Já už přeci jedno dítě mám

S dětmi se zase jednou roztrhl pytel. Novorozenci na mě koukají z fejsbůku, ze zpráv, a jeden na mě dokonce vcelku spokojeně odpočíval, aniž by si vyřval hlasivky a mně protrhl ušní bubínek. Má můj obdiv. Malé děti jsou krásné. Když jsou vaše a spí. I mě občas napadne, zda už není na čase vrhnout do tohoto světa své lehce k horšímu pozměněné geny a pak s napětím čekat, co z toho bude. Když totiž vidím svého génia podtrženého krásou každé ráno v zrcadle, říkám si, že o pokračování svého genofondu nemohu svět ochudit. Můj drahý k tomu má pragmatičtější přístup. Říká: Jsme oba poslední svého rodu, všechna tíha leží na nás! Máš ještě sestru, chce se mi uštěpačně odpovědět, ale nakonec ta tíha, alespoň ze začátku, zase tak těžká a nepříjemná není, tak mlčím.

Má drahá matka vždycky ironicky říkala: Děti jsou radost. Škoda, že jich nemám tak deset. A taky dost často říkala: Jojo, děti jsou skvělý. Akorát by místo řvaní mohly svítit. Vždycky bych z nich vyndala baterky nebo je šoupla na noc do skříně. Není divu, že po takovéto výchově jsem k mateřství velmi obezřetná. Na rozdíl od své mámy vím, že děti v noci nespí, protože zatímco jí to neměl kdo říct, ona mi ty noci vybarvila dost zářivě. O dětech zásadně mluvila jako o malých parazitech a spratcích. Já jsem nebyla výjimkou. Takže i když to neumím domyslet, tuším, že se mi po prvním vrhu zásadně obrátí život na ruby. Ale mě napadá, že soužitím s mým drahým se to už dávno stalo.

Mámy si vždycky „stěžují“, že neustále uklízejí, a že se v rámci duševní rovnováhy staly vůči bordelu imunní. Já si stěžuji zcela bez uvozovek na neustále zasviněný konferenční stolek. Je jedno kolikrát za den vezmu hadru do ruky, za chvíli je tam kolečko od kafe, drobečky od čehokoli a vybryndaný cosi. O neustálém smetávání tabáku ani nemluvím. I já se naučila ta kolečka ignorovat a dala si striktní zásadu brát na ten stolek hadru do ruky maximálně jednou za den. To je vrchol mého sebeovládání. A talíře? Vzdala jsem se přemýšlení o tom, k čemu byly vlastně vyrobeny, když drobty a bryndance mého drahého končí všude kolem, jen ne na talíři. Po mnohaleté zkušenosti se svým otcem a jeho neustálým drobením jsem jakékoli prostírání doma rovnou vzdala a označila je za zbytečné. Ani o ubrus mě nenapadlo usilovat.

Když socializujete dítě, učíte ho různým kouskům. Jako uklízet si hračky –  můj drahý touto lekcí prošel evidentně zcela nepolíben. Jak by pravila klasik maminka: kam se vysere, tam si lehne. Je až neuvěřitelné, s jakou rychlostí dokáže zblejsknout uklizenou volnou plochu a upustit tam šroubovák, eventuálně celou krabici s vrtačkou či jiný bordel. A ten tam leží tak dlouho, dokud jednomu z nás, tedy mně, nerupnou nervy a nevyšlu vražedný pohled. K nádobí má stejnou slepotu. Nedávno mi tajemně pravil: Víš, já mám vyzkoušený, že když to nádobí dostatečně dlouho ignoruješ, tak se samo uklidí. Poté, co se mi tak upřímně svěřil, jsem ještě upřímněji zalitovala, že mu není pět a nemůžu mu jednu fláknout.

Dítě taky učíte třeba si čistit pravidelně zuby. Tak u téhle lekce jsme i my doma. Zatímco můj drahý se s tabákem a zapalovačem naučil v momentě, kdy k tomu získal odpovídající motorické pohyby, kartáčku na zuby se vyhýbá, co může. Znáte to. Pasty jsou hnusný a tabák taky dezinfikuje. Prošla jsem mnoha vztahy, aby mě tyhle výbrky už dávno nechávaly chladnou. Nedávno přišel s tím, že ho bolí zub. To bys měl asi k zubaři, odvětila jsem. Pravil, že jsem na omylu! Že si bude každé ráno čistit zuby, což povede nejen k odstranění bolesti v zubu, ale i k návyku každé ráno nemíjet koupelnu. Zatím se drží. Překvapilo mě to tak, že jsem do jeho ranního procesu navrhla zakomponovat krém na obličej. Jenže to bylo moc brzo. Jenom doufám, že nebudu čekat dalších třiatřicet let.

Korunu všem výbrkům nasadil nedávno, když jsem od volantu koutkem oka zblýskla, jak si utírá svůj věčně usmrkaný frňák do rukávu. Skutečně stoickým klidem jsem pravila, že v přihrádce u spolujezdce jsou papírové kapesníčky, které se vážně nemusí stydět použít a vzpomněla si na všechny facky, které jsem za to jako malá chytila. A on? Podíval se na mě těma svýma očima z podbrejlí a pravil: Stejně mě máš ráda, viď? Já ti dělám takovou malou přípravu na našeho potomka. A protože mlčeti zlato, mlčela jsem. Jen můj pohled odrážel myšlenku, že mě právě chuť na potomka přešla, že na to, abych přišla do Brodu, stačí můj drahý úplně sám.

Co nakonec čekat od pankáče, který vás sice obdivuje v každé situaci, ale u nějž přesto máte pocit, že největších obdivných pohledů se vám dostane ve chvíli, kdy jste v odrbaných džínech na farmě, totálně rozcuchaná, nenalíčená a snažíte se (neúspěšně) smrkat do jabloňových listů, protože vám díky šílené rýmě došla zásoba toaleťáku. Nezbývá tedy než (marně) doufat, že můj drahý se svým potomkem dospěje. A že eventuální potomek bude mít přístup k ranní hygieně po mně.

Pikám, pikáš, pikáme. Ale za co?

Klíčová slova: farma – eko – Velryba – Šulda – stříbrná páska – pikání – bezpečnost práce

Když jsem ji před rokem uviděla poprvé, bylo to zhmotnění věty punks not dead, vy volové, kterou jsem více jak před patnácti lety slýchala poměrně často. Všechno kolem byl jeden velký, souměrně v řadách srostlý prales. Pěšinky mezi stromy se místy daly sotva tušit, natož aby jimi prošel člověk bez vyšlehnutého oka. O průjezdu jakékoli techniky včetně kola nemůže být ani řeč. Zázemí se skládalo jen ze studené vody, která je vyvedena na dvou místech hadicemi. Když chce člověk k vodě, musí neustále balancovat na vlhkem kluzkých kamenech. Ti, kteří „bydlí“ na správné straně šedu mají mycí kout vytuněn o nerezové umyvadlo s odkapávačem, jež je umě položeno na betonové zemi, a pod nímž to za ty roky bezpochyby žije vlastním životem. Tu tam na farmu zavítá nějaký eko nadšenec (promiň, Edo) a protože eko je cool, koupí na mytí nádobí Ecco jar. Záhy ovšem zjistí, že kombinace studené vody a eko jaru možná podpoří bio život pod umyvadlem, ale pánev to rozhodně neumyje.

Bydlí se, kde se dá, i tam, kde by jeden při prvním pohledu řekl, že se bydlet nedá. Ti otužilejší bydlí ve stanech, za který dnes platí stejný nájem jako ti, kteří bydlí v karavanech. A to se vyplatí! Nakonec je jedno, zda člověk mrzne ve stanu, nebo ve třicet let starém mobilheimu plném děr. Ačkoli tak jedno to úplně není. V mobilheimu se lépe vzdoruje slimákům. Na druhou stranu, než člověk začne okupovat mobilheim, musí nalézt všechny nové krysí díry a zalepit je vším, co je po ruce. Chce to ovšem dost představivosti a zručnosti, protože to kouzelné místo obsahuje spousty věcí různých tvarů a stáří. Jediné, co všechny ty věci spojuje je fakt, že rozhodně nejsou nové. Zato je lze volně brát ze šedu i z různých koutů farmy, pokud je najdete. A tak třeba najdete mikrovlnku, které někdo uřezal kabel – po 2 týdnech na farmě si přestanete nevěřícně pokládat otázky typu: proč by někdo u fungující mikrovlnky ve 3/4 odřízl kabel – a v momentně, kdy hledáte něco jiného, co rozhodně nemůžete nalézt, najdete lampičku, která nefunguje. Pak už stačí míti Filipa a kabel z nefungující lampy namontujete na mikrovlnku. Když se amputace a následné přišití zdaří, pak nejenže si máte kde ohřát jídlo, ale tepe ve vás i hřejivý pocit, že jste farmu posunuli blíže modernímu věku – od venkovního ohniště k mikrovlnce. Tento pocit trvá tak dlouho, dokud nepřijede nový anglický pankáč a nevymyslí podobnou zhovadilost, jako s uříznutím drátu od mikrovlnky, a vy můžete zase restaurovat a inovovat, jak se vám zlíbí. Je to nikdy nekončící interaktivní hra stimulující jak imaginaci, tak zručnost.

S pracovními nástroji se to má na chlup stejně. Chceš pikat (rozuměj sbírat jablka, odvozeno od anglického pick up)? Splň následující podmínky:

1. Najdi si pikáč (to, do čeho budeš sbírat jablka).
2. Sprav si pikáč. Nejlépe rozebráním a znovu složením jiných dvou nepoužitelných pikáčů. POZOR!!! Bez stříbrné pásky to nezvládneš! Měj na paměti, že ani NASA při svém pokrokovém rozvoji moderních technologií nepřekonala stříbrnou pásku. Nakonec farma je toho důkazem. Stříbrná páska drží nejen pikáče, ale i boty, světla, pláštěnky, prostě všechno, co vás napadne. Stříbrná páska forever!
3. Najdi si kbelík nebo si sprav další pikáč.

Na místě je otázka k čemu bod 3, když člověk úspěšně splnil první dva body. Na tomto neuvěřitelném místě se totiž piká do pikáče i do kbelíku. Do binu s hezkýma jablíčkama a do binu s hnusnýma (rozuměj džusovýma) jablíčkama. Každý z vás určitě zná reklamy na džus, které vás ujišťují, že do džusu jdou jen ta nejlepší jablka, která jsou s péčí trhána nejlépe krásnými, štíhlými, namalovanými, usmívajícími se blondýnami, případně vymakanými svalnatci se slaměným kloboukem na hlavě a v džínových lacláčích bez trička. Není překvapením, že reklama ani vzdáleně neodpovídá realitě. Džusový bin obsahuje mnohdy jablka, kterých se nechcete ani dotknout, natož abyste si na nich pochutnali. Prostě ideální do dětských bio přesnídávek. Pikeři, až na nemnohé výjimky, nejsou namakaní, pikerky naopak občas blonďaté jsou. Jejich odrosty jakékoli barvy doplňuje místy bezzubý smích, vychlastanej hlas a profetovaný život. Jejich krása zrcadlí jejich věk a životní historii. Nechci říct, že nejsou milé. Chci říct, že kdyby reklama odpovídala realitě, málokdo by si kupoval džusy a přesnídávky s přesvědčením, že dělá něco pro své zdraví, potažmo celou planetu.

Když na tím tak přemýšlím, a při pikání máte spousty času na přemýšlení, západní svět je obrácenej na ruby. Zatímco velké společnosti vykupující jablka dávají nesmyslné požadavky na rozměry jablek, které skupují, např. Gala jablka rozměry mezi 65mm až 80mm, zbytek pod nebo nad nechat opadat nebo dát do džusu, protože zákazník chce jen krásná, souměrná jablíčka bez skabu a jiného narušení, malé obchody prodávají za poměrně velké peníze skutečně hnusná jablka s nálepkou bio. A zákazníci nakupují s úsměvem tam i tam. Ačkoli se Šuldou v mnoha věcech nesouzním, souhlasím s jeho tvrzením, že lidé pod nálepkou bio nakupují odpad, kterým se dřív krmila zvířata. Jenže statků s domácími zvířaty už moc není, tak co jiného zbývá.

Šulda. Ten, který tomu neuvěřitelnému pralesnímu království, zvanému farma, vládne. Je mu přes šedesát a na farmě strávil celý život. Neustále si na všechno stěžuje, ve všem vidí problém a je to neuvěřitelný držgrešle, což člověka většinou napadne při prvním pohledu na farmu, kterou založil jeho děda a veškeré vybavení je plus minus z té doby. Když Šuldu člověk nezná, má tendenci ho litovat. Když ho člověk zná, má tendenci ho litovat první tři dny na začátku sezóny, ale většinou si řekne: je to prostě Šulda. V průběhu sezóny pak už jenom zírá a diví se, že se ještě diví. Tak například co ho znám, je věčně ve skluzu se sbíráním jablek, i když má v průběhu sezony pikerů dostatek. Alespoň početně. Problém je s jejich různou výkonností. Obecně lze říci, že lidi z východní Evropy – ano, sem počítám i ČR, tak se z toho nezblázněte – makají jak děla – a to rozhodně nejedou na plný výkon - a práce je za nimi vidět. Angláni oproti tomu makají taky, ale viditelné výsledky za nimi vidět moc nejsou. Problém je, že jak Angláni, tak pikeři z východu dostávají stejnou mzdu, což vede k tomu, že Angláni se v práci nezlepší, a dál se protancovávají sadem s brkem v jedné ruce a ciderem v druhé, zatímco lidé z východu se sadem propikávají, tu tam buď s brkem nebo vodečkou, záleží odkud kdo je a k čemu více tíhne, avšak pracovně je to moc nemotivuje. Přesto pracují, práce je za nimi vidět, ale rozhodně se nepřetrhnou. V porovnání s Anglánama jsou to pracovní děla. Nakonec opravdu záleží na tom, s čím a co člověk srovnává.

Do téhle situace dvakrát či třikrát za sezonu vstupuje Velryba, zákonná manželka Šuldy, jejíž hlavní činností je golf, vysušování Šuldova bankovního účtu a tahání ho uprostřed jablečné sezony do kina případně za jinou kulturou, zatímco její muž sotva chodí, protože pracuje i 15 hodin denně. Velryba nakráčí na sad v podpatkách a sukýnce, což je v mých očích opravdu úctyhodný výkon, protože i v holínkách či goráčích mám sama problém nevyvrknout si kotník, nezahučet do skrytých děr v zemi nebo prostě jen neuklouznout po všudypřítomném bahně, a začne řvát jak tur, že lidi nemakaj, že nadělávaj jenom hodiny, flákají se a vydané peníze na výplatách neodpovídají napikaným binům. Ječí a ječí a ječí. Reakce na její výstup se různí. Moje byla taková, že jsem jen nevěřícně zírala. Angláni na ní z výšky kašlou, loknou si cideru a tancují si sadem dál. Rumuni a někteří Češi ji prostě nerozumí. Tak se po jednom jejím nervovém záchvatu staly dvě věci. Nejdřív za mnou a Markem přišel Šulda a svým způsobem se nám omluvil, že to, co jeho žena řičela se netýká nás dvou, že si naší práce váží a máme tak pracovat dál, nejlíp 12 a více hodin denně (dodávám). Eda, na nějž Velryba řičela, za náma přišel o tři hodiny později a nevinným tónem se mě zeptal: Co mi ta paní chtěla? Já ji vůbec nerozuměl. Sprďung tedy dostanou všichni – ať makají nebo ne. Jako všude nakonec záleží na tom, jak má každý člověk nastavené filtry.

Víš, povídám Šuldovi, že tahle situace je řešitelná naprosto lehce? Kup víc karavanů, ať mají lidé kde bydlet a Šmoula (rozuměj Rumun) ti přiveze pracantů, kolik bude třeba. Přece nemůžeš čekat, že chlapi, kteří jezdí z východu na práci, a kterým je přes čtyřicet, budou bydlet ve stanu. Nebudeš závislej na Anglánech a sám vidíš, že pět lidí z východu je výkonnějších než deset Anglánů. A protože Šulda je prostě Šulda, začne brečet, jak je všechno drahý, jak je těžké mít farmu, jak všechno stojí peníze a čas jak…. A nic se nezmění. Je to začarovaný kruh.

Na druhou stranu je Šulda nesmírně klidný, máloco ho vyvede z rovnováhy a má nesmírné didaktické schopnosti. Ty obdivuji asi ze všeho nejvíc, zvláště když je použije v tak primitivních případech, jako je vážení jablek. Patřím mezi lidi, co dostanou úkol, tu tam se zamyslí, v případě Šuldovy farmy naleznou všude možně potřebné propriety, což může zabrat, nelžu vám, i víc jak hodinu, a dám se do práce. Prvních deset minut, než oťukám terén, to jde pomalu, ale pak se dostanu do svého obvyklého tempa a jedu. Eda, ať dělal co dělal, nikdy nikam nepospíchal. Zatímco na něj Velryba řvala, že jsou lidé, kteří dělají pomalu a pak ti, kteří dělají pořádně (ale na výplatní pásce to není vidět, chtělo se mi říct), Eda se svou pomalou rozvahou vážil pytlíky jablek na market. Vzal pár jablek, položil je na váhu, pak další, další, další, další, dokud neměl kilo. Pak je s rozvahou dal do sáčku, sáček zadělal, dal do binu a znovu nikam nepospíchal. Poté, co se Velryba bez velkého účinku vyvřískala, přistoupil k němu Šulda a s didaktickou rozvahou mu vysvětloval, jak má práci urychlit. Podívej, vezmeš takhle do obou rukou jablka, dáš je na váhu, a když pobereš zhruba tolik jablek, pak stačí dohodit jedno nebo dvě a máš kilo. Sáčky si dej sem k ruce, vezmeš pytlík, nahrneš to do něj, zalepíš, dáš do binu a jedeš dál. Obdivovala jsem ho. Bez legrace. Z mého pohledu totiž na té práci nebylo co k vysvětlování. Jestli je někdo trpělivý, pak je to Šulda. I když jeho trpělivost je dost smíchána s postojem: kašlu na svět do té míry, do které na sebe kašlat nechá.

Nakonec zbývá otázka bezpečnosti práce, jejímž řešením se inspirujeme od vyspělého Západu. Když jsem byla na farmě poprvé, smála jsem se všudypřítomným cedulkám na wc: spláchněte záchod, udržujte wc v čistotě; nad každým umyvadlem (není jich tam moc): po toaletě si umyj ruce. Přišlo mi úsměvné, že věci, které mě máma naučila v předškolním věku, dnes všude čtu jako jedno z několika zdravotních přikázání. Vlastně to beru jako důkaz debilizace lidí. Cedulky jsou o to úsměvnější, že v koupelně (óóó, jak nadnesený výraz), kde je věčně voda a vlhko, jsou vedle vody mrsknutý elektrický pojistky. Sprchujte se s úsměvem a dodržujte čistotu!

NEPRACUJTE S PODRÁŽĎENÝM ŽALUDKEM A INFORMUJTE MAJITELE O JAKÉKOLI NEMOCI. UMYJTE SI RUCE PO KAŽDÉ NÁVŠTĚVĚ TOALETY, NENOSTE ŠPERKY V PROSTORÁCH FARMY, NEJEZTE A NEPIJTE MIMO URČENÉ PROSTORY.

Letos hodně pršelo. Tak moc, že to překvapilo samotné Anglány a mnoho lidí, včetně otužilých domorodců popadalo jako mouchy. Částečně vinou počasí, částečně vinou toho, že se není moc kde ohřát a vysušit věci, takže člověk se ráno co ráno souká do vlhkého oblečení. A co Šulda, když mě viděl složenou na gauči nemohouc mluvit ani se hýbat? S empatií jemu vlastní a orientací na jablíčka mi pravil: A nechceš jít do pakáče alespoň třídit jabka? Tam na tebe nebude pršet. Nevadí, že je tam zima jak v psírně, zdraví především.

Šperky by na jeho farmě nosil skutečně jen masochista, který o ně chce nejen přijít, ale i nechat na větvi kus ucha. Další přikázání nabádá, aby vlasy byly stažené do ohonu. K tomu dodávám: to je málo! Chce to šátek nebo čepici, pokud člověk nechce zůstat zamotán v džungli větví a být nalezen (možná) za rok novými pikery.

UŽÍVEJTE VHODNÝ ODĚV, ROVNÉ BOTY…

Tak se ptám, zda zásady bezpečnosti práce, potažmo bezpečnosti farmy, přečetla samotná Velryba. Třeba za normálních okolností nosí ještě vyšší podpadky. Na její obranu však musím říct, že se na farmě rozhodně nepředře.

DÁVEJTE POZOR NA POVRCH FARMY, ZATÍMCO SBÍRÁTE JABLKA ČI SE PO NÍ POHYBUJETE. TEDY DÍVEJTE SE KAM ŠLAPETE! A UJISTĚTE SE, ŽE JE PROSTOR KOLEM VÁS BEZPEČNÝ.

Dívám se, kam šlapu. Jenže v devadesáti procentech případů je to úplně k ničemu. Prostor, který by měl být kolem mě bezpečný, je tak zarostlý, že v určitých jeho místech není výjimkou, když člověk zahučí po stehno v maskované díře, noře…v čemkoli! Dokonce, a to mě ani ve snu nenapadlo, tam rostou kopřivy tak vysoké, že mi spálily několikrát tvář!

BUĎ ZDVOŘILÝ K NADŘÍZENÝM.

Tak s tím mám trochu problém. Mým „nadřízeným“ je asi Šmoula, báječný George, traktorista. Zéland mě naučil, že traktorista podporuje pikery. Nejen, že jim říká, kde sbírat, ale také co sbírat, případně jak sbírat. Vozí jim biny, posouvá jim biny. Tenkrát jsem to tak neviděla, ale zpětně vzdávám holt věčně rejpavé Sáře, které se neustále něco nelíbilo, a pořád něco vysvětlovala. Naučila mě toho hodně. O farmě, jablkách. George po sedmi letech na farmě neumí moc anglicky, takže se s ním těžko domluví. Ti, co mě znají vědí, že tvrdím, že znalost jazyka ke komunikaci nepotřebujete, že stačí vůle. Tak za prvé, v práci se základní znalost jazyka hodí (tu má i George, jen k porozumění toho, co chce říct, potřebujete trošku dovednostÍ). Za druhé, chybí mi vůle porozumět Georgovi. Prostě ho nemám ráda. Je ze sorty těch lidí, co se nahoru hrběj a dolů dupou. Sám horko těžko doveze prázdný bin, o tom, že by ho za vámi popovezl, aby člověk jak magor neběhal kilometry tam a zpět, nelze ani přemýšlet. Za to lidi neustále buzeruje, že nepracují. Když se s ním dostanete do křížku, běží brečet šéfovi. V mých očích to není chlap, ale karikatura s hezkou fasádou. Když už náhodou udělá svou práci, tedy doveze prázdný bin, čeká jako dítě, že bude pochválen. Je to má chyba, nechválím ho. Suše řeknu dík s myšlenkou, že až budu chtít dítě, pořídím si ho.

Vítejte v Putley na neuvěřitelné farmě, kde se naběháte víc než na jakémkoli vysokohorském treku. Víc než na jakékoli jiné farmě. Vítejte ve světě, kde se rychle přestanete divit různým podivnostem a naučíte se divit pouze tomu, že se ještě divíte.

Na špínu zhasneme a hned bude pryč

Z hlubin virtuálního světa na mě nedávno mrklo moudro tvrdící, že muž a žena jsou spolu proto, že se doplňují. Pravda, moudro bylo psáno ve verších a znělo o dost vznešeněji, ale pointa zůstává. A já jsem se začala přemýšlet v čem, že se to v chaloupce uprostřed lesa doplňujeme.

Jako první se nabídlo téma (ne)pořádku. Zatímco já se urputně snažím udržovat jakous takous štábní kulturu, můj milý mi to nonšalantně toleruje. Pro něj je výsledek uklizeného či zabordeleného prostoru totiž stejný. Neustále něco hledá. Zapalovač, papírky, pas (prošlou občanku už před půl roku našel), křížovky, knihy, prostě cokoli. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem se naučila nepokládat otázku: Co hledáš? Téměř neustále a převážně z dálky pozoruju jeho pobíhání a přehazování uklizených věcí. Jen když to trvá moc dlouho, položím dotaz a případnou ruku k dílu. Jako nedávno.

Měl večer před ústními státnicemi. V deset večer si vzpomněl, že by se mohl hodit index a začal hledat. Chvíli jsem z venku poslouchala, jak přehazuje věci v chatce a po půl hodině jsem to nevydržela a mlčky jsem začala přehazovat s ním. Po další půl hodině marné činnosti se na mě podíval a jediné, co pronesl, bylo: „To bych ani neřekl, jak je ta naše chatka velká…“ Zírala jsem na něj nechápavě. To je to jediné, co mi řekne? Že je naše bydlení nečekané velké? Co je, sakra, těžkého na tom, mít alespoň důležité dokumenty na jednom místě? Proč shání index pár hodin před zkouškou? Tohle a víc mi běželo hlavou. Mlčky jsem přehazovala věci dál. Za další půl hodinu jsme seděli v komplet přerovnané chatce. Samozřejmě bez indexu. Podíval se na mě tím svým nevinným pohledem a pravil: „Vidíš, jiní chlapi by řekli, že je to tvá vina, že ten index nelze najít protože pořád něco uklízíš a přendáváš z místa na místo. Ale mě… mě by to ani nenapadlo.“ A bylo vymalováno.

Abych byla fér, protože já musím být fér, jelikož máme spousty společných známých, kteří prý ty moje texty občas čtou a neváhají jejich obsah tasit v diskusích u piva, zdůrazňuji, že i můj drahý uklízí. Uklízel, když mě balil. Chatička byla vypulírovaná a navoněná esenciálním eukalyptovým olejem. Ne, eukalyptus zde nezastupoval romantickou úlohu, ale čistě prozaickou – lépe se mu dýchalo. Uklízí, když se po dlouhé době vracím domů, kde pobýval sám, nebo naopak, když někam na dlouho odjíždíme. Koše jsou vynesené a nádobí umyté. Ne, proto, že by ho to bavilo, ale protože mě má rád… a taky zná moje amoky z bordelu, co mi jde naproti. A tak se vzájemně doplňujeme a udržujeme klidné soužití. On se snaží vyjít mi vstříc a já za to přehlížím přehlédnuté, neumyté hrníčky a neuklizené příbory a polykám své otázky: To to nemůžeš uklidit, když už to děláš? To je to tak těžký nezapomenout půlku linky umejt?

Ovšem i já se v umění bordelu zdokonaluju. Má hranice se už dávno posunula, a když mám dobrý den, zavřu oči, zatáhnu závěs a dělám, že to prostě nevidím. Protože co nevidím, to neexistuje. A co neexistuje, nemusí se řešit a přispívá k harmonickému soužití.

Figurka na B12

Začalo to nenápadně. Minulé léto přibližně ve stejnou dobu a ve stejných vedrech se mému drahému zablokovaly záda. Nemohl chodit, sedět, číst, psát, pracovat. Bylo to hrozné. Tím to mám na mysli dívat se na to, jak se nudí. A tak jsem nesměle navrhla, že si s ním zahraju deskovou hru a to i přesto, že nejsem hravý člověk. Byl chytrý. Vytáhl Through the Ages a já vydržela hrát týden v kuse. Nenechal mě vyhrát, to ani omylem. A mně to bylo vcelku fuk. Nikdy jsem nebyla hráčem a o výhry jsem se nijak nezajímala. Byla to zábava.

Vlastně mě vždycky bavilo, jak se z hodného a klidného kluka stává během hry úplně jiný člověk. Klidný zůstává, ale je zákeřný, škodolibý, a nebudeme si nic nalhávat, když soupeři poradí, tak jen pro svůj vlastní prospěch. Snaží se to sice maskovat za pomocnou ruku a dobrou vůli, ale jakmile se mu naskytne příležitost, tak s nevinným pohledem pokosí protivníkova vojska, sebere mu body kultury, nebo se přiživí na jeho vědě.

Největší divadlo ovšem nastává, když zasedá k deskové hře se svým herním protivníkem Jindřichem. To je pak divadelní premiéra jako na dlani z první řady. Zvlášť, když potřebují v rámci hry pro své vlastní vítězství přesvědčit i další spoluhráče. Zatímco Jindřich vykřikuje jako pouťový vyvolávač, máchá rukama a ukazuje na Marka jako na toho, kdo chce ostatní oblafnout, Marek sedí naprosto klidně a velmi sporadicky vysvětluje, že nemá cenu věřit jeho protihráči. Ačkoli na první pohled dva rozdílní hráči, spojuje je fakt, že ostatní spoluhráči jsou jim jedno a vidí je jako prostředek ke svému vlastnímu vítězství a rozdrcení toho druhého.

Moje vlastní transformace proběhla mnou nepovšimnuta. Občas, to když jsem měla velkou kliku, nebo můj drahý málo hulení, jsem vyhrála. Ale skutečně jen občas, protože on si stojí za tím, že k výhrám se musím prohrát, stejně jako musel on se svým otcem. Ach, Freude… Změnu jsem zaznamenala vcelku nedávno. Všimla jsem si, že ve hrách přitvrdil. Taky jsem si všimla, jak se ve mne poslední dobou probouzí herní soupeřivost. Už ani nevím v jakém kontextu, ale můj drahý pronesl dokonce něco ve smyslu: „Vždyť s tebou nehraju ani z poloviny svých sil…“ Naprosto přesně si pamatuju jak jsem se ušklíbla. Potom přišla ta osudová hra. Byl poklidný, deštivý večer a my usedli k rozloženému stolu. Zhruba po hodině hraní přišel z jeho strany drtivý úder. A já, která si zakládala na svém klidném až laxním přístupu ke hrám, kdy mě bylo šumák, kdo vyhrál nebo prohrál, jsem se rozkřičela. Nekřičela jsem jako lev, ani jako raněné zvíře, ale jako pavián. Dokonce jsem sprostě nadávala. Velmi sprostě. Kdo mě zná, tak ví, že pro sprostý slovo nejdu daleko, ale sotva kdy je užívám vůči lidem kolem sebe. A tentokrát jsem sprostá byla. „Hodinu a půl tady v poklidu něco buduju a ty to smeteš jedním tahem! Jdi do hajzlu! Já se na to …. Fakt mě sereš.“ Do posledního slova jsem vložila všechnu svou frustraci, zklamání a vztek. Věděla jsem, že jsem přestřelila a mrzelo mě to, jakmile jsem to vyhejkla na světlo boží. Hru jsem v následujících dvou hodinách v poklidu dohrála, ale na něm bylo vidět, jak ho to mrzí. Ne, že jsem prohrála, ale že mě tak rozmetal. Nakonec bych to projela tak jako tak, šlo jen o způsob. Měl v očích ten svůj pohled jako: něco jsem provedl (a teď dokonce i vím, co to je) a bojím se vůbec dýchat natož chodit, abych nešlápl na další minu. Za svá slova jsem se hluboce omluvila. Nahlas. Několikrát. A stokrát vyřčená omluva vůbec neznamená, že se vám uleví. Mrzí mě to dodnes. Všechno se od té doby změnilo.

Pokaždé, když usedám ke hře, cítím neodolatelnou touhu ho rozdrtit na padrť. Z každého vítězství se raduju, jako bych dobila jinou planetu. Dál většinově prohrávám, ale dává si pozor na způsob, jakým prohraju. Dokonce tvrdí, že svůj pohled v očích po oné osudové hře jen hrál. Tvrdí, že je dobré umět hrát a ještě lepší je vědět, kdy tuhle dovednost použít. Ať si. Já vím svoje.

Dneska nejen že běhám po mapách s figurkama bojovníků a osvobozuju banánové republiky, což se daří jen proto, že mi můj drahý postavy vyzbrojí jak se patří a já používám, co mi dá a zbytek mě nezajímá, ale podílím se i na vymýšlení nových scénářů. Tak takhle vypadá láska.

Geny klackem neumlátíš

Rodina je nejvíc. Poskytne vám zázemí, podporu, když je třeba, a tak vůbec. Vždyť o tom všichni všude píší, mluví a souhlasně přikyvují. Když oponujete, že rodinu skutečně poznáte až při dědickém řízení, tábor se rozdělí na ty, kteří dědictvím ještě neprošli a na ty, kteří ho mají již za sebou. Ti většinou vševědoucně přikyvují. My jím prošli. I dobou před dědickým řízením a zodpovědně můžu prohlásit, že vyjma mé nejbližší rodiny, která čítá mámu, tátu a zvířenu, je moje rodina největším ksindlem. Tak velkým, že jsem je v druhé lekci jakéhokoli jazykového kurzu nechala všechny pomřít. Výsledkem je, že v žádném jazyce neumím pořádně říct tetička, strýček, bratranec a sestřenice, ale bez toho se dokážu vcelku obejít.

Nejužší rodina mi stačí. Podpory je habaděj. Tak si to vezměte. Před dvěma dny mi kuchali koleno. Protože před operací jsem měla dost času a na operačním sále pod apartní modrou čepičkou musím zdobit, skočila jsem si ke kadeřnici. Když jsem viděla její podholené vlasy, vyslovila jsem nahlas to, co jsem měla doposud jen v hlavě. Vždyť jsem o tom přemýšlela celou cestu vlakem! Když vzala do ruky strojek, znejistěla jsem.

„Máma mě zabije.“ Je zvláštní jak se jako malí snažíme co nejrychleji dospět, aby nám rodiče nekvedlali do našich rozhodnutí a života vůbec, a jak v pokročilé dospělosti nemáme na některé věci kuráž, protože: co by tomu řekli naši.

Jelikož moje máma je v péči mojí kadeřnice, dostalo se mi logické odpovědi: „Má vás zabít kvůli černé barvě, nebo vyholený hlavě?“ a mašinka se mi rozjela po týle.

Není to boží?

Musím říct, že je to pecka! Všichni byli nadšení. Až na mámu. Ta málem dostala infarkt. Nezabila mě asi jenom proto, že sázela na to, že se na těch berlích brzo zabiju sama, nemá tedy smysl jít si sednout do báně za něco, co je stejně nevyhnutelný.

„To snad nemyslíš vážně! Tak krásný vlasy máš a takhle si je necháš vyhyzdit! Co by za takovýhle háro jiné ženské daly!“ zazněla klasická litanie, kterou mě držela v šachu šestatřicet let.

„Já to řeknu Markovi,“ pravila a když jsem se na ní pobaveně podívala, dodala: „Hm, stěžovat si u něj asi nemá smysl, je to stejnej magor jako ty. Ale vypadáš jako z kriminálu!“

S účesem alá krim a dvěma fofrklackama jsem se jala zdolávat naše brutální schody do prvního patra. V mamince se objevily mateřské pudy a se svou vachrlatou stabilitou se mě jala ochraňovat při cestě do schodů.

„Co děláš? Chceš abychom zítra jely k ortopedovi obě, až se zřítím a vezmu tě s sebou?“

„No, teď právě přemýšlím o tom, že vezmu psy, zavřeme se dole do místnosti a počkáme jak to dopadne, abychom náhodou nejely ještě k veterináři,“ nenechala se vyvést z míry.

Podpora rodiny vždycky zahřeje a potěší.

Rodina je zásadní prostředí pro růst a vývoj sebevědomí. Kdo jiný vám řekne, jak jste krásní, úžasní a skvělí? U nás to fungovalo vždycky perfektně. „Mám nové šminky od The Baum, koukni na to, jak krásně se do sebe vpíjejí a jak se s nimi přirozeně vystínuje oko,“ mrká na mě máma u okna. Chvíli ji zkoumám. „Paráda. Ještě pytel přes hlavu a lidi na ulici nebudou řvát hrůzou.“ Sebevědomí se prostě musí stabilně udržovat – na bodu mrazu, dodala by máma.

„Dá to zabrat nakreslit na čarodějnici princeznu v tomhle věku, co?“ oceňuji její snahu před zrcadlem. Se stoickým klidem na mě pohlédne a kontruje: „Počkej, taky ti bude, co mě. To je jediná spravedlnost života.“ A přišla pěkně brzo. Zatímco dřív jsem odpovídala: To bych radši skočila pod vlak, poslední rok se děsím naší vzájemné podoby. Začalo to nenápadně. Občas jsem se přistihla, že mám v určitých situacích výraz tváře jako ona. Do zrcadla jsem se nedívala, ale úplně jsem cítila její masku tváře na mém obličeji. Postupně se přidala i gesta. Možná tam byla vždycky, ale já si je začala uvědomovat až nedávno. A když jsem se neradostně smířila s výrazem i gesty, protože je přece jasný, že nikdy nebudu jako máma, přidala se i viditelná podoba, kterou jsem začala detekovat vcelku nedávno. Poprvé mě pohled do zrcadla vyděsil až jsem nadskočila. Nějak nechápu mámino tvrzení, že jsem celá táta. Taky její zbožný přání. Nakonec se rodičům nevyplnila jejich předpověď, kterou mě častovali od útlého dětství a to, že mně ve třiceti slezou vlasy a narostou vousy a ramena jako tátovi. Už šest let si chudák máma musí připustit, že jsem podobná víc jí než tátovi.

A tak mě napadá, jestli jsem svým rodičům svou lehounce vylepanou hlavou, jen nesplnila jejich prorockou předpověď. Nakonec ramena po tátovi už mám, zadek a nohy zase po mámě. Jenom na těch vousech pracovat nehodlám.

Tak já to teda zkusím

 Včera jsem na to přišla! Všechny totiž neustále udivuje, že já, která vždycky prohlašovala kuchyň v bytě za nadbytečnou, a že místo ní stačí varná konvice na kávu a spousty poliček na knihy, dnes peču, vařím a smažím. A někdy mě to i baví. Sama sobě jsem říkala, že jsem se prostě změnila, že přece svou lásku nenechám jíst zhoubné fástfúdy, když všechny mé geny naznačují, že v kuchyni nebudu zase až tak marná. Jenže skutečnost je mnohem prozaičtější. Zatímco všude po naší chajdě je zima jako v psírně, od plynového sporáku jde krásné a hřejivé teplo. Zatímco můj drahý odchází z psírny s demonstrativními krůpějemi potu na čele se slovy: „Ty mě chceš normálně upíct,“ já ho od plynové trouby obviňuju: „Ty mě chceš nechat umrznout!“ U toho vesele kvedlám těsto a dochází mi pravý význam tvrzení, že kuchyně je srdcem domova.

Večer svému drahému servíruji ten největší pekáč buchty, který máme, protože už dávno mi došlo, že výroba v menším se mi nevyplatí, pokud nechci strávit u plotny i horké léto. Čokoládou, oříšky ani marmeládou jsem nešetřila, stejně jako vřelými slovy:

„To máš k našemu prvnímu výročí… podle kalendáře… plus minus.“

Jedinou odpovědí mi bylo: „Paráda,“ a půl sežraného plechu.

Zkusila jsem to znova. „Tu buchtu jsem dělala s láskou…“

Aniž odtrhl oči od animé, pravil: „Je fakt dobrá. Já to teda zkusím vydržet ještě ten další rok.“

A bylo po romatince. Každému, co jeho jest. „No, zase se nemusíš přemáhat. To bych fakt nerada.“

„Neboj, nebudu.“

Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, jaká může být v kuchyni zábava. Když jsme na sklonku podzimu předělali naši kuchyň ze stylu free chatař na styl chalupář, popadla mě touha si ji vybavit podle svého. Vzhledem k hromadě vybílených plechů za týden bylo jasné, že nějaký ten kuchyňský robot by se hodil. Jenže s naší svépomocnou elektřinou to nebylo jen tak. A taky mého drahého popadl inovační amok. K čemu robot, když mi může půjčit vrtačku! Na vrtačce klacíček a na klacíčku vhodně zastřižená elektrikářská páska a voilá, může se šlehat vaječňák. Netvrdím, že jsem nebyla nadšená, ovšem při pohledu na elektrikářskou pásku mě napadalo, že přes všechnu tvůrčí invenci, byla v Padesáti odstínech šedi využita tak nějak líp. Alespoň co vím z doslechu.

Kutilství však stále nebylo učiněno za dost. Místo klacíčku se na vrtačku připevnila šlehací metla a mohla jsem si šlehat do aleluja. Když se člověk moc neohlížel na to, že mu často vypadávala během šlehání do těsta, tak to relativně i fungovalo. Přes všechny proklamace, že šlehací metlu budu i po vrtačkových úpravách moci použít i ručně, k čemuž původně byla vyrobena, se pokus lehce nevydařil a metla se dostala do fáze, kdy nedržela ani na vrtačce, ani po kupě v ruce. Díky tomu jsem poznala tajemství obchodu s kuchyňskými potřebami, kde je úplně všechno. Včetně paní, která na vás soucitně kouká, když se se všemi tituly před jménem i za ním, snažíte vyjádřit, co vlastně v obchodě pohledáváte.

„Víte, já sháním…vlastně ani moc nevím jak se to jmenuje, je to takový kovový, teda může to být i umělý, ale já bych chtěla to kovový a metličkujete s tím třeba puding, nebo omáčku, aby v ní nebyly hrudky.“

„Myslíte metlu? Tady mám dvě, jednu pevnější a druhou takovou méně pevnou, ale levnější,“ pomáhá mi paní soucitně snažíc se odhadovat, ze kterého ústavu jsem vzala roha.

„Pevnou!!! Rozhodně tu pevnou!!! Aspoň mi ji muž nenamontuje na vrtačku!“

Paní se zarazila v půlce pohybu a soucit v jejich očích střídá úžas. O tom, že jsem z ústavu, už nepochybuje. „Na vrtačku??? Proboha! U vás musí být veselo.“

Ke smutku svého muže přiznávám, že jsem se vrtačkového mixéru a šlehače vzdala záhy a s úlevou. Na místo radování nad domácím kutilstvím, jsem zainvestovala nekřesťanské peníze do aku mixéru, který umí všechno. Nakonec i potěšit mého muže, kterému se beztak ulevilo, že se vrtačkou neoháním po baráku.

Největší zábavou v kuchyni však jsou návštěvy. Přestože vědí, že v naší chajdě není přívod elektriky, ani vody, snad každý, kdo uvidí baterii nad dřezem, se k ní žene se slovy: A teče vám z toho voda? Další důkaz lidské přirozenosti k empirii, která vítězí nad teoretickou (mám informaci) a paradoxně i praktickou (pomáhal jsem jim tahat konve s vodou do baráku) znalostí. Jedna dobrá zpráva pro všechny návštěvy tu však je. Tekoucí voda je v plánu! Až se vykope studna – ano, přesně na tom místě, kde má být dětský pokoj, kde si děti již od dob plenek, budou zatápět samy, na tom místě, kde mi bude postavena sauna, na tom místě, kde snad má být hypotetická pracovna – tak přesně na tom místě má být studna. A ze studny čerpadlo k naší vodovodní baterii, ze které poteče voda. Ačkoli i zde jsou zatím nejasnosti, ve kterých já mám jasno, ovšem má druhá polovička se domnívá, že je to otevřeno diskusi.

Vzápětí po kompletní rekonstrukci kuchyně, kdy jsme si oddychli, že ten bordel už je za námi, se můj drahý zamyslil a přišel s geniálním nápadem.

„Uděláme přívod vody jako ve vlaku! Ťuplík na zemi, na kterej budeš šlapat a tím čerpat vodu do baterie. To bude skvělý.“

V mých představách to bylo všechno, jenom ne skvělý. Viděla jsem nejen to, jak rozřezáváme nové, právě položené lino, ale i ten hnusný šlapací ťuplík, kterej bude hyzdit naši skvělou kuchyň.

Zkusila jsem to diplomaticky: „Myslím, že bychom mohli využít tu baterii, co máme na dřezu...“

On však unešeně pokračoval: „To má každej! Ale tohle nemá nikdo! To bude pecka!!!“

„Ne nebude. Nikdo to doma nemá, a tak to taky zůstane. Ani ty to mít doma nebudeš.“

A diplomacie byla v hajzlu.

A tak to vypadá, když na tebe dojde, Freude

Můj táta je bezva chlap. I když jsme spolu nikdy výrazněji, v porovnání s mámou, nemluvili, vždycky tu byl pro nás obě. Ochraňoval, když bylo třeba, usměrňoval – mámu, což bylo většinou v rámci ochrany okolí, a nikdy nenechal mámu, aby se tahala s čímkoli těžkým. Dítě to odtáhlo. Byl to on, kdo mlčky před lety stavěl klenbu, zatímco mu do toho máma kverulovala. Vím to, byla jsem ve čtvrté třídě, a ještě o půlnoci jim vařila svařák na starých Petrách, které mi uškvařily ucho hrnce. Taky vím, jak mu ta klenba za máminých neutuchajících rad po hodinách žuchla. A víte co? Nezabil ji.

Byla jsem u toho, když máma potřebovala nutně zapojit novou myčku a to hned. Táta neměl správnou trubku a aby jí vyhověl, chtěl udělat provizorní. Uřízl si u toho půl prstu. Jako správný gentleman odložil nůž i trubku a odešel do kůlny. Teprve tam kurvy lítaly. Mámě nikdy nic sprostýho neřekl. Nebo o tom nevím. Když se s ní do krve pohádal, a to bylo výhradně kvůli politice, bez ohledu na to, zda hádku vyhrál nebo prohrál, vždycky byla druhý den na stole kytka jako omluva. Je to prostě borec! Můj mužský ideál, kterého jsem nepochybně podvědomě celý život hledala.

Našla jsem ho. A od té chvíle neustále opakuju: Připomínáš mi mého drahého otce. Tuto hlášku začal s klidem vstřebávat až poté, co ho máma ujistila, že se jedná o poklonu. Někdy si tou poklonou moc jistá nejsem. Občas je to totiž až děsivý.

Můj otec všude drobí. Myslela jsem, že mě dvacetiletý trénink v nacházení drobečků zocelil. Pak přišel můj drahý, který bryndá. Všechno a všude. To je vyšší level. Můj trénink klidu je teprve na počátku.

Můj otec neustále dává jakékoli úkoly komukoli, kdo je zrovna po ruce. Naštěstí jsem si od mala brala příklad ze své matky, a tak úkol přehodnotím z hlediska důležitosti a následně udělám po svém. Už léta se usmíváme, zatímco před/během/po přiděleném úkolu popíjíme víno s nohama na stole, a odpovídáme na rozkaz: jsi skvělý generál! Škoda, že vojsko máš na hovno. Můj drahý znaky úkolování občas vykazuje taky. Musím říct, že s tím si poradím brilantněji než s bryndáním. No co, s drobečky jsem se taky dodnes nevyrovnala.

Velké téma je u nás topení. Máma věčně zimomřivá a táta palivový škudlil. Zima u nás začíná už v srpnu, kdy máma depkaří, že už je tady zase ten skur-enej podzim a bude zima. Venku zima a v baráku zima. Táta se většinou optá, kolik mu dá na uhlí a ona, že nic. Debata je o to vtipnější, že mají odjakživa jeden společný účet. Když nastane topná sezóna, má máma na sobě tři svetry a táta opatrně přidává uhlíčko po uhlíčku řka, že tady se nedá dýchat a je tu vedro. Máma demonstrativně ukazuje omrzliny a těší se, až přijedu já, že prej kvůli mně táta zatopí. A když ne on, vyberu mu sklep s uhlím já sama.

My uhlím netopíme, což je myslím škoda. Taky si troufám říct, že nejsem tak zimomřivá jako moje máma. I když nepochybuju, že kdyby teď měla druhá strana možnost promluvit, lehce by si odkašlala a významně posunula brýle u kořene nosu. Výraz tváře by říkal něco jako: ale nepovídej. Ono je to u nás jako přes kopírák u našich! Zatímco můj drahý tu sedí polonahý, leje z něj pot a vůbec nahlas trpí, zatímco mi ukazujeme naskakující ekzém z potu, já jsem zabalená v dece a klepu kosu s rampouchem u nosu. Dokonce mě několikrát obvinil, že mi je jedno, co a kolik do těch kamen naházím, což je pravda. Teplo je teplo.

Naše soužití má i další topný rozměr. Když jsme šli poprvé pro dřevo, on si hodil na ramena dvě velké klády. Abych nebyla jen na ozdobu, učinila jsem totéž. Hodila si na ramena dva klacky a sotva jsem je dotáhla k chatě. Tak jsem situaci viděla já. Můj drahý po mně skepticky loupnul pohledem a po několika měsících se mi přiznal, že mu asi naplno došlo, že muži a ženy mají rozdílné fyzické možnosti, když mě viděl s těma dvěma párátky na ramenou.

Nutno poznamenat, a to čistě jen pro závist maminky, že náš rozhovor se dostal do fáze, kterou ona nikdy nezažila a troufám si říct, že nezažije. Po víkendu, kdy byl můj drahý slaměným vdovcem mi v neděli přišla zpráva: Už se těším až přijedeš domů a zatopíš. Je tu zima. Večer, když jsem nafedrovala do kamen se mi přiznal, že dva dny v baráku seděl dokonce (!) v zimní vestě.

„A stálo ti to za to ušetření pár polínek?“ ptala jsem se nechápavě.

„Stálo,“ odpověděl a očička mu zářila jak malýmu klukovi. A já mu to věřím. To, co on ušetřil za dva dny, jsem profedrovala za večer. Jako bych se nikdy neodstěhovala od rodičů.

Liebe Sprache

V romantických filmech se ráno šťastně probouzíme vedle své právě nalezené lásky, s dokonalým make-upem a upravenými vlasy, hledíme svému protějšku do očí a v tom pohledu je vyjádřeno vše. V některých filmech nám protějšek donese snídani s květinou až do postele, přičemž celá akce je doprovázena procítěnými slovy ve smyslu: Jak ses vyspala, lásko. Příběh končí ve chvíli, kdy divák nabyde dojmu, že takhle to bude až do nejdelší smrti. Včasný konec, dobrý konec.

Na nedostatek vět: jak ses vyspala, si rozhodně nemohu stěžovat. Láska, make-up a dokonalý účes se nekoná. Snídaně do postele se koná v případě, že za snídani lze považovat kávu. Já jsem v sedmém nebi pokaždé, když mi kdokoli vrazí do ruky hrnek dobré kávy. Podle míry spánku pak emocionálně lavíruju mezi vnitřním vztekem, napětím, odevzdaností a programovou nevšímavostí nad rozbryndanou kávou na stolku, stole, kuchyňské lince, podlaze, prostě všude, kudy si snídaně do mé postele razila cestu. Řekněme si to upřímně, ve filmech se nebryndá.

Ano, toto vše ve svém vztahu nepostrádám. Ovšem kauzalita se od pohádek a filmů dost liší. Tomu, než se dostane na snídani do postele a na: jak ses vyspala, předchází nikoli můj plavný skok z postele, přímý běh do kuchyně za synchronizovaného nasazování brýlí, pohled na smajlíkovou krabičku a výkřik: to je paráda, to to solí! – v případě, že svítí slunce; nebo: dneska to moc nedává, - v případě, že slunce nesvítí. V zimě následuje taneček kolem solárních panelů, které je třeba omést od sněhu, oškrábat od námrazy, protože jinak to nic nedává, v létě se propočítávají úhly stínů stromů, jejich dopadu na solární panel a délka působení. Tak takhle vypadá elektrická soběstačnost. Zatímco já zabrejlím na smajlíkovou krabičku, kterou mám rozdělenou na: šťastný smajlík, lehce zamračený smajlík a nasraný smajlík, můj drahý neustále propočítává watty na miliampér hodiny a v zimě laboruje nad tím, zda počítače dobít, či nikoli. O internetu se v období zimy nemá smysl ani zmiňovat.

Velkým, dosud neukončeným diskusím, je podrobeno téma fénu. Uznejte, fén je základ. Bez něho to prostě nejde. I mezi veverkama potřebuji být pěkná veverka. Z pozice: fén tu prostě nepůjde, jsme se téměř po roce dostali do pozice: tak jedině přes centrálu. Vzhledem k tomu, že centrála je bez koleček, váží 100kg a je potřeba 2x do týdne, jsme se přesunuli do pozice: příkon tvého fénu je xy, takže potřebujeme měnič o výkonu xz. Ovšem kde na něj vzít a nekrást. Už teď je z rodinných diskusí zřejmé, že mohu provolat: vivat Čína. Centrála to bude jistit jen přes zimu.

Zatímco můj drahý téma elektřiny doslova prožívá, mně je doslova u zadku. Zatímco on mě svým každodenním nadšením baví, protože člověk by měl mít něco, pro co hoří, on, byť by to nepřiznal, nemůže pochopit, že mně je to jedno. Takže pro něj není překvapením, že nás postihli v zimě dva elektrický blackouty vždy, když nebyl doma. Mě to překvapilo pouze poprvé. Před prvním blackoutem mě ujišťoval, že když dojde šťáva, tak se systém sám nahodí a ledky, kterými jsme osvětleni, fungovat budou. Hádejte co. Nefungovaly. Má zpráva s dotazem, co mám v našem elektrickém systému zmáčknout, měla pouze ten efekt, že o 100 km dál pobavila široké okolí. Při druhém blackoutu jsem se zprávou už ani nezabývala a nechala svítit svíčky, aby se mi můj drahý, při příchodu domů, nepřizabil. Každý incident byl vždy uzavřen překvapenou otázkou: Co ty s tou elektřinou děláš?

A mně se na tu otázku chce vždycky děcky odpovědět: Nic, to ono samo. Protože já, na rozdíl od něj, jsem přesvědčená, že to ono samo mi to dělá naschvál.

Tak každý den zamilovaně tokáme o miliampér hodinách a já potají schraňuji každou svíčku ve slevě, aby až na to přijde, bylo na romantické osvětlení.