Cesta do pekel… a dál to znáte

Večer jsem si vyrazila do matičky stověžaté nikoli abych pohlédla na její památky, ale abych prozkoumala její bary. Instrukce, které jsem obdržela k místu setkání, zněly jasně: Vystoupit na Andělu a pak už je to jednoduché… Víc nevím. Jako pokaždé, když je někomu cesta jasná a má touhu mi ji vysvětlit. U první věty moje pozornost končí. Vím to, snažím se soustředit, ale prostě nic.

Se sluchátky v uších jsem vystoupila na Andělu, přešla autobusák a zabočila do první ulice, do které jsem si myslela, že zabočit mám. Malý, nenápadný člověk přede mnou něco obloukem obešel. Když jsem přišla blíž, viděla jsem na zemi ležet poměrně silného muže, který se nehýbal, byl pomočený a u jeho oteklých nohou ležela berle. První mou reakcí bylo jít dál. Ale nešla jsem. Zazvonil telefon.

„Kde seš?“

„Tady někde na Andělu a leží tu člověk, nehýbá se a já nevím, co mám dělat. Nepoznám, zda mu něco není.“

„Kašli na to a nech ho tam,“ zněla rada. Když jsem odsekla něco, co dámě do úst rozhodně nepatří, ozvalo se: „Dobře, zavolej 155. Jdu ti naproti.“

Přidřepla jsem k muži a začala na něj mluvit. Pomalu se probíral a mě začalo být jasný, že je jenom hodně namazaný. Jenže ta berle a ty oteklé nohy a taky fakt, že já sama ho na nohy postavit nedokážu, to všechno ve mne hlodalo. Muž vedle ohně k zapálení cigarety požádal o záchytku a Bohnice. Chvíli jsem na něj koukala a snažila se ho přesvědčit, zda mu záchytka za ty problémy stojí. Nutno říct, že jsem o záchytce věděla jen to, že je to hodně drahej hostel. Jenže ty berle a ty oteklé nohy… Volat ambulanci mi přišlo zbytečné, a tak jsem volala 158.

Po úvodním představení a shrnutí problému se ze sluchátka ozvalo nevrlé:

„A proč jako voláte nám?“

„No, protože jsem v téhle situaci poprvé, ten muž si žádá záchytku, má oteklé nohy, je těžký, já mu na nohy nepomůžu a je to asi vaše práce? Promiňte, že vás obtěžuju, ale vážně nevím, co mám dělat. A nechat ho tu nechci.“

Nevím, co přesně na muže konajícího tu noc službu zapůsobilo, ale přístup i hlas změnil o 180 stupňů.

„Ve které jste ulici?“

„V Pivní.“

„Taková neexistuje.“

„To je divný, já v ní stojím. Šla jsem kolem cedule. Ok, jdu se podívat na konec ulice.“

„Nemusíte spěchat, slečno, já mám času dost.“

„To vám gratuluju. Já sice taky, ale nechci ho trávit běháním po Praze a zjišťovat názvy ulic.“

Ozval se smích. „No to víte, chcete udělat dobrej skutek…“

„Jo, já vím. Ale nebojte, ještě toho nelituju.“

„Odkud jste?“

„Ne, že by vám do toho něco bylo, ale z Pardubic.“

„A kam máte namířeno? Prosím vás, nechoďte na Hlavní nádraží, tam leží na ulici tolik lidí, že kdybyste je chtěla všechny zachránit, tak byste nic jinýho nedělala.“

„Jo, už jste mi to vysvětlil. Mám namířeno do nějakého baru a nebojte, na Hlavák dřív nebo později taky dojdu.“

„Víte, oni bezdomovci vědí, že na záchytce se mohou osprchovat, a protože nemají peníze, nikdo z nich ty služby nezaplatí. Mohou se jít vysprchovat a vyspat do zařízení jim určených, těch je po Praze hodně.“

„Rozumím. Vy zase rozumějte mě. Tenhle pán je možná jenom opilý. Přesto ze sebe udělám radši blbce, než ho překročit a riskovat, že se složil ze zdravotních důvodů.“

„Dobře. Zůstanete u něj než tam někdo dorazí?“

„Ani ne. Pán se nějak probral a začíná mému známému nadávat. Ulice je Pivovarská. A já jdu na pivo.“

Ten večer mi bylo ještě několikrát vysvětleno, že je teda jako k obdivu, co jsem udělala, ale že Praha je plná ožralů, a že bych se po ní měla projít večer častěji. I taxikář mi nabádavě řekl: Vy byste si asi rozuměla s paní Merkelovou s tím svým záchranářským syndromem, co?

„Vážně? A co to s tím má co dělat? Víte, neumím si představit, že se třeba moji rodiče někde složí a lidi je budou jen tak překračovat.“

„A vaši se toulají jako po nocích?“

„Co to s tím má co dělat?“

„Že Praha je plná ožralů a v noci se všude válej.“

„Aha. No, jen tak mimochodem. Toho pána jsem našla v sedm večer. Do kolika je přípustné, podle vaší logiky, se lidí zeptat, zda nepotřebují pomoc?“

Žijeme v divný společnosti. Opravdu. Necítím se jako hrdina. Mohlo se stát spousta věcí. Ten pán mě mohl napadnout, mohla jsem ho prostě obejít a nechat vyspat, nemusela jsem ho najít vůbec, mohl být skutečně nemocný. Když bych v tu chvíli promýšlela všechny možné alternativy, pravděpodobně bych nic neudělala. A i když se mi spousta lidí ten večer snažila svými vtípky naznačit, jak pošetilá jsem, stojím si pevně za tím, co jsem udělala. Je-li to pošetilé, tak ať.

Žiju ve společnosti, kde se o sebe lidé nezajímají. S tím nic nenadělám. Ale jednou za čas nemusím být jako většina.