Začalo to nenápadně. Minulé léto přibližně ve stejnou dobu a
ve stejných vedrech se mému drahému zablokovaly záda. Nemohl chodit, sedět,
číst, psát, pracovat. Bylo to hrozné. Tím to
mám na mysli dívat se na to, jak se nudí. A tak jsem nesměle navrhla, že si
s ním zahraju deskovou hru a to i přesto, že nejsem hravý člověk. Byl
chytrý. Vytáhl Through the Ages a já vydržela
hrát týden v kuse. Nenechal mě vyhrát, to ani omylem. A mně to bylo vcelku
fuk. Nikdy jsem nebyla hráčem a o výhry jsem se nijak nezajímala. Byla to
zábava.
Vlastně mě vždycky bavilo, jak se z hodného a klidného
kluka stává během hry úplně jiný člověk. Klidný zůstává, ale je zákeřný,
škodolibý, a nebudeme si nic nalhávat, když soupeři poradí, tak jen pro svůj
vlastní prospěch. Snaží se to sice maskovat za pomocnou ruku a dobrou vůli, ale
jakmile se mu naskytne příležitost, tak s nevinným pohledem pokosí protivníkova
vojska, sebere mu body kultury, nebo se přiživí na jeho vědě.
Největší divadlo ovšem nastává, když zasedá k deskové hře
se svým herním protivníkem Jindřichem. To je pak divadelní premiéra jako na dlani
z první řady. Zvlášť, když potřebují v rámci hry pro své vlastní vítězství
přesvědčit i další spoluhráče. Zatímco Jindřich vykřikuje jako pouťový
vyvolávač, máchá rukama a ukazuje na Marka jako na toho, kdo chce ostatní
oblafnout, Marek sedí naprosto klidně a velmi sporadicky vysvětluje, že nemá
cenu věřit jeho protihráči. Ačkoli na první pohled dva rozdílní hráči, spojuje
je fakt, že ostatní spoluhráči jsou jim jedno a vidí je jako prostředek ke
svému vlastnímu vítězství a rozdrcení toho druhého.
Moje vlastní transformace proběhla mnou nepovšimnuta. Občas,
to když jsem měla velkou kliku, nebo můj drahý málo hulení, jsem vyhrála. Ale
skutečně jen občas, protože on si stojí za tím, že k výhrám se musím
prohrát, stejně jako musel on se svým otcem. Ach, Freude… Změnu jsem zaznamenala
vcelku nedávno. Všimla jsem si, že ve hrách přitvrdil. Taky jsem si všimla, jak
se ve mne poslední dobou probouzí herní soupeřivost. Už ani nevím v jakém kontextu,
ale můj drahý pronesl dokonce něco ve smyslu: „Vždyť s tebou nehraju ani z poloviny
svých sil…“ Naprosto přesně si pamatuju jak jsem se ušklíbla. Potom přišla ta
osudová hra. Byl poklidný, deštivý večer a my usedli k rozloženému stolu.
Zhruba po hodině hraní přišel z jeho strany drtivý úder. A já, která si
zakládala na svém klidném až laxním přístupu ke hrám, kdy mě bylo šumák, kdo
vyhrál nebo prohrál, jsem se rozkřičela. Nekřičela jsem jako lev, ani jako
raněné zvíře, ale jako pavián. Dokonce jsem sprostě nadávala. Velmi sprostě.
Kdo mě zná, tak ví, že pro sprostý slovo nejdu daleko, ale sotva kdy je užívám
vůči lidem kolem sebe. A tentokrát jsem sprostá byla. „Hodinu a půl tady v poklidu něco buduju a ty to smeteš jedním
tahem! Jdi do hajzlu! Já se na to …. Fakt mě sereš.“ Do posledního slova
jsem vložila všechnu svou frustraci, zklamání a vztek. Věděla jsem, že jsem
přestřelila a mrzelo mě to, jakmile jsem to vyhejkla na světlo boží. Hru jsem v následujících
dvou hodinách v poklidu dohrála, ale na něm bylo vidět, jak ho to mrzí.
Ne, že jsem prohrála, ale že mě tak rozmetal. Nakonec bych to projela tak jako
tak, šlo jen o způsob. Měl v očích ten svůj pohled jako: něco jsem provedl (a teď dokonce i vím, co
to je) a bojím se vůbec dýchat natož chodit, abych nešlápl na další minu. Za
svá slova jsem se hluboce omluvila. Nahlas. Několikrát. A stokrát vyřčená omluva
vůbec neznamená, že se vám uleví. Mrzí mě to dodnes. Všechno se od té doby
změnilo.
Pokaždé, když usedám ke hře, cítím neodolatelnou touhu ho
rozdrtit na padrť. Z každého vítězství se raduju, jako bych dobila jinou
planetu. Dál většinově prohrávám, ale dává si pozor na způsob, jakým prohraju. Dokonce
tvrdí, že svůj pohled v očích po oné osudové hře jen hrál. Tvrdí, že je
dobré umět hrát a ještě lepší je vědět, kdy tuhle dovednost použít. Ať si. Já
vím svoje.
Dneska nejen že běhám po mapách s figurkama bojovníků a
osvobozuju banánové republiky, což se daří jen proto, že mi můj drahý postavy
vyzbrojí jak se patří a já používám, co mi dá a zbytek mě nezajímá, ale podílím
se i na vymýšlení nových scénářů. Tak takhle vypadá láska.
