Soužití v době karantény

Upozornění: následující řádky jsou psány z čistě osobního hlediska a nikterak nehodnotí jiné postoje a názory v této nezvyklé a náročné době.

V internetovém světě na mě neustále vyskakují různé články a videa, jak se vyrovnat s rodinnými krizemi, které jsou v době restriktivních karanténních opatření na spadnutí. Skoro to vypadá, že všichni, kteří obývají omezený prostor ve větším množství než jedna, jsou v krizi. Vyvstala mi otázka, zda naše domácnost prochází krizí.

Musím konstatovat, že naše životní tempo se v zásadě nezměnilo. Jedině je k lepšímu, když jsem v době, kdy se lidé strachují o svou budoucnost, opustila zaměstnání. Každé ráno hrajeme s mužem psychologickou hru o to, kdo první vstane, postaví vodu na sporák, umele kávu a přinese mléko. Jakmile se ozve rachtání z kuchyně, druhý bezpečně ví, že teď už může vstát a jen se těšit na chuť a vůni horké kávy bez práce. Každý večer po setmění hrajeme jinou psychologickou hru o to, kdo jako první řekne: jdeme spát! Bez ohledu na to, jak jsme unavení, to nikdo z nás nechce nadnést jako první.

Každý den mě popíchne nevědomou drobností ve svém chování. Uvažte, jídlo se servíruje horké. Když se odjakživa u nás doma zavelelo ke stolu, tak se šlo prostě ke stolu. Nikdy se nezačalo jíst dřív, než usedli všichni. A sesedli jsme se rychle, protože jídlo musí být teplé. O horkých polívkách ani nemluvím. A můj muž si pokaždé, když už dávám jídlo téměř na talíř, zapálí cigárko. Dneska dokonce začal sekat dřinky. A ve mně by se vždycky krve nedořezal. Hlavou mi letí spousty nepublikovatelných myšlenek a tělem hýbe vztek. Jak je možné, že to po třech letech ještě nepochopil? Zaručený způsob, jak mě dvakrát denně sedm dní v týdnu vytočit.

Nebo když vaří! Můj muž vaří úžasně! Zkombinuje potraviny způsobem, na který kdybych jen pomyslela, s hnusem bych ho zavrhla. Výsledek? Vždycky skvělý. Stav kuchyně? Vždycky jako po bombardování. Pokaždé mě vnitřně zabolí, když vidím, jak rozmáchlými gesty oklepává vařečku od omáčky, která se následně rozprostírá po celém sporáku. Otáčím se zády, když po kuchyni různě ztrácí potraviny určené do hrnce. Odcházím, když obsah mísy, kterou míchá, pokryje mimo linky i okno. Trpím tiše i nahlas. Muž ovšem říká, že to vyjde na stejno. Stačí se jen podívat.

A protože ho mám ráda, tak si listuju ve starých, upatlaných receptech psaných máminým rukopisem a nahlas se ptám, co by chtěl upéct. Chtěl by upéct všechno. Kývá, ani neví na co. Mě to jenom lehounce vytočí a zároveň jsem si jistá, že on už ví, že na konci tohohle tanečku na něj čeká sladká tečka. Co to bude je mu v zásadě jedno, hlavně že to bude jedlý a bude toho hodně. Čas od času přijde lehké popíchnutí nad jeho vybíravostí. Sice říká, že sní všechno a proti tomu se nedá nic namítnout. Ovšem něco sní rychleji a něco pomaleji. Tak poznám, která buchta je podle jeho chuti a která nikoli. Kynuté těsto moc nemusí. Koláč s povidly, plněné buchty… jen mi bylo divné, že skořicové šneky z kynutého těsta vdechne. Prý je to věc zasycení. Šneci zasytí míň, buchty víc.

Ne. Nic se nezměnilo. Nebýt toho, že nemůžeme navštívit moje rodiče a zásobovat se v Polsku, se pro nás nic nezměnilo. Že je karanténa jsme sotva postřehli a uvědomujeme si to jen ve chvílích, kdy musíme do vylidněného centra Prahy.

A nakonec mi řekněte, není to pěkný prožít celý jarní den od rána do večera jinak než zpoza okna v kanceláři? Slyšet ptačí zpěv místo hluku centra města? Nepřijde vám, že uděláte víc práce, když pracujete z domova, protože práci věnujete ten čas, kdy se normálně do práce chystáte a jste na cestě? A nepřijde vám, že když pracujete z domova, máte víc času na své vztahy a velebení domovního prostoru, ve kterém najednou žijete tak nějak víc? Já si myslím, že to pěkný je. Jenže já to považovala za pěkný i před tou karanténou.

Jak jsem se stala obětí nucených prací

Byl to celý sled událostí, který ze mne udělal oběť nucených prací. Začalo to nevinně. Muž se rozhodl, že se naučí programovat a prostě se do toho zažral. Když jsem chodila do práce tak to vcelku fungovalo, ovšem jen do chvíle, dokud mě neskolil bacil a já neskončila s dvěma salvama antibiotik doma v posteli. Z prvních dvou týdnů si toho moc nepamatuju, protože jsem většinu času prospala. Nicméně hlava zabořená za kompem se mi vybavuje. Taky ta známá posedlost, kdy sice děláte úkony denní potřeby – v našem případě přinést vodu, zatopit, uvařit a najíst se – ale stejně jste duchem nepřítomni, protože jste uvězněni ve světě algoritmů, příkazů a myšlenek typu: vždyť to přece musí jít udělat, jenom přijít na to jak…

Když jsem se pomalu začala dostávat z antibiotikového deliria, vnímala jsem muže s monitorem místo obličeje intenzivněji. Inu, do práce jsem nemusela, tak i já jsem zasedla za počítač, že něco vytvořím. A stal se ze mě pařmen počítačových her. Tedy jedné počítačové hry a pařan ze mě byl přesně 5 dní. Ale o tom, jak jsem hrála Civilizaci, budu vyprávět do smrti. Mimochodem, vážně bylo pěkné vytvořit si civilizaci založenou na vědě, která převálcuje všechny ostatní civilizace kulturou. A co bych to byla za vědce, kdybych na vrcholu své slávy nehodila na zbytek světa atomovku. Kdo by nebyl zvědavej, co to udělá? Zvlášť ve hře, která vás v určité fázi zklame tím, že si sice můžete vyvinout letadla, ale záhy zjistíte, že mají prd dolet. Počáteční nadšení tak vystřídá opravdu hluboké zklamání. Ale zpět k atomovce. Než jsem ji hodila na město, zeptala jsem se z čiré zvědavosti svého drahého, co to udělá. Ten na mě vrhl odporně odsuzující pohled a pravil, že neví, že ON atomovky na města nehází. Nejprve jsem se lehce zastyděla, ale nakonec mi to stejně přišlo divný. On je ten, co třičtvrtě hry pobíhá po plánu a do někoho mydlí, ale atomovka mu přijde moc?

Fázi paření na kompu rychle vystřídala má staronová posedlost: porazím všechny tři roboty nejvyššího levelu v Through the Ages na telefonu. Bože, jak ta hra mě dokáže naštvat i na telefonu! Sjetá antibiotikama a odevzdaná osudu jsem po půl roce hru porazila. Stačilo válčit, válčit, válčit. Samozřejmě jen s tím nejslabším. Přesně to, co mě v hrách moc dlouho nebaví. Proti robotům jsem nakonec ani problém neměla, ale s živými lidmi problém mám. Povzbuzena vítězstvím na nejvyšším levelu, rozložili jsme hru doma na stole. Karty šly dobře, tak jsem uplatnila strategii války. Drtit, drtit… jenže jsem to vzdala moc brzy, protože mě to přišlo blbé a hloupé. A můj drahý? Těsně před koncem hry vstal z popela jako bájný Fénix a krvelačně mě rozdrtil. Na jednu stranu obdivuju, jak to dokázal vyhrát. Tu schopnost okamžitě změnit strategii. Nicméně ta jeho herní krvelačnost ve mně odpálila dynamit vzteku. To buď zažijete nebo ne. Za dámu jsem nebyla a rovnou řekla, že mu na tohle krvelačný hraní kašlu. Dobře, kašlu jsem asi úplně nepoužila.

Emočně vyčerpána jsem se odklidila do kuchyně. Co jiného dělat než vařit, když číst se vám nechce, internet vás nebaví a muž se schovává za počítačem? Něco mu říkáte a odpovědí je jen zahučení. Občas se vám dostane i celé věty, ale to jste si většinou jisti tím, že ani neví, na co odpovídá. Koukal na film a ťukal do kompu. Jedl a přemýšlel nad algoritmy. Nějak se mi vytrácel. A tak jsem to vyřešila sofistikovaným ženským způsobem. Bublala jsem a bublala, dělala narážky, které zůstaly nepovšimnuty a pak jsem bouchla. Nehádáme se, protože můj muž se hádat odmítá. Veškeré naše hádky probíhají způsobem, kdy on se ptá: „Co se děje?“ a já odpovídám: „Nic.“ Technicky vzato, hádku jsme si odkroutili před výbuchem. Po něm následovalo jen přikývnutí se slovy: „Vím, že máš pravdu a uvědomuju si to.“ A okamžitá změna režimu. Místo odpoledního sezení u počítače po mě hodil pracovní džíny a pravil:

„Tak jdeme vysbírat ty větve, co popadaly z těch stromů.“

„V týhle zimě? To tam zmrznu, to se mi moc nechce.“

Zamžoural na mne zpoza brejlí, krásně se usmál. „Já nám hledám společnou činnost.“ Jak jsi chtěla, jsem si už jen domyslela. Ale nebylo co dodat. Vysbírali jsme větve, prostříhali keře… Nepatrnou smyčkou malých událostí jsem se stala obětí společných nucených prací.  

Jsem proškolená

Simoně, která se na mě při první zmínce o mém vstupu do státní správy skepticky podívala a vyjádřila obavy, že to nebude nic pro mě. A já se hrozně naštvala (což ona (asi) neví). Jenže s věkem přichází zkušenost a já do dvou měsíců zase poznala, jaký malý pívo ještě jsem.

Podle zákona o úřednících je každý úředník povinen projít do 3 měsíců vstupním školením od zahájení pracovního poměru. Přes jisté problémy na personálním jsem se i já nakonec stala státním úředníkem a jala se naplnit literu zákona. Školení bylo především dlouhé a chvílemi i dehonestující. Dehonestující je totiž přesně to slovo, které mi vystihuje státní správu od chvíle, kdy jsem do ní vkročila.

Uznávám, že je těžké školit někoho, kdo se výukou dospělých lidí dosud profesionálně živil. Má naučená posedlost mě nutila sledovat nejen obsah sdělení, ale i stavbu přednášky, přístup lektora k posluchačům a v neposlední řadě i důraz na pauzu, která je, jak všichni víme, opravdu důležitá. Nejen proto jsem už první den pociťovala hlasitý tep v hlavě a nutkavý pocit, že buď začnu křičet, nebo se mi rozletí hlava na milion kousíčků.

První den, první dlouhá hodina a půl. Profesionálové státní správy z oddělení vzdělávání dospělých přistupují ke třídě plné lidí 30+ a kladou důraz na: zvládnutí závěrečného testu, po kterém dostaneme osvědčení o absolvování, které je mimo úřad úplně k ničemu. Důležité je napsat test se vší vážností. Další důraz byl kladen na správné vyplnění políčka se jménem v nejmenované aplikaci. Nelžu vám, hodina půl tomu byla věnována. Když jsem pochopila, že to školení není vtip, a věřte, chvíli mi to trvalo, začala jsem si připadat jako v pomocné škole. Začal ve mne zesilovat nutkavý pocit, který jsem předchozí měsíc dost neúspěšně potlačovala a to ten, že tohle vážně nemám zapotřebí. Taky jsem výrazně přehodnotila svůj přístup ke studentům na VŠ, kde jsem mnohokrát plakala nad tím, že k nim přistupuju jak k blbcům, aniž bych dosud věděla, co to reálně znamená. Celá situace se dá samozřejmě i obrátit a můžeme si položit otázku, co profesionálové ze státní správy museli potkat za materiál, když je koncepce vzdělávání vedena směrem k pomocné škole.

Peklo prvního dne později gradovalo. Přišel odborník státní správy na právo. Jeho profesionalitu v oblasti práva nehodlám nijak komentovat, jelikož o ní skutečně nic nevím. Ale lektor to byl mizernej. Ba nejmizernější. Překonal dokonce i profesionály z oblasti vzdělávání. Jeho přednáška trvala 3,5 hodiny. Hned na začátku řekl, že žádná přestávka nebude, protože ON to prostě nestíhá. Špatný lektor, který si nevystačí s přiděleným časem a nerespektuje základní požadavky posluchačů, kteří potřebují přestávky, aby se byli schopni soustředit. Tohle přeci říká každá učebnice věnující se vzdělávání. Mám na mysli to s těmi přestávkami. Situace byla o poznání horší. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nebylo mi jasné, co tou 3,5 hodinovou samomluvou chtěl pan lektor říct. Tedy, bylo mi jasné že si honí ego, ale sdělení mi prostě unikalo. V zásadě to byl můj jediný přichystaný dotaz na konec přednášky: co jsem si z toho jako posluchač měla odnést? Dotaz jsem nepoložila z čistě pragmatických důvodů. Pan lektor se moc rád poslouchal a už tak nás připravil o dalších 10 minut z 15 minutové pauzy mezi dalšími přednáškami. Chtěl být i vtipný a dával otázky publiku, které nereagovalo, čemuž se hrozně divil a sarkastickým a ponižujícím tónem pravil, že „snad jako musíme mít nějaký názor.“ To jsem psychicky nezvládla a opáčila, že oproti všeobecnému úzu si nemyslím, že musím mít na všechno názor, zvláště na věci, o kterých nic nevím. Kolegyně vedle měla taky trefnou poznámku, když pravila, že názor má, ale má také právo ho nevyslovit.

Abych však byla fér, něco mi sdělil. Státní správa nemá právníky, protože jaký právník by za ten mizerný plat chtěl v tomto systému pracovat, a proto je zcela na úřednících dělat právní rozhodnutí, za která nesou zodpovědnost. Nakonec to byla pro mne přesně ta z rozhodujících informací.

V průběhu týdne jsme měli i mnohem lepší lektory. Lektory, kteří se dívali na státní správu s nadhledem. Lektory, kteří se k závěrečnému testu stavěli normálním způsobem – prostě nadiktovali otázky s vědomím, že smyslem týdenního školení je dát posluchačům rámcový přehled o fungování hlavního města Prahy, a nikoli je drtit závěrečným testem. A možná se mi ten zbytek týdne na školení sedělo lehčeji i proto, že jsem si domluvila pracovní pohovor mimo státní správu.

Nakonec přišel den D. Test. Profesionálové z oblasti vzdělávání dospělých přišli s testy. Vysoký mladík kladl důraz na ticho, neopisování, závěrečné bodování, neopisování, ticho. Po týdnu školení jsem se zase divila, že se ještě divím. Mezi dospělými posluchači se šířila panika z testu. Jak si to neustálé testování neseme s sebou už od dětství. Nechápejte mne špatně. Jsou chvíle, kdy je testování na místě. Když se skládají odborné zkoušky, ať např. v autoškole, na škole, případně v dalším vzdělávání dospělých. Ale tahle chvíle to rozhodně nebyla. A přesto si měl lektor potřebu honit ego před skupinou dospělých a svéprávných lidí. A mezi touhle skupinou se rozšířila nekontrolovatelná panika. Testem všichni prošli. Nicméně k mému překvapení tortura neskončila. Přišlo dalších 20 minut popisování kam a na co kliknout, abychom našli naše skvělá osvědčení online. Začala jsem psát zoufalé zprávy domů, že asi skočím z okna, že tohle už fakt nedám. Drahý, krom toho, že se nehorázně bavil, zcela logicky namítl, že půl hodiny před koncem týdenního školení to už prostě nemá smysl.

Sečteno a podtrženo. Jsem (prostou) držitelkou papíru, jehož čas brzy přijde. Jeho první stanoviště bude na stěnách naší apartní kadibudky, kde bude se všemi svými razítky vyčkávat na den D, až nám dojde toaleťák.

Proškolena jsem byla i mimo školení. Měsíc na úřadě mi ukázal, co je nejdůležitější. Docházka, řádkování a týrání těch, co si jasně nevymezí hranice. Já jsem si hranice vymezila. Poprvé tím, když mnou vytvořený dokument byl kontrolou odmítnut, protože měl špatné řádkování.

„A obsah dobrej?“ optala jsem se s tenzí v hlase.

„Jo, obsah sedí,“ zněla odpověď.

„Takže mi to vracíš kvůli řádkování, jo. Přesně tomu řádkování, které máš v tom vzoru, cos mi dal. Rozumím tomu dobře?“ Kdo mě zná, umí si představit tón hlasu a výraz mé tváře. Dotyčný se začal rozpačitě usmívat a pravil: „Tady v rozdělovníku ti chybí nula.“

„Nula v rozdělovníku. Ok. Chápu, ono by to na ty adresy nedošlo, když v rozdělovníku, který tam de facto podle všeho nemusí být, chybí nula. Jde to mailem a datovkou, to je jasný. Ale to řádkování, viď.“

„No, právě,“ zněla rozpačitá odpověď. Jedny hranice byly vymezeny. Diskutující byl muž a s muži to jde vždycky tak nějak líp. To ženy, kterých je na úřadě přehršel, jsou jiná výzva.

Při příchodu na úřad jsem dostala svou agendu, kterou jsem přebrala od jiných. Poté, co jsem tři týdny čekala, až se všichni s dotyčnými rozloučí, jsem je kontaktovala, pohovořila s nimi, představila se, podepsala jsem se. A tři dny na to se mi agenda změnila s tím, že dotyčná kolegyně hovořila s paní vedoucí a mně byla jedna škola vyměněna. To vše mi přišlo mailem. Mailem jsem slušně odpověděla, že rozhodnutí naprosto respektuji, ale že bych preferovala, aby se agenda s definitivní platností předala až v momentně, kdy je jasné, že to tak bude. Že jednání je neprofesionální. S pozdravem… Jasně, slušně, výstižně. Po mailu, jako reakce na mail. Do hodiny jsem stála před ředitelkou, která mi velmi důrazně (nechci napsat, že řvala, ale moc k tomu nechybělo), říkala, že takhle teda NE! „Takovéhle hodnotící maily já tu trpět nebudu! Máte zvednout zadek a jít se zeptat, co se stalo a nepsat takovéhle maily! Já tu podporuju komunikaci! Můžete jít!“

Mile jsem se usmála a pravila, že než půjdu, tak bych na situaci také ráda reagovala. Byla překvapená. I paní vedoucí. Jak to, že jsem se nezvedla a neodešla, a ještě se k tomu chci vyjádřit?

„Za prvé, má mailová reakce byla reakcí na mail. Domnívám se, že to nejsem já, kdo by měl zvednout zadek a jít se zeptat, co se děje. Že to mělo být přesně naopak. Za druhé…“

„Už vás nebudu zdržovat, můžete odejít,“ zněl befel.

Komunikace je výraz, který se dá vykládat různě. Komunikace je to, že se oblejzaj kancly a tiše se šeptá: co ta nová a ten mail? Případně vyšší šarže oblejzá kancl a ptá se: jak pracuje? Kde je? Ale když vás někdo potká na chodbě, všichni se tváří jakoby nic.

Den D pro mě nebyl test, můj den D přišel ve chvíli, kdy jsem jasně pochopila, že se nevejdu do mentality státní správy. Není to o práci. Tu bych s prominutím dala jednou rukou v zadku. Je to o kultuře jednání, které já se nehodlám účastnit ani za všechny peníze světa, což je vzhledem k tabulkovému platu opravdu zcestné přirovnání.

Máma mi vždycky říkala, že v životě nemůžu mít všechno. Že ona má šťastný manželství, ale práce ji nebavila nikdy. Já to dlouhou dobu měla naopak. Byla jsem šťastná v práci, ale na chlapy jsem měla smůlu. Vždycky jsem se smála a říkala: „Já to dokážu. Budu mít práci, co mě baví a šťastný vztah. Nevím, jak to udělám, bude to těžký, ale to dám.“ Teď jsem ve fázi, kdy mám po druhé v životě vztah, co stojí za to, ale s prací je to už dost dlouho na štíru. Zkušenost ve státní správě mě dohnala ke zlomu: musím změnit radikálně své myšlení ve vztahu k práci. Protože já budu mít oboje: práci, která mě baví a šťastný vztah se všemi jeho kotrmelci. A tak po měsíci a půl opouštím pevný finanční přístav státní správy a zase nevím, co bude. Ale co, nikdo neříkal, že to bude jednoduchý.

Střet s problémem

Na kozáky přišla bída a nakonec jsem zavítala do pracující třídy. Po roce „prázdnin,“ kdy se mé dny skládaly převážně z toho, co jsem sama uznala za vhodné, se mé dny skládají z osmihodinové šichty, večeře a hlubokého kómatu. A kam že jsem se to vlastně dostala?

Poté, co jsem neúspěšně obesílala školy v marné snaze dostat alespoň nějakou odpověď, když už je všude tak málo pedagogů, poslala jsem obálku s dokumenty jen tak ze srandy na druhou stranu školství – k těm, co zřizují školy a rozdělují dotace. Pak už jsem se jen divila, že se ještě divím, když mě tenhle sranda match vyšel. Teda málem skoro vyšel.

Zásadní výzvou bylo personální oddělení. Zatímco v prvním kole jsem jednala s milou a vstřícnou paní personalistkou, v druhém kole to byla s naštvanou a nevstřícnou personalistkou doslova řežba. Nemám na to důkazy, ale chovám podezření, že první paní byla jen nastrčenou figurkou, aby jim noví uchazeči nezdrhnuli. Státní správa plus lidský faktor s proměnnou mé osoby rovná se třaskavá směs.

Z mé strany prostě došlo ke komunikačnímu šumu, jak situaci hodnotí druhá strana, mohu se jen domnívat. Podstatné je, že z její strany šlo o život, a z mé strany se nedělo vůbec nic, natož závažného. Prostě a jednoduše mi zaslali papíry vč. ověřeného diplomu z výběrka domů, a o ověřený diplom šlo především. S papíry jsem se doma úspěšně minula, nicméně mi zcela jinou paní z toho samého personálního bylo řečeno, že stačí přinést originál a ověřenou kopii lze dodat v průběhu následujícího měsíce. A tak jsem v den nástupu spustila v mikrosvětě paní personální doslova armagedon. Důrazně mi deset minut opakovala, ŽE JE TO PROBLÉM. Na originál se ani nepodívala. Ale problém to byl. Když jsem začala pociťovat své známé hučení v uších, které značí záchvat upřímnosti, ale také ztrátu paměti a společenského dekóra, snažila jsem se jí vysvětlit, že „neoperujeme. Nejde o lidské životy.“ Vůbec jsem situaci nepomohla a dokonce jsem začal mít pocit, že možná o jeden život jde, o ten můj. Přišla jsem tedy s elegantním řešením.

„Vezměte toho pána, co čeká na chodbě, a já skočím dolů ten diplom nechat ověřit, když jde o život.“

Jádro problému ovšem spočívalo v tom, že nebyla vůle ani zájem ten bezproblémový problém vyřešit. Paní chytila druhý dech, já se přestala divit, že se ještě vůbec divím a začala jsem být hodně naštvaná. Kupodivu jsem situaci neprospěla ani ve chvíli, kdy jsem paní personální ujistila, že na ní neútočím, že se jistě shodneme, že došlo ke komunikačnímu šumu, a že se snažím ten „problém“ vyřešit. Buď to bylo načasováním, nebo se mi ve tváři začaly měnit rysy v momentně vnitřního rozhodnutí, že ji dám ještě dvě minuty, a pak se sbalím a na celý ansábl na odboru školství prostě kašlu, protože tohle nemám zapotřebí, ale paní se nakonec uvolila, že mi dá smlouvu k podpisu, i když, jak neopomněla zdůraznit, „je velký problém, že jsem nedonesla ověřenou kopii diplomu.“

Z personálního jsem odešla rovnou ven a rozhodovala se, zda si koupím flašku nebo se tam vrátím s cihlou. Nedopadlo ani jedno. Míra mého naštvání, ač byla vysoká, nedosahovala přesvědčení, že cihla něco vyřeší. Flašku jsem si nekoupila jenom proto, že dámy před desátou ráno nepijí.

Když o hodinu později lektorka na vstupním školení pronesla: „V případě jakéhokoli problému se obracejte na svou personalistku,“ a když se naprosto cizí muž vedle mě tak ošklivě ironicky ušklíbl, bylo mi jasný, že se s paní problémovou srazil taky. A mně se ulevilo. I když co si budeme nalhávat, flaška by to spravila rychleji a chutněji.

S novým pracovištěm přicházejí staré výzvy. Sice mi hoří ještě vajgl na nádraží, ale protože mám pozorovací talent, velmi rychle jsem pochopila, proč je třeba minimálně 30 denní lhůta na vyřízení dokumentů, a proč je ta lhůta v podstatě nedodržitelná, ať narazíte na sebevstřícnějšího úředníka.

A protože jsem poučena z předchozích nezdarů, tak nestíhám, nesvačím, nestihnu to, nestačím. A promýšlím nové alternativy (jak by řekl klasik: vymýšlím kraviny), protože z nestíhání mám roupy. Bude ještě veselo.