Někdy čekám na zázrak. Vlastně skoro vždycky. Přijde velké BUM a … všechno bude stejné. Jako vždycky. Jak vlastně přicházejí sny?
Snila jsem o tom, že budu princeznou v krásných šatech, hezká, s dlouhými vlasy ve kterých bude zapletená stříbrná korunka. Všichni mě budou mít rádi a budou mě obskakovat. A princeznou pro své rodiče jsem dodnes.
Snila jsem o dobrých známkách ve škole. A sen, mým vlastním přičiněním, se mi splnil. S vědomím, že známky o člověku nic nevypovídají, jsem měla svoje známky ráda a za čtyřku z matematiky jsem byla vděčná.
Snila jsem o velké lásce. A láska jako trám přišla. Bylo nám krásných náct a užívali jsme si to jak jen jsme mohli. Dva a půl roku. Rozhod jako trám, o kterém jsem nesnila, taky přišel ruku v ruce s bolestí a myšlenkami, které křičely samá kdyby. Jak čas plynul, odvážila jsem se snít o další velké lásce. Přicházely a odcházely lásky malé. Byly hezké. Ale ta velká…
Snila jsem o dobrých přátelích. A mám dvě kamarádky se kterýma se směju i brečím. A vím, že jich mám na jeden život víc než dost.
Snila jsem o dalekých cestách. Když padala hvězda, vždycky jsem si přála cestovat. Co si mám tak přát? Školu? Vztah? Přeji si, abych hodně cestovala. A já cestovala. Žila jsem chvíli tu, chvíli onde, poznávala cizí kultury, jiné vzorce myšlení a zjišťovala, že čím víc vím, znám, prožívám, tím míň mám co říci a tím těžší je hodnotit, soudit, odsuzovat. A že bez dobrého parťáka jsou cesty smutné.
Tak jak vlastně přicházejí sny? Kde se berou, kde přebývají a kam mizí? Kde je ta velká továrna na sny, kde ožívají, získávají barvy a tvary? A kde leží pohřbeny ty, které zůstaly nesplněny?
Já si své sny plním. A vy?
