Dlouhou dobu jsem si přála stát se právničkou. Představovala jsem si, jak kolem sebe házím paragrafy, jsem výřečná a chodím v kostýmku s kufříkem. Prostě hvězda seriálu devadesátých let. I když mě právničina držela poměrně dlouho, a to i ve věku, kdy jsem si začala uvědomovat, že život není tak úplně film, nakonec jsem se vrtla jinou životní cestou.
Vedle snu o právnické fakultě jsem si přála psát. Vždycky jsem hodně četla a díky silným spárům češtinářky na základní škole, jsem se naučila milovat češtinu. Byla to však cesta trnitá, dlážděná množstvím kulí z diktátů a větných rozborů. Talent od přírody jsem prostě nikdy nebyla. Pak přišlo období časopisů věnujících se cestování. A to bylo ono! Pomalu se rodil sen o tom, co bych doopravdy chtěla dělat. Budu se živit psaním a cestováním a za obojí mi bude někdo platit! A časem budu mít svůj vlastní časopis! Jasně, právničina byla stále v záloze.
Fejetony jsem začala psát na gymplu, jakmile jsem zjistila, že útvar zvaný fejeton existuje. Měla jsem štěstí na profesora staré školy, který byť mě drtil na hudební výchově, byl skvělý češtinář a mé výtvory mi vracel zpět zmalovaný tak, že ani mezery mezi slovy nebyly bílé. Červená prostě frčela. A protože internet už byl v plenkách, můj první časopis byl na světě. Jmenoval se Achates a věnoval se tvorbě mladých, neznámých umělců. Samozřejmě, že díky mému časopisu se to mělo časem změnit. Navzdory výhrůžkám provozovatelů serveru o tom, že když stránky nebudou aktualizovány, zaniknou, jsou zbytky časopisu stále na internetu k nalezení.
A pak přišlo období vejšky a já psát přestala. Hodně učení, hospod, cestování, práce a tak vůbec. Po letech jsem se probudila a zjistila, že se mi sny vyplnily! Ne, právníkem nejsem, protože lépe než paragrafy vrhám věcmi. Psaní je součástí mé práce, kde se poslední léta razí heslo vědě nebezpečné: publikuj nebo zemři. Jsem výkonnou redaktorkou odborného časopisu – je to nejen výzva, ale spousta hodin práce na víc. A dokonce celé dvě zahraniční cesty mi byly plně hrazeny. Ne, nejsem nevděčná, protože svou práci miluji. Jen styl psaní a cestování se liší od mých představ. Měla jsem psát úspěšnou beletrii složenou z cestovatelských zážitků z různých koutů světa prodchnutou geografickými fakty, a ne vědecké články pro velmi omezenou skupinu čtenářů (pokud vůbec). Časopis plný fotografií se měl prodávat sám, a ne po odeslání povinných výtisků do knihoven, ležet ve skladu. A cestování mě mělo přece neustále bavit a nikoli se omezit na stálé návraty do jedné země, které jsou na víc provázeny neustále se prohlubujícím pocitem, že ji neznám tím víc, čím víc se tam vracím.
Jedno ruské přísloví říká: nejhorší, co se člověku může v životě stát, je splněné přání. Já mám však radši jinou perspektivu: dávej majzla na to, co si přeješ. Nebo jako říkají moderní ezo blázni, specifikuj své přání. Dobře, slovo specifikuj by nepoužili. Jde o to, že „chyba“ je na mé straně přijímače. Já prostě chtěla psát, cestovat a mít časopis. A to mám. Basta fidli. Proč tak dlouhý úvod? Protože se v poslední době kolem mne objevily četné hlasy šeptající (jak jen to na fejsbůku jde): vykašli se na vědecké knihy! Napiš něco normálního, dobře se čteš. Voilá! Tady to je. A já se ptám: promysleli jste si své přání dobře?
PS: Pro toho, kdo dočetl až sem, je v archivu dobře uleželý bonus.
