S dětmi se zase jednou roztrhl pytel. Novorozenci na mě
koukají z fejsbůku, ze zpráv, a jeden na mě dokonce vcelku spokojeně odpočíval,
aniž by si vyřval hlasivky a mně protrhl ušní bubínek. Má můj obdiv. Malé děti
jsou krásné. Když jsou vaše a spí. I mě občas napadne, zda už není na čase
vrhnout do tohoto světa své lehce k horšímu pozměněné geny a pak s napětím
čekat, co z toho bude. Když totiž vidím svého génia podtrženého krásou
každé ráno v zrcadle, říkám si, že o pokračování svého genofondu nemohu
svět ochudit. Můj drahý k tomu má pragmatičtější přístup. Říká: Jsme oba
poslední svého rodu, všechna tíha leží na nás! Máš ještě sestru, chce se mi uštěpačně
odpovědět, ale nakonec ta tíha, alespoň ze začátku, zase tak těžká a nepříjemná
není, tak mlčím.
Má drahá matka vždycky ironicky říkala: Děti jsou radost.
Škoda, že jich nemám tak deset. A taky dost často říkala: Jojo, děti jsou
skvělý. Akorát by místo řvaní mohly svítit. Vždycky bych z nich vyndala
baterky nebo je šoupla na noc do skříně. Není divu, že po takovéto výchově jsem
k mateřství velmi obezřetná. Na rozdíl od své mámy vím, že děti v noci
nespí, protože zatímco jí to neměl kdo říct, ona mi ty noci vybarvila dost
zářivě. O dětech zásadně mluvila jako o malých parazitech a spratcích. Já jsem nebyla
výjimkou. Takže i když to neumím domyslet, tuším, že se mi po prvním vrhu zásadně
obrátí život na ruby. Ale mě napadá, že soužitím s mým drahým se to už
dávno stalo.
Mámy si vždycky „stěžují“, že neustále uklízejí, a že se v rámci
duševní rovnováhy staly vůči bordelu imunní. Já si stěžuji zcela bez uvozovek
na neustále zasviněný konferenční stolek. Je jedno kolikrát za den vezmu hadru
do ruky, za chvíli je tam kolečko od kafe, drobečky od čehokoli a vybryndaný
cosi. O neustálém smetávání tabáku ani nemluvím. I já se naučila ta kolečka
ignorovat a dala si striktní zásadu brát na ten stolek hadru do ruky maximálně
jednou za den. To je vrchol mého sebeovládání. A talíře? Vzdala jsem se přemýšlení
o tom, k čemu byly vlastně vyrobeny, když drobty a bryndance mého drahého
končí všude kolem, jen ne na talíři. Po mnohaleté zkušenosti se svým otcem a
jeho neustálým drobením jsem jakékoli prostírání doma rovnou vzdala a označila
je za zbytečné. Ani o ubrus mě nenapadlo usilovat.
Když socializujete dítě, učíte ho různým kouskům. Jako uklízet
si hračky – můj drahý touto lekcí prošel
evidentně zcela nepolíben. Jak by pravila klasik maminka: kam se vysere, tam si
lehne. Je až neuvěřitelné, s jakou rychlostí dokáže zblejsknout uklizenou
volnou plochu a upustit tam šroubovák, eventuálně celou krabici s vrtačkou
či jiný bordel. A ten tam leží tak dlouho, dokud jednomu z nás, tedy mně, nerupnou
nervy a nevyšlu vražedný pohled. K nádobí má stejnou slepotu. Nedávno mi
tajemně pravil: Víš, já mám vyzkoušený, že když to nádobí dostatečně dlouho ignoruješ,
tak se samo uklidí. Poté, co se mi tak upřímně svěřil, jsem ještě upřímněji zalitovala,
že mu není pět a nemůžu mu jednu fláknout.
Dítě taky učíte třeba si čistit pravidelně zuby. Tak u téhle
lekce jsme i my doma. Zatímco můj drahý se s tabákem a zapalovačem naučil
v momentě, kdy k tomu získal odpovídající motorické pohyby, kartáčku
na zuby se vyhýbá, co může. Znáte to. Pasty jsou hnusný a tabák taky
dezinfikuje. Prošla jsem mnoha vztahy, aby mě tyhle výbrky už dávno nechávaly
chladnou. Nedávno přišel s tím, že ho bolí zub. To bys měl asi k zubaři,
odvětila jsem. Pravil, že jsem na omylu! Že si bude každé ráno čistit zuby, což
povede nejen k odstranění bolesti v zubu, ale i k návyku každé
ráno nemíjet koupelnu. Zatím se drží. Překvapilo mě to tak, že jsem do jeho
ranního procesu navrhla zakomponovat krém na obličej. Jenže to bylo moc brzo. Jenom
doufám, že nebudu čekat dalších třiatřicet let.
Korunu všem výbrkům nasadil nedávno, když jsem od volantu
koutkem oka zblýskla, jak si utírá svůj věčně usmrkaný frňák do rukávu.
Skutečně stoickým klidem jsem pravila, že v přihrádce u spolujezdce jsou
papírové kapesníčky, které se vážně nemusí stydět použít a vzpomněla si na všechny
facky, které jsem za to jako malá chytila. A on? Podíval se na mě těma svýma
očima z podbrejlí a pravil: Stejně mě máš ráda, viď? Já ti dělám takovou
malou přípravu na našeho potomka. A protože mlčeti zlato, mlčela jsem. Jen můj
pohled odrážel myšlenku, že mě právě chuť na potomka přešla, že na to, abych
přišla do Brodu, stačí můj drahý úplně sám.
Co nakonec čekat od pankáče, který vás sice obdivuje v každé
situaci, ale u nějž přesto máte pocit, že největších obdivných pohledů se vám
dostane ve chvíli, kdy jste v odrbaných džínech na farmě, totálně
rozcuchaná, nenalíčená a snažíte se (neúspěšně) smrkat do jabloňových listů,
protože vám díky šílené rýmě došla zásoba toaleťáku. Nezbývá tedy než (marně)
doufat, že můj drahý se svým potomkem dospěje. A že eventuální potomek bude mít
přístup k ranní hygieně po mně.
