Nevím proč, ale pořád se nám to děje. Ať jedeme kamkoliv, všechny pohromy a neuvěřitelné scénáře jsou nám v patách a neustále číhají, na vhodnou chvíli, kdy neviditelná kolečka nepravděpodobného příběhu budou uvedena v život. Bereme to s humorem, a proto sebe samy označujeme jako Pata a Mata na cestách. Ovšem v dámském podání.
Před pár lety, kdy jsme se snažily dostat po půl roce z Turecka, jsem si chytře zavřela cizinecký průkaz v kufru a ten poslala na cestu do zavazadlového prostoru. Letadlo odlétalo za hodinu, možná za dvě, to jsme ani jedna nevěděla, protože ani po letech na cestách jsme nepochopily časové posuny. Předložila jsem svůj pas, v němž bylo naprosto všechno, co dotyčný úředník potřeboval a čekala na propustku ze země. Chvíli porovnával mou fotku v pase s živoucím obrazem mé bytosti a nakonec mi oznámil, že chce vidět cizinecký průkaz. Marně jsem mu vysvětlovala, že všechno, ale opravdu všechno, má v pase. Díval se na mě se zájmem a oznámil mi klidným hlasem, že hold neodjedu ze země. Bez rozmýšlení jsem se vrhla zpátky k odbavovacímu pásu, na němž dosud leželo moje zavazadlo a přerývavým dechem jsem slečnu prosila, aby mi ho podala. Ona se na mne zářivě usmála a s pohledem „bylo tu, není tu,“ pustila pás a můj kufr zahučel do útrob letiště. Rozlítila jsem se natolik, že jsem všechny naše společné dokumenty vrhla na zem a za mohutného řevu jsem v zimní bundě, goráčích a třiceti stupních ve stínu letěla hledat ono ukryté místo, kde se zavazadla přepravují do letadla. Kolem kamarádky se mezitím sešel roj úředníků, protože takový cizinecký pas, jako má každý cizinec, který pobývá na území déle jak tři měsíce, ještě neviděli.
Jak je ona místnost, kterou jsem hledala, dobře ukrytá, jsem si uvědomila až na informacích, které mne informovaly, že absolutně netuší, kam mám jít a byl mi nabídnut čaj. Tuto pohostinnost jsem přijala chováním člověka, který jediné co má, je vyhlídka na dlouhý pochod do své vlasti, pokud mu propadne letenka. Nabídku čaje jsem nechala za sebou a spustila se do suterénu, kde jsem narazila na úředníka, kterého zjevně fascinovala červená, nabalená a funící koule, řítící se letištěm. Uklidnil mne, že mi můj kufr najde a pomalým, vycházkovým tempem kráčel suterénem. Na mou snahu o běh, zoufalé vysvětlování, že vážně nemám čas, že mi uletí letadlo, že nechci jít pěšky a nechci ani stopovat, mávl rukou, usmál se a pronesl typickou tureckou větu: „Hlavně klid.“ Můj zachránce splnil slib, dal mi můj kufr, který jsem neuvěřitelnou rychlostí vykuchala, popadla cizinecký průkaz, přes rameno poděkovala a utíkala zpátky přes celé letiště. Drama vrcholilo, nástup do letadla se ukončoval a já doufala, že alespoň kamarádka už sedí v letadle. Neseděla. Stála, vynervovaně koukala na hodiny, ve zpocených rukou svírala naše pasy a čekala na mě. „Víš, já jsem tě nemohla tady nechat. Říkala jsem si, že nemáš žádný peníze,“ a z kapsy vytáhla poslední tureckou liru, kterou jsme vlastnily a z které bychom si na letišti nekoupily ani vodu. V tu chvíli jsem ji nestačila ani říct, jak jsem ráda, že ji mám, protože úředník, který se nakonec znovu nepodíval ani na můj pas, ani na cizinecký průkaz, nás hnal k letadlu.
O tři roky později, letiště v Los Angeles. Stojíme ve frontě na imigračním oddělení a čekáme až na nás přijde řada. Sice jen projíždíme, přesto si nás americké úřady musí zaevidovat. Kamarádka je značně nervózní, protože ji internetový systém nechtěl povolit udělení elektronických transitních víz, ačkoli o rok dříve s tím nebyl problém. Jsem holka vynalézavá a prostým kliknutím jsem ji obnovila stará víza, namísto žádání o nová a tímto jsem problém považovala za vyřízený. Když jsem ale koukala na naštvané imigrační úředníky, začala jsem mít divný pocit a vtipy o osobní hygieně, kterou měla kamarádka v baťohu, kdyby se něco nepovedlo, mi už nepřipadaly tak vtipné. Byl mi přidělen úřada se vzhledem kriminálníka a pohledem masového vraha. Rozklepala jsem se a třesoucí rukou mu podala pas, letenku, papír s vízem, další papír se znovu vyplněným vízem a růžové cosi, co mi kdosi dal, bůh ví na co. Ouřada všechno převzal, pak polovinu papírů vztekle vyhodil a cosi na mě bafl anglicky. Nejistým úsměvem jsem požádala, aby mi větu zopakoval, protože z jeho dlouhého „mmmmrrrrúúúú,“ jsem nic nepobrala. Byla jsem oceněna pohledem „co je tohle za idiota,“ a další dlouhé, ještě naštvanější „mrú“ mně nařídilo položit pravou ruku na sken, potom levý palec a pravý palec a znovu ruku. Vše, co jim mohla moje ruka povědět evidentně řekla, protože jsem byla orazítkována a poslána do prostoru nikoho. S úlevou jsem vysmahla a hledala kamarádku. Že je zle mi došlo hned, jak jsem ji viděla divoce šermovat rukama, krčit rameny a vysvětlovat. Pak byla odvedena do místnosti mezi další, zvýšeně podezřelé. Když jsem se za ní chtěla rozeběhnout, byla jsem odchycena a odeslána do místnosti, kde jsem měla čekat na vstup do letadla. Strčila jsem pas do zadní kapsy kalhot, nasadila pruhovanou čapku a v doprovodu letištního personálu nastoupila do výtahu. Nedalo se nic dělat, tohle musí vybojovat sama. S hlavou plnou myšlenek jsem zamířila na toalety. První pokus mi nepřál, skončila jsem na pánech a chvíli mi zabralo vysvětlování, že jsem se opravdu spletla. Druhý, úspěšný pokus byl oceněn nulovou frontou. Zaplula jsem do kabinky a za hlubokého přemýšlivého transu vykonala potřebu. Letmý pohled do záchodové mísy můj trans lehce naťuknul, protože uvnitř plavalo něco, co tam předtím nebylo. S pokrčením ramen jsem s lehkostí v ruce spláchla a v tom se mi mozek zase nastartoval. Bez přemýšlení jsem ponořila ruku do záchodu a do slova v poslední sekundě vylovila svůj pas. Byl skrz na skrz promáčený, razítka rozpitá, ale byl zachráněný. Jen letenka uplavala. Strčila jsem ho pod tekoucí vodu a šla k slečnám na informace, abych je se studem v očích informovala, že jsem si tak trošku spláchla pas, ze kterého demonstrativně crčela voda, ale že jsem ho zachránila. Jen letenku se zachránit nepodařilo. Se smíchem mi byla vystavena letenka nová a jen co jsem se vzdálila, slečna nadšeně vyprávěla cosi jiné slečně a obě se dívaly mým směrem. Byla to taková ostuda, že fakt, že jsem si díky příhodě s pasem zapomněla zapnout poklopec a mé kalhotky zářily do tmavé místnosti plné cestujících, jsem přešla mávnutí rukou. O pár minut později jsem poprvé slyšela své jméno v letištním rozhlase. Když jsem se dostavila na informace, byla jsem oceněna úsměvem hloučku letištního personálu a větou: „Á, to jste zase vy.“ Bylo mi sděleno, že kamarádka má trošku potíže s vízem, a že bude muset v Los Angeles zůstat. Okamžitě jsem řekla, že zůstávám s ní. Vždyť nemá žádné peníze!
Jenom mi nebylo moc jasné, z čeho zaplatíme další letenky.
Jak se nakonec ukázalo, osud není takový cynik, a všechno dobře dopadlo. Kamarádce bylo několikrát vysvětleno, že pro příští cestu do USA musí mít elektronický čipový pas a já byla o hodinu později nahnána do letadla, kde jsme se sešly. Ráda bych napsala, že jsme si padly do náruče, ale bylo to prozaičtější. Podívaly jsme se na sebe a ten pohled mluvil za vše. Vynervované a vyčerpané jsme se zřítily do sedadel a chytl nás dlouho nekončící záchvat smíchu. Nakonec jsme odchytly letušku s malýma, kouzelnýma flaštičkama alkoholu a trochu se uklidnily.
Příště zkusíme lodní dopravu!
