Airport's Stories

2006 Attaturkovo letiste Istanbul

Sbalena ve velkem lodaku, nemohla jsem se dockat az opustim Turecko. V kufru bylo vsechno, krome goratexovych bot, dvou svetru a zimni bundy. To jsem mela navlecene na sobe v 35 stupnich ve stinu, abych usetrila misto a vahu, protoze jako chudy student jsem mela vsechno krome penez na priplatek za kila na vic. Bohuzel v kufru byla i moje turecka ID karta. Jeste po tech letech vim naprosto presne, co jsem si myslela, kdyz jsem ji do kufru davala. "ID neobsahuje jine informace nez mam v pase. Takze k cemu hlidat dva dokumenty." Dokonce se priznam, ze jsem ji uz tenkrat chtela zahodit v Eskisehiru. S cim jsem nepocitala, byl lidsky faktor.

Vesele jsem se odbavila, prisla k tureckemu oficirovi, ktery si z podcapky prohledl muj lyzarsky vzhled v tureckem vrcholnem letu a pravil: "Nechci pas, chci vase ID."

"Ale ja ho nemam. Vsechno mate v pase. Viza, data, vsechno."

Trval na svem a me neustale vysvetlovani zakoncil slovy: "Pokud mi nedate ID, tak nikam nepoletite." Vjeli do me vsichni certi, ktere jsem uvolnila vzteklym mrstenim vsim, co jsem mela v ruce, o zem plnou silou a vykrikem: " Ja se z tyhle zkur*eny zeme snad nikdy nedostanu."

Vystupem jsem sokovala nejen urednika, ale i cesky detsky zajezd, ktereho jsem si v amoku nevsimla. I kdyz pochybuju, ze bych beztak volila jina slova.

Zatimco kamaradka sbirala dokumenty po zemi, ja letela k odbaveni, kde jsem krasne a upjate turecke slecne vysvetlila svou situaci, ukazuje na kufr na pase, ze ten je muj, ze bych si ho jako vzala, vyndala ID...Divala se na me, tvari se ji mihl usklebek, zmackla knoflik a jeji rude namalove rtiky skodolibe pravily: "Neni, " zatimco kufr sjizdel do utrob letiste. Pred ocima se mi odehral v rychlem sledu pribeh, ve kterem  byla spousta krve, ale moje rty se nezmohly na jedine slovo. 

"Musite si ten kufr najit v odbavovacim prostoru," pokracovala ta, pro kterou ani po dvanacti letech nemam vhodna slova. "Dalsi, prosim."

Muj beh Forresta Gumpa zacal. Nabalena jako pumpicka, koupaje se ve vlastnim potu, letela jsem shanet informace. Na informacich nikdo. Po chvili se me ujal jakysi oficir, na ktereho jsem udychane smesi turectiny a anglictiny vychrlila, co potrebuju. Byl to Turek kazdym coulem. Usmal se na me a rekl: "Klidek. Nedate si caj?" Zacala jsem hystericky kricet, ze caj si fakt nedam, ze me uleti letadlo. Attaturkovo letiste je ohromne velky. Zatimco ja poklusovala jak zpocena kobyla, oficir si vykracoval jako by byl na prochazce a opakoval: "Klidek. Pomalu...ten caj by vam pomohl."

ID jsem nakonec v temnych podzemnich zakoutich z kufru vystrachala.

Letela jsem zpatky jako o zavod a vice mrtve nez vitezne jsem dokument podavavala oficirovi. Ten si me zmeril a medove pravil: "Pas, prosim." Zbytek pribehu je nepublikovatelny. Letadlo jsem stihla jen o chlup.

2011, LA, prestupni stanice ze Zelandu

S dlouhodobymi pobyty byva obcas ta potiz, ze pravidla, ktera platila pred rokem, nasledujici rok neplati. Jste-li zrovna v zahranici s platnyma zpatecnima letenkama, pak je to prekerka. Zatimco pri ceste na Zeland v roce 2010 USA nevyzadovalo elektronicky pas, rok pote tomu bylo jinak. Pri vyplnovani prestupnich viz system kamaradce na bezcipovy pas nedovolil transfer. Chvili jsem na to koukala a pak zcela drze zkusila moznost refresh predchoziho transferu, kterou system nabizel. A ono to vyslo. S blbyma poznamkama, ze kdyz ji zabasnou, budu ji do vezeni pasovat pilnik, jsme nasedly do letadla.

V LA probehla klasicka kontrola pasu, snimani otisku, scanu sitnice...a nez jsem se nadala, urednice odvadela Zuzku stranou. Moje snaha nasledovat ji byla okamzite zmarena jinou urednici, ktera me i pres me vysvetlovani situace, nahnala do lounge pro transfer, ze tam to vyridime. Zatimco ostatni cestujici uzivali pohodli a pohosteni, ja chodila jako lev v kleci a Zuzka kdesi na imigracnim sedic mezi Pakistancema vysvetlovala zoufalym urednikum, ze nepotrebuje vysvetleni, kde je problem, ze to vi, ale ze potrebuje ten problem vyresit. Problemem mezi problemy se ukazalo, ze na tenhle problem neexistuje lejstro ani psany navod.

Ja mezitim na svem bojisti vysvetlovala letuskam a dalsim zodpovednym osobam, ze bez Zuzky nikam neletim. Vycerpana sice pomerne kultivovanymi, ale dlouhymi diskusemi, jsem emigrovala na toaletu. Sedic na mise, neustale mi hlavou virila mozna reseni. Vstanu, splachuju a v tu chvili muj vystresovany mozek vola na jeste vetsi poplach! V mise neco plave! Ne, bobek to byt nemuze...a muj prst zaroven macka splachovani. Vydeseny mozek listuje moznostmi a v tu samou vterinu, kdy vyhodnotil, ze je to pas z me zadni kapsy kalhot, se moje ruka nori do virici misy. Pas zachranen, letenka uplavala. Roztresenou ruku jsem pas oplachovala pod tekouci vodou a sledovala, jak se viza rozpijeji.

Letusky se nesmirne pobavily, zatimco mi vystavovaly novy palubni listek. Cestujici se pobavili taky, protoze v tom stresu jsem si nezapla kalhoty a me rude kalhotky zarily vic nez moje tenkrat ruda hlava. 

V LA jsem poprve slysela sve jmeno z tlampace. Pry se mam dostavit k informacnimu pultiku. Kdyz jsem tam dosla, stal kolem nej houf chichotajiciho se personalu a hlavni pani mne vitala slovy: "Aaa, to jste vy!" Obrovsky stud z trapasu prebila zprava, ze Zuzcin problem byl vyresen a muzeme spolecne pokracovat v ceste. 

V Londyne na pasove kontrole oficir listoval mym pasem a uzasle se me ptal: "Co se to s nim proboha stalo?" Tezce nametena mnohymi panaky po 12cti hodinovym letu, jsem se skromnym usmevem pravila: "To nechcete vedet."

2018 Izrael, Ejlat

Kdyz cely den cekate na nocni let, pak jit na plaz s flaskou se samo nabizi. A da to preci rozum, ze nezustane jen u jedne. Nocni prichod na letiste se pak nesl v dosti rozverne nalade a nutno rict, ze jsme nebyli sami. Oficirka se na me zakoukala a neco zakunkala. "Excuse me, pls?" Zakunkala to znova. 

Po mem tretim excuse me na me zarvala: "Umite vubec anglicky?" 

"Umim," usklibla jsem se " ale to musite mluvit nahlas a zretelne." Netreba ani rikat, ze svou oblibenou nemeckou frazi jsem ji dost nastvala. 

"A co On?" kyvla na Borise, ktery se tvaril,  jakoze neumi do peti pocitat.

"On moc ne." 

Prinesla sesitek z ceskyma otazkama a odpovedma a tuzkou ukazovala, na co ma odpovidat. Zvykla, ze on dost pomalu cte, predcitala jsem mu nahlas a rovnou hlasila odpovedi: ne, nikdo nam nic na prevoz nedal; ne, nic nepasujeme; ano, jsme turisti... Netreba zminovat, ze uz tak mnou nastvanou urednici, jsem totalne dorazila.

A tak se stalo, ze jsem si vyslouzila dukladnou kontrolu. Zatimco On stal opodal a culil se jako mesicek na hnoji, ja se nejprve se zajmem, a pak s usklebkem divala na to, jak mi rozebiraji batoh do posledni nitky. Po 10 minutach uz jsem zacala byt nastva oficirovou touhou najit cokoli. Hlavne neco. Po 15 minutach mu nabizim, ze si svou kosmetickou tasticku slozim sama. "Nesahat!" okrikl me. Kdo jste nekdy skladal cestovni kosmetickou tasticku, vite, ze tetris je slabej odvar. A podle vseho tetris oficirovi evidentne nesel. Po jeho marnem boji a par mych poznamkach o jemnosti, ze ty veci nejsou zrovna levny, jsem byla prizvana na pomoc.

Nic nebylo nalezeno a ja byla propustena. Nesmirne pobaveny Boris me vzal na vodku a halekal na celou halu: "A ja jim tak fandil! To by byla prca, kdyby si te zatkli." Ulevne jsem do sebe klopila panaky, jeste ulevneji se smala, kdyz tu najednou uprostred letiste v Izraeli slysim: "Jee, pani profesorko! Ja vas znam! Vy jste mela prednasku u nas v Budejicich!"

2018, Letiste Vaclava Havla, dnes 

O proti puvodnimu planu vyjizdim z Pardubic na misto Prahy. Cas byl dostatecny, ale predpoklad chybny. Auta ve ctyri rano na dalnici sice moc nejsou, za to s kamiony se roztrhl pytel. Tam, kde nebyla rozmlacena dalnice s omezenim pro ridice, byly navzajem predjizdejici se kamiony. Oba obri jeli rychlosti 80km/h a jejich vzajemne minuti trvalo jednou i 15 minut. Slova linouci se z mych neznych rtiku nejsou publikovatelna.

Pak prisla jizni spojka, ktera ani, jak doufam, nepostrehla, ze se po ni ritim. A na barandaku zase sama cervena. Pri parkovani auta bylo jasny, ze mam casovy problem. Ten pak vzapeti dostal dalsi rozmer, kdyz jsem nervozitou sedrela pul dveri auta o omitku. Nebyl cas, ztracet cas. Dulezity bylo, ze auto vedle me bylo netknute. Vypalila jsem sviznym behem na Zlicin. Z dalky vidim dva autobusy a zrychluju krok i funeni. Autobusak tesne prede mnou zavira dvere a odjizdi pryc. Nebyl to muj bus, ale co kdyby nahodou. Zlata ceska povaha. Muj autobus ma prijet o 10 minut pozdeji, stranky letiste k memu letu hlasi: posledni vyzva. Pisu zoufalou (a ufnukanou) sms: Asi mi uleti letadlo. Vzapeti mam odpoved: To stihnes. Sup, sup. Tomu neslo vzdorovat. Autobus jsem nejprve privolavala a po te popohanela silou vlastni vule. Musim rict, ze mam slabou vuli, protoze jel na cas, coz pro me bylo pozde. 

Na letisti jsem vypalila, probehla jako strela kontrolou, ktera muj brunatny a zpoceny oblicej podrobila zkoumavemu pohledu. A pak beh, jedna zatacka, koridor,druha zatacka, dalsi koridor. Uplne jsem si vybavila, jak jsem pred deviti lety a triceti kily behala po Heathrow. Dobiham ke skenum, zatimco tlampace rvou moje jmeno v souvislosti s vyhruzkou odletu bez me uricene malickosti. Vestu dolu, goratexku dolu, telefon ven, pasek dolu...sbiram veci a mazu dal. Kontroluji mi letenku, zatimco mne se rozsypala pulka veci, co jsem musela pri kontrole vyndat z batohu a kapes. Podavam pas, beru zpet letenku, autobus kvuli me couva, lidi cuci na muj sprint, kdyz v tom mi na nalestenou podlahu letistni haly pada vesta, na kterou vzapeti slapu...a najednou nebezim. Kousek jedu a vzapeti vidim svoje spicky bot. Ve zdrave ruce drzim vsechen bordel, co jsem nestihla dat do batohu, takze pad s plnou paradou brzdi operovana ruka. Muj vystup byl zakoncen kratkym sklouznutim po zadku. Rada bych napsala, ze to byl elegantni pad. Faktem je, ze jsem hodila takovou tlamu, jako snad uz 20 let ne. A lidi koukali. Padem jsem se nenechala zpomalit,  vyskocila jsem zpatky na nohy a skocila do autobusu, abych z nej vzapeti vyskocila a hledala pas. Ten mi podaval mlady, pekny a pobaveny kluk. Na sve uricene a vystresovane tvari jsem vykouzlila ten nejmene krecovaty usmev jakeho jsem byla schopna a slusne podekovala. Lidi koukali.

A koukali i v Londyne, kdyz jsem se pri vystupu z letadla zacala tlemit na cely kolo jako blazen. Jeste jsem ani nedorazila na farmu a uz mam po dnesku nohy jako terenni kruta a zmrzaceny uz tak davno zmrzaceny zapesti.

Zrcadlo, zrcadlo, kdo se udělá nejrychleji?

Všichni mají letní kuchyň, my
máme letní koupelnu.

Začalo to jednou návštěvou a nevybalenou cestovní taškou, a ještě to neskončilo. Taška je na půl vybalená, věci rozházené v její blízkosti a rovnováha sil stále směřuje ke šťastným zítřkům. A protože nemáme nic na práci, postupně se došlo k názoru, že se dostaví koupelna.

Koupelna, která měla stát už před půl rokem. Moje verze zní, že dokud mě lovil, lákal mě na koupelnu v lesní chajdě. Jakmile byl lov (úspěšně) dokončen, nářadí odpadlo z ruky a stavební práce se zastavily. Jeho verze je, že to není pravda, že by to nedostavěl tak nebo tak. Pravda bude někde na půl. A nakonec, co si stěžuju, letní koupelnu mám.

Když jsem začala mít podezření o vážnosti naší vzájemné náklonnosti, začal ve mne sílit pocit, že se v koupelně nechci dívat na zelený sádrokarton. Ani jako návštěva. A tak začala akce dlaždičky. Fáze jedna byla nejtěžší. Opatrné vyjednávání o obkladových plochách. V hlavě mi neustále drnčel náš rodinný kolotoč, kdy si mamka vymyslela stavební úpravu, a táta, kterému se do toho nechtělo, automaticky odpovídal: „To nejde.“ Zpravidla v odpověď přicházela nevrlá věta: „Ty, Karle, neser mě,“ a pak se objevil někdo, kdo nevěděl, že to nejde. A tak vzkvétala naše přes 200 let stará chalupa, a podle máminých slov, jsou všichni spokojení. Táta při vzpomínkách vždycky nakrčí obočí a mlčí. Mlčení je souhlas.

Tak tuhle metodu jsem použít nemohla. Známe se sice dlouho, ale oproti veřejnému mínění, takový střelec vážně nejsem. Šla jsem cestou návrhu, mlčení a postupným přesvědčováním sebe sama, že zelená barva je vlastně uklidňující a při troše štěstí a špatné impregnaci do dvou let vyhnije. Nakonec přišla úlevná věta: „Obložíme to.“ Nákup dlaždiček proběhl téměř okamžitě, snad aby si to nerozmyslel.

Druhou fází bylo zrcadlo. Každá koupelna potřebuje zrcadlo, to je přece jasný.

„K čemu zrcadlo?“ díval se na mě udiveně.

Nevěda, zda si dělá srandu, spolkla jsem běžnou slovní kulometnou palbu a začala zlehka.

„No, tak třeba aby ses viděl, když si dáváš make-up, nebo když se češeš, maluješ. Znáš to...“

„Neznám,“ usadil mě. „To tam bude zrcadlo proto, abych se na sebe mohl dívat, až budu onanovat, jo.“ Tak tahle varianta zase nenapadla mě.

„Klidně. Když tam bude to zrcadlo,“ odvětila jsem v záchvatu smíchu. Ze všeho nejdůležitější je totiž neztratit směr.

Stáli jsme před další fází a to: rozhodně nebudu vrtat do dlaždiček, které jsem tam teď naplácal.

„Ale vždyť to jde… podívej na koupelnu u mých rodičů…“ Zůstal neoblomný a přišel s tím, že tam to zrcadlo přilepí. Nakonec lepší přilepený zrcadlo než žádný. A s tou spárou kolem se nějak smířím. Spáru nakonec vyřešil falešný rám z laťky, trošky barvy a lepidla. Není nic, co by Mamut nespravil.

Nakonec mám kolem zrcadla i ledkové světlo. Je oranžové, takže na make-up nepoužitelné, ale pro onanii ideál. Všichni jsme spokojení. Dokončením koupelny byla lesní chaloupka povýšena na rodinný domek. 3 + kk, odpovídající normám EU – koupelna balkánského typu a wc suchého typu jsou odděleny. Teď už stačí jen přinést vodu z potoka, ohřát ji a můžeme řádit, dokud nám nedojde voda v sudu.

Zaplať bůh Pohodové kuchyni

Moje maminka je výtečná kuchařka. Tak výtečná, že chovám podezření, že všichni přátelé, co k nám na konec světa dojedou, navštěvují především ji a nikoli mě. Získala si je nejen svým kulinářským uměním, ale taky šarmem a ostrovtipem. A i když se říká, že jablka nepadají daleko od stromu, já se kuchyni odjakživa vyhýbala jako čert kříži a vždycky měla dobrý důvod zdržovat se na druhém konci vesnice, jakmile se schylovalo k jakémukoli dění v oněch mně zapovězených prostorách.

Na svou obranu však musím zároveň dodat, že ani máma nikdy neoplývala trpělivostí spatřivší mě poblíž kuchyňské linky. Okamžitě kritickým okem přehlédla situaci a začala litanie: „Bože, tady to vypadá jak po výbuchu. To si uklidíš!“ Tahle úvodní poznámka mě vždycky bavila ze všeho nejvíc. Pokud jsem v kuchyni byla nucena něco provádět, tak to byl právě a výhradně úklid. Takže? Žádná změna!

Následovaly dobré rady: „Držíš to jako prase kost!“

„Bože můj, po kom seš takový nemehlo?! Takhle se to nedělá. Dej to sem!“

„Nevidíš, že se ti to pálí? Nečum do blba a míchej!“

„Svižně, svižně! To těsto nepočká? Ty ještě nemáš vymazanej plech? To se dělá hned na začátku! Ty radši fakt studuj.“

Láska ke kuchyni u mě přirozeně rostla pokaždé, když jsem se v ní střetla s tou vševědoucí ženou. Naštěstí měla tolik rozumu, že mě v k vaření nikdy nenutila. Komentovala výhradně mé sólo akce a zatmění mysli. Přednáška z její strany většinou končila slovy: „Však on tě život jednou dokope k vaření, a pak budeš na maminku vzpomínat!“ A s protočenýma očima a ustavičným mumláním „Já to nemůžu vidět,“ opustila své království.

Jahodový džem v polních podmínkách.

Odhaduju, že se o mé působení v kuchyni přestala strachovat, když jsem byla na Zélandu a psala jí o recept na chleba. Už při jeho výrobě mi bezprostředně po zalití kvasnic ledovým pivem došlo, že to nebyl zrovna ideální nápad. Chleba byl. Trpasličí. Dalo se s ním zabíjet hodem na dálku. Avšak se ztrátama na životech je v průběhu vzdělávání počítáno. Nakonec jsem tam uvařila i koprovku, o které kamarádka svému dnes již manželovi zarytě tvrdila, že to bez českého octu nejde. Není to ono, ale jde. Kamarádka mě nesnáší dodnes.

A protože maminku moc nebavilo datlovat (jejími slovy) „každej přiblblej recept“ do mailu, založila si blog Pohodová kuchyně, který byl určen primárně mně na cestách. Pravda, od původního záměru dost sešlo. Blog je dnes dost populární a rozhodně se tam nevyskytují recepty (jejími slovy), „které zná každej mamlas,“ typu rajská, knedlík, plněný knedlík … No, drahá maminko, tvůj mamlas to prostě nezná. A obávám se, že není jediný svého druhu.

Jako od pekaře

Přes všechno to utrpení na obou stranách jsi do mě přeci jen něco zasela. Bylo to pokoutné, ale vyšlo to. Nějak jsem dospěla do věku, kde si jinde, než doma nepochutnám. Hold doma, je doma. A díky domácí stravě pořád vím, jak má výsledek vypadat a především chutnat. Takže i když jsem dneska neměla tvůj přesný recept na housky, okamžitě jsem poznala, že jsem utopila mlynáře a dosypala mouku, a že těsto se musí hníst a hníst, a když nemáš KitchenAid, tak se dost namakáš. Pamatuješ, jak jsme spolu dělávaly buchty v kachlovkách? A jak mi táta v těch kachlovkách vždycky spálil bábovku, když se pět minut před finišem rozhodl rozfajrovat oheň a mně to zapomněl říct? A jak jsem pekla bábovky v hliněné formě, ze který tys je nikdy nedostala ven? Jóóó, ani bohyně kuchyně nejsou dokonalé.

Plešatá bábovka... proč skrývat své
neúspěchy. Aspoň vím, že rvát tekutej
horkej džem do bábovky je blbost.

 Dneska si tak díky tobě, mami, chodím světem a říkám si, na kolik jednoduchých věcí, které nepotřebují nic jiného než trošku času a práce, jsme jako kultura rezignovali.

A protože jsem vědec od základu, udělala jsem si malý průzkum, který mi odhalil, že za a) existují i jiné blogy, které maminky založily pro své dcery, z čehož plyne, že nejsem jediný tragéd na světě, a za b) podle popisů na těch blozích jsou ještě tragičtější dcery, než jsem já. Mně stačí ingredience a spatlám to v míse buď jak buď (stejně teď víc jak jednu mísu nemám). Některé maminky píší obdivuhodné ságy obsahující popis přípravy krok za krokem.                                                           Ale recepty mají také dobré.

PS: Letos doma na zavařování okurek překvapivě zase nebudu. Ale zavař jich víc, asi budeme mít letos větší spotřebu.

Střih první

Kdybych se jako nezúčastněný divák dívala na hrubý, nesestříhaný a chronologicky neřazený filmový materiál viděla bych asi toto. Ne. Když se dívám na to, o čem jsem léta nemohla ani mluvit, vidím…

Potkali jsme se před více jak čtyřmi lety. Byl to chlap, o kterém jsem věděla, že s ním nechci nikdy nic mít. Nejprve mě pozval do vinného sklípku. Věrna svým zásadám, poslala jsem ho k šípku s větou, že tak daleko s někým, koho neznám, nepojedu, jelikož až zjistím, že je to debil, nebudu stopovat v noci z Moravy domů. Považovala jsem věc za vyřízenou.

O dva dny později jsme skončili v místní hospodě, kde jsme žvanili až do zavíračky a pak plynule pokračovali u mě v kanceláři do brzkých ranních hodin.

V mých očích byl stále parchantem, ale… Byla s ním sranda a dalo se s ním mluvit. K narozeninám mi přinesl růže a jitrnici. Chodili jsme na pivo, mluvili, smáli se a jezdili na malé výlety. Po letech, kdy jsem znala jen práci, to byl čerstvý vítr do života. Začala jsem se na lidi kolem sebe blbě culit a život byl tak nějak fajn. Vivat chemie.

„Chtěl bych se někdy podívat do Londýna,“ řekl a já se nadechovala k větě typu: hm, ten je dost nudnej, zatímco on pokračoval: „Jenže mě tam nikdo nikdy nechtěl vzít, že prej to nestojí za to.“ Objevnou myšlenku jsem spolkla a zareagovala neurčitě. První, co jsem v kanceláři udělala byl check in mého studentského účtu, který byl dost otřesný a posledních našetřených deset litrů jsem vrazila do výletu do Londýna.

„Co děláš v červnu? Hm, ty už něco máš? Tak to zruš, jedeme do Londýna. Jestli nebudeš na letišti, tak si tě najdu a nepřej si mě.“

Poslední věta se stala heslem našich dalekých výletů.

Chtěla jsem mu udělat radost. A prý jsem si ho tím získala. Prý něco takového pro něj nikdy nikdo neudělal. Pravda nebo lež?

Že je ženatej jsem věděla od začátku. Na horách na to přišla řeč. Hodil na mě smutné oči s tím, že teď se rozvést nemůže, protože jeho žena právě zjistila, že nemůže mít děti, a že jí musí být oporou. Hodila jsem batoh na záda a vyrazila do tmy. Nenechal mě odejít.

O rok později jsem zjistila, že jeho žena je o tři roky starší než on. Prostá matematika odhalila prvoplánovou lež, zvlášť když jsem si byla vědoma, že on je o 15 let starší než já.

Ukázal mi výšky hor a skal z lana. Nic nebyl problém. Zastávka tam a tady. Ne, ještě nepojedeme domů, ještě pojedeme na krátkej výlet. Držení se za ruce a ukradené chvíle. Víkendové noční zprávy, jak se milujeme, jak by se mnou chtěl být a mít rodinu. Jeho žena ležela vedle něj v posteli, zatímco mi tenkrát psal. Alespoň tak to psal. Mám to schované a léta nečtené.

Bydleli jsme spolu. Přes týden u nás v bytě, přes víkendy doma. Aby mě nerušil při přípravě na státnice, jezdil se svou ženou do Prahy do Outlet Arény, protože ona si to přála. Zatímco on nakupoval, já propadala čím dál větší tísni a úzkosti. Tanec na hraně nože. Přepadnu – nepřepadnu. Nesoustředila se, v hlavě mi běžely různý scénáře. Zkoušela jsem psát své pocity na papír a pak ho spálit, užívala krizovky, začala utíkat bezcílně po nocích, kdy jsme měli spát. Přestala spát. A připravovala se na státnice. Vnitřní motor, který mě hnal celé roky, pohasínal, ale přeci ta léta teď, před cílem, prostě nevzdám. Teď ne. Tohle ne. Nikdy nic nevzdávám. Propadala jsem se do temnoty.

Naše bydlení skončilo v momentně, kdy se mu to přestalo hodit. Sbalil věci, naházel je do auta a se slovy: „Taková byla dohoda,“ odjel domů za ženou.

Ubrečená, psychicky na dně, stejně jsem zůstala.

Ke státnicím jsem dostala kytici růží. Začala jsem ty nebohý kytky nenávidět. Jeho žena k 46 narozeninám dostala 46 růží. Chápala jsem to jako projev nekreativity. Ne, nejsme stejné! Při jiné příležitosti jsem mu růže omlátila o levé rameno a do pravého ho majzla kabelkou. Šel skoro k zemi a já na něj křikla: Nesimuluj, seš chlap jako hora, dokážeš mě srát, podvádět, tak teď nesimuluj. Jenže když nosíte v kabelce půlku knihovny a mezi vaší sbírkou je zrovna i korán, tak to vážně může bolet.

Jeho žena. Nikdy jsem ji, na rozdíl od jeho baráku, jeho matky a jeho ségry, nepotkala. Ze začátku mi byla lhostejná. Pak jsem se vyrovnávala s pocitem, že rozvracím manželství. Postupně jsem to obhájila sama před sebou tak, že kdyby nebylo na pendrek, nikdy bych v jeho životě nebyla. Jak šel náš vztah do háje a z ní se stávala světice, která čeká na svého zatoulaného manžela, začala jsem ji nenávidět. Intenzivní nenávist. Vůči ní, vůči němu, vůči jeho milenkám, vůči jeho srabáctví, vůči jeho pohodovosti, se kterou proplouvá životem, vůči… všemu. Tisíckrát jsem si představovala, jak se s jeho ženou potkávám, jak ji vyložím, jakej je to hajzl a jak ona mu zatopí. Byly to jen představy a u těch taky zůstalo. Mohla jsem zazvonit u jeho dveří, jenže k čemu. Postupně, avšak ne moc rychle, jsem došla k tomu, že ona ví nejlíp koho má před sebou a jestli v životě s ním našla určitou míru klidu, proč bych jí ho měla brát. Nakonec mi začala být zase lhostejná. Jen oni vědí, jakou hru mají mezi sebou rozehranou.

Vždyť milenky odcházejí, zatímco manželky zůstávají.

Když jsem přestala živit představivost průběhem setkání s jeho ženou, nevyužitá příležitost přišla sama. Řekl: stav se o víkendu, žena se ti podívá na tu ruku. A mě to přišlo tak absurdní. Tak moc, že jsem slyšela to cvak, co se ve mne odehrálo. Žena a milenka pod jednou střechou. On nám vaří kafe, zatímco my plkáme o počasí a nepohyblivé ruce. Je dobře, že ty, co chtějí, zůstávají a ty, co chtějí, odcházejí.

Přišly blackouty. Zůstala jsem prostě sedět. Neschopna pohybu, slova, cokoli udělat, kamkoli jít. A tak jsem seděla několik hodin v kanceláři, koukala do zdi a nemohla nic. Nakonec jsem vždycky, ani nevím jak, zvedla telefon a zavolala Aleně. Mluvila, mluvila a dávala mi příkazy, dokud jsem se zase nesebrala a nedošla buď k ní nebo domů. Bachovky jsou zázrak, když chcete. Stejně jako dobrej terapeut. Přišel den, kdy mi jasně řekla: To jsou poslední bachovky, které ti dávám, protože jestli tohle nezabere, tak musíš pro odbornou pomoc. Tohle já ani bachovky nezvládnem. Tam někde jsem se začala pomalu probírat.

Přestala jsem mluvit s rodiči a začala od nich utíkat. Vždycky jsem s nimi o všem mluvila. Jenže jsem viděla, jak je ten můj vztah zraňuje. Máma šťastná nebyla, měla na něj pifku a občas pronášela proroctví, o jejichž realizaci jsem v jejím případě neměla pochyb. Táta mlčel. Když jsem o Vánocích brečela, že on je se ženou, a ne se mnou, jen seděl, hladil mě po zádech a mlčel. Nevěděl, co říct, jak reagovat. Byl bezmocnej. Tak bezmocnej až mi jednou řekl: „Nechceš se na to vykašlat? Vždyť vidíš, že to nikam nevede.“ Věta, která mi dodnes hrčí v hlavě. Věta, jejímž poslem byla vždycky máma, protože mi s taťkou a těchhle věcech nemluvíme. Muž, který mě vychoval, byl tu vždycky pro mě a mámu, nikdy nás nenechal na holičkách. Férovej a přímej chlap. Byl bezmocnej a trápil se. Protože já jsem se na to chtěla vykašlat, ale nemohla.

A tak jsem s nimi přestala mluvit. S těmi, s nimiž můžu mluvit o čemkoli, aniž by mě soudili. Tenhle tíživý dluh trvá dodnes. Těžko se hledají slova.

Zbývá ještě spousta věcí, na které nemůžu ani pomyslet. Spousta ošklivých věcí.

Tak to by se v Čechách nestalo

Protože byl advent, splnila jsem si vnitřní puzení posledních pěti let. Navštívit hrob mého strýce, který v šedesátém osmém emigroval do Německa, a i když mě viděl jen málokdy, prý na mě byl neuvěřitelně pyšný. Umřel bohužel moc brzo na to, abych si s ním já sama sedla a pokecala o životě.

Cesta byla jasná. Směr Norimberk. Méně jasné bylo, který z městských hřbitovů bych měla navštívit a jak najít místo posledního odpočinku. Jediné, co jsem si pamatovala, byla vysoká kamenná hřbitovní zeď a panelák s urnami, jehož jedno okýnko patřilo strýci.

Moc informací jsem neměla. Strýček google mi řekl, že v Německu neexistuje něco jako souhrnná správa hřbitovů a mě vlastně ani moc nebavilo na tohle téma brouzdat internetem. No co, řekla jsem si, alespoň se podívám na trhy a pochodím kolem norimberských městských zdí, po kterých mě strejda jako malou vodil.

V autě jsem začala hloubat, jak se asi řekne německy magistrát. Offline slovník v tom měl jasno: Magistrat, die Stadtverwaltung. Zahrabala jsem v šedé kůře mozkové po hodinách němčiny a přišlo mi zajímavé, že druhé nabízené slovo, je slovem složeným. Jen tak, z dlouhé chvíle, jsem před verwaltung do googlu vrazila Friedhof a pak jen překvapeně vydechla: tvl, ono to fakt existuje a dokonce je to v centru Norimberku.

Cesta na úřad vedla přes německý svařák, klobásu a policejní hlídku, které jsem se svou hoch deutche ptala entšuldigung sie mir bitte, wo der Friedhofsfrwa (prsk, prsk)ltung… Mou plynule lámanou němčinu zarazil nechápavý pohled policistky a tak jsem ji před obličejem začala máchat mobilem s adresou a s anglickou omluvou promiňte, že vám mrzačím řeč, já fakt nechtěla, se zeptala na cestu. Jelikož jsem to já, budovu úřadu jsem měla po pravé straně pět kroků ode sebe.

Úředníci byli milí. Zřejmě i proto, že jsem se nesnažila mluvit německy. Velmi slušně a vstřícně mě poslali do správných dveří, kde se mě ujala slečna. Nadiktovala jsem strejdovo jméno, protože to bylo to jediné, co jsem věděla. Z databáze vytáhla dvě osoby téhož jména a s datem úmrtí, které mi nesedělo. Bylo to divné, strejda v databázi nebyl. Slečna mě nechala nahlédnout do počítače a já našla tetino jméno a adresu na které se strejdou bydleli. Slečna mi na papírek napsala, kde teta a pro jistotu i ti dva pánové se shodnými jmény leží, jak se tam dostanu a já čekala, že teď přijde to nejhorší. Poplatek za služby. A protože jsem u sebe neměla v hotovosti ani cent, viděla jsem v duchu ve velmi živých barvách skandál: Ty Češi! Tahají z nás informace a nemají na zaplacení. Namísto toho se se mnou slečna jen rozloučila. Stála jsem tam jako solný sloup a nejistě se zeptala, zda nechce nějaký poplatek. Slečna se na mě nechápavě podívala a zavrtěla hlavou jako že ne. V šoku, ale rychle, jsem vysmahla, aby si to náhodou nerozmyslela. Tak to by se v Čechách nestalo. Představila jsem si tu hordu papírů, co bych musela vyplnit, podepsat, podat, poslat, obdržet odpověď: na vyřízení máme 30 dní, další odpověď po 29 dnech by byla, že mi v tiskopisu našli chybu, ať si ji opravím a tiskopis podám znovu a nakonec by došlo i na platbu, kartou nebo hotovostí, to je jedno, hlavně zaplatit.

Po hřbitovtour přišla žízeň, hlad a zvědavost. Ideální podmínky k návštěvě místních adventních trhů. Náměstí a ulice praskaly ve švech stánky prodávající od pití, jídla po řemeslné výrobky, prostě všechno. Lidi se bavili, popíjeli punč, svařák, horký vaječňák, jedli kyselé rybičky a klobásy. A protože pořádek musí být a nic se nesmí plést, všechno stálo 4 eura. Ulice byly plné a koledy hrály. Pak to přišlo. Hodiny na věži odbily 21:00. Jako mávnutím kouzelného proutku se stánky zavřely a proudy lidí ukázněně směřovaly z centra města ven. Ve 21:03 jsem doběhla ke stánku a protože jediné, co jsem neochutnala a hrozně bych chtěla, byl horký vaječňák, poprosila jsem o jeden, poslední, vážně poslední, hrníček. Odpověď byla neúprosná. Ne, je po deváté hodině. Ten den jsem byla jsem v šoku podruhé. Tohle by se v Čechách nestalo. Zavíračka je zavíračka, ale chechtáky jsou chechtáky a když host chce a ještě s tím hrníčkem rovnou i vypluje, proč bychom mu nenalili.

Napadlo mě, jak krásná kultura by to asi byla, kdybychom spojili trochu toho německého smyslu pro hladký chod věcí a pořádek s tím českým smyslem pro relax.

A jak to dopadlo s hledáním strejdova hrobu? To je na samostatný, poněkud smutný příběh, vyprávějící i rodinných vztazích a hamižnosti a o hladké a vstřícné práci německých úředníků z Westfriedhof, kteří mě sice asi měli za blázna, ale nehnuli ani brvou a byli velmi nápomocni.