Protože byl advent, splnila jsem si vnitřní puzení posledních pěti let. Navštívit hrob mého strýce, který v šedesátém osmém emigroval do Německa, a i když mě viděl jen málokdy, prý na mě byl neuvěřitelně pyšný. Umřel bohužel moc brzo na to, abych si s ním já sama sedla a pokecala o životě.
Cesta byla jasná. Směr Norimberk. Méně jasné bylo, který z městských hřbitovů bych měla navštívit a jak najít místo posledního odpočinku. Jediné, co jsem si pamatovala, byla vysoká kamenná hřbitovní zeď a panelák s urnami, jehož jedno okýnko patřilo strýci.
V autě jsem začala hloubat, jak se asi řekne německy magistrát. Offline slovník v tom měl jasno: Magistrat, die Stadtverwaltung. Zahrabala jsem v šedé kůře mozkové po hodinách němčiny a přišlo mi zajímavé, že druhé nabízené slovo, je slovem složeným. Jen tak, z dlouhé chvíle, jsem před verwaltung do googlu vrazila Friedhof a pak jen překvapeně vydechla: tvl, ono to fakt existuje a dokonce je to v centru Norimberku.
Cesta na úřad vedla přes německý svařák, klobásu a policejní hlídku, které jsem se svou hoch deutche ptala entšuldigung sie mir bitte, wo der Friedhofsfrwa (prsk, prsk)ltung… Mou plynule lámanou němčinu zarazil nechápavý pohled policistky a tak jsem ji před obličejem začala máchat mobilem s adresou a s anglickou omluvou promiňte, že vám mrzačím řeč, já fakt nechtěla, se zeptala na cestu. Jelikož jsem to já, budovu úřadu jsem měla po pravé straně pět kroků ode sebe.
Úředníci byli milí. Zřejmě i proto, že jsem se nesnažila mluvit německy. Velmi slušně a vstřícně mě poslali do správných dveří, kde se mě ujala slečna. Nadiktovala jsem strejdovo jméno, protože to bylo to jediné, co jsem věděla. Z databáze vytáhla dvě osoby téhož jména a s datem úmrtí, které mi nesedělo. Bylo to divné, strejda v databázi nebyl. Slečna mě nechala nahlédnout do počítače a já našla tetino jméno a adresu na které se strejdou bydleli. Slečna mi na papírek napsala, kde teta a pro jistotu i ti dva pánové se shodnými jmény leží, jak se tam dostanu a já čekala, že teď přijde to nejhorší. Poplatek za služby. A protože jsem u sebe neměla v hotovosti ani cent, viděla jsem v duchu ve velmi živých barvách skandál: Ty Češi! Tahají z nás informace a nemají na zaplacení. Namísto toho se se mnou slečna jen rozloučila. Stála jsem tam jako solný sloup a nejistě se zeptala, zda nechce nějaký poplatek. Slečna se na mě nechápavě podívala a zavrtěla hlavou jako že ne. V šoku, ale rychle, jsem vysmahla, aby si to náhodou nerozmyslela. Tak to by se v Čechách nestalo. Představila jsem si tu hordu papírů, co bych musela vyplnit, podepsat, podat, poslat, obdržet odpověď: na vyřízení máme 30 dní, další odpověď po 29 dnech by byla, že mi v tiskopisu našli chybu, ať si ji opravím a tiskopis podám znovu a nakonec by došlo i na platbu, kartou nebo hotovostí, to je jedno, hlavně zaplatit.
Po hřbitovtour přišla žízeň, hlad a zvědavost. Ideální podmínky k návštěvě místních adventních trhů. Náměstí a ulice praskaly ve švech stánky prodávající od pití, jídla po řemeslné výrobky, prostě všechno. Lidi se bavili, popíjeli punč, svařák, horký vaječňák, jedli kyselé rybičky a klobásy. A protože pořádek musí být a nic se nesmí plést, všechno stálo 4 eura. Ulice byly plné a koledy hrály. Pak to přišlo. Hodiny na věži odbily 21:00. Jako mávnutím kouzelného proutku se stánky zavřely a proudy lidí ukázněně směřovaly z centra města ven. Ve 21:03 jsem doběhla ke stánku a protože jediné, co jsem neochutnala a hrozně bych chtěla, byl horký vaječňák, poprosila jsem o jeden, poslední, vážně poslední, hrníček. Odpověď byla neúprosná. Ne, je po deváté hodině. Ten den jsem byla jsem v šoku podruhé. Tohle by se v Čechách nestalo. Zavíračka je zavíračka, ale chechtáky jsou chechtáky a když host chce a ještě s tím hrníčkem rovnou i vypluje, proč bychom mu nenalili.
Napadlo mě, jak krásná kultura by to asi byla, kdybychom spojili trochu toho německého smyslu pro hladký chod věcí a pořádek s tím českým smyslem pro relax.
A jak to dopadlo s hledáním strejdova hrobu? To je na samostatný, poněkud smutný příběh, vyprávějící i rodinných vztazích a hamižnosti a o hladké a vstřícné práci německých úředníků z Westfriedhof, kteří mě sice asi měli za blázna, ale nehnuli ani brvou a byli velmi nápomocni.
