V romantických filmech se
ráno šťastně probouzíme vedle své právě nalezené lásky, s dokonalým make-upem
a upravenými vlasy, hledíme svému protějšku do očí a v tom pohledu je vyjádřeno
vše. V některých filmech nám protějšek donese snídani s květinou až
do postele, přičemž celá akce je doprovázena procítěnými slovy ve smyslu: Jak
ses vyspala, lásko. Příběh končí ve chvíli, kdy divák nabyde dojmu, že takhle
to bude až do nejdelší smrti. Včasný konec, dobrý konec.
Na nedostatek vět: jak ses vyspala,
si rozhodně nemohu stěžovat. Láska, make-up a dokonalý účes se nekoná. Snídaně
do postele se koná v případě, že za snídani lze považovat kávu. Já jsem v sedmém
nebi pokaždé, když mi kdokoli vrazí do ruky hrnek dobré kávy. Podle míry spánku pak emocionálně lavíruju mezi
vnitřním vztekem, napětím, odevzdaností a programovou nevšímavostí nad
rozbryndanou kávou na stolku, stole, kuchyňské lince, podlaze, prostě všude,
kudy si snídaně do mé postele razila cestu. Řekněme si to upřímně, ve filmech se
nebryndá.
Ano, toto vše ve svém vztahu
nepostrádám. Ovšem kauzalita se od pohádek a filmů dost liší. Tomu, než se
dostane na snídani do postele a na: jak ses vyspala, předchází nikoli můj plavný
skok z postele, přímý běh do kuchyně za synchronizovaného nasazování brýlí,
pohled na smajlíkovou krabičku a výkřik: to je paráda, to to solí! – v případě,
že svítí slunce; nebo: dneska to moc nedává, - v případě, že slunce nesvítí. V zimě
následuje taneček kolem solárních panelů, které je třeba omést od sněhu, oškrábat
od námrazy, protože jinak to nic nedává,
v létě se propočítávají úhly stínů stromů, jejich dopadu na solární panel
a délka působení. Tak takhle vypadá elektrická soběstačnost. Zatímco já zabrejlím
na smajlíkovou krabičku, kterou mám rozdělenou na: šťastný smajlík, lehce
zamračený smajlík a nasraný smajlík, můj drahý neustále propočítává watty na
miliampér hodiny a v zimě laboruje nad tím, zda počítače dobít, či nikoli.
O internetu se v období zimy nemá smysl ani zmiňovat.
Velkým, dosud neukončeným
diskusím, je podrobeno téma fénu. Uznejte, fén je základ. Bez něho to prostě
nejde. I mezi veverkama potřebuji být pěkná veverka. Z pozice: fén tu
prostě nepůjde, jsme se téměř po roce dostali do pozice: tak jedině přes
centrálu. Vzhledem k tomu, že centrála je bez koleček, váží 100kg a je
potřeba 2x do týdne, jsme se přesunuli do pozice: příkon tvého fénu je xy, takže potřebujeme měnič o výkonu xz. Ovšem kde na něj vzít a nekrást. Už
teď je z rodinných diskusí zřejmé, že mohu provolat: vivat Čína. Centrála
to bude jistit jen přes zimu.
Zatímco můj drahý téma elektřiny
doslova prožívá, mně je doslova u zadku. Zatímco on mě svým každodenním
nadšením baví, protože člověk by měl mít něco, pro co hoří, on, byť by to
nepřiznal, nemůže pochopit, že mně je to jedno. Takže pro něj není překvapením,
že nás postihli v zimě dva elektrický blackouty vždy, když nebyl doma. Mě
to překvapilo pouze poprvé. Před prvním blackoutem mě ujišťoval, že když dojde šťáva, tak se systém sám nahodí a ledky,
kterými jsme osvětleni, fungovat budou. Hádejte co. Nefungovaly. Má zpráva s dotazem,
co mám v našem elektrickém systému zmáčknout, měla pouze ten efekt, že o
100 km dál pobavila široké okolí. Při druhém blackoutu jsem se zprávou už ani
nezabývala a nechala svítit svíčky, aby se mi můj drahý, při příchodu domů,
nepřizabil. Každý incident byl vždy uzavřen překvapenou otázkou: Co ty s tou
elektřinou děláš?
A mně se na tu otázku chce
vždycky děcky odpovědět: Nic, to ono samo. Protože já, na rozdíl od něj, jsem
přesvědčená, že to ono samo mi to dělá naschvál.
Tak každý den zamilovaně tokáme o
miliampér hodinách a já potají schraňuji každou svíčku ve slevě, aby až na to
přijde, bylo na romantické osvětlení.
