a já se při té představě, jak sedím s jeho současnýma kamarádka, které bývaly jeho milenky, kolem jednoho stolu s Mrs. Svatou Trpitelkou, obracela na ruby. Protože tak mu to funguje. Celý jeho život. A mně to nedává smysl.

Stále čekám na toho pravého.
Photo by Tess Joss 

Do toho všeho patosu vstupoval pekelný evropský světonázor na fungování světa, vesmíru a tak vůbec. „Musíš ve svém životě uvolnit místo někomu jinému.“ „Je čas být chvíli sama a on se nakonec objeví.“ „Probuď svou bohyni v sobě, najdi svou ženskost a najdeš lásku.“ Jak se při všech těch duchaplných prohlášeních má člověk vyhrabat ze dna? Sama jsem byla celých pět let předtím, než mi do života vstoupil Mr. Zmrd. Prostoru bylo více než dost. Upřímně, představa dalších pěti let budování prostoru, aby do něj vstoupil jemu podobný, mě k smrti děsí. A taky mi není jasná ta časová prodleva, jak dlouho, že mám budovat ten prostor asketické samoty? A jak vlastně vypadá probuzená bohyně ve mně a nalezená ženskost. Mám bezradně stát v dlouhý hippie sukni s rozpuštěnými vlasy a čekat, až mi nonšalantní muž současné doby s čímkoli pomůže? A stála a čekala a plakala nešťastně celý život, dokud neumřela. Díky, ne. Buď partner nebo nic.

Vážně tomu ¾ populace skutečně věří, anebo se jen tak tváří? Sázím na to druhé. Přetvářka a namlouvání jsou mnohem snazší než přiznat:

Že nechci z práce chodit do prázdného bytu, ale chci mít partnera, se kterým ho budu sdílet. Že mě napadá, zda jsem v minulosti neudělala chybu ve volbě, když jsem si myslela, že je lepší nejdřív vystudovat, poznat svět a pak se usadit. Že se bojím tak moc, že zůstanu sama, že brečím a nemůžu přestat. Že bych svůj život měla asi změnit, ale já jinak žít neumím. Že nesnáším bydlení v paneláku, že mi z toho hrabe, že chci domeček na vesnici a zvířata.

Ale můžu se plést. O Mr. Zmrdovi jsem si taky myslela, že se kvůli naší lásce rozvede, a když teď na tím tak přemýšlím, zní mi to stejně absurdně jako kecy o vnitřní bohyni. Vlastně i trochu závidím těm, co věří, a tak si přitahují do života ty pozitivní věci.

Já nevěřím. Jsem tak nějak prázdná a Mr. Zmrd to vycítil. A tak se přestal zajímat. Přestal brát. A já si říkám, že je to ta cesta k zítřkům plných nových příslibů. Pro začátek vinných. Já a sklenička – to už je parta.