Faux pas

Ony chybné kroky, či trapasy, chcete-li, patří nejen k životu cestovatelskému, ale i životu všednímu. Člověk se v dané chvíli buď naštve, zardí, zasměje, nebo si radši ani nepřipustí, že šlápl vedle. Já patřím k lidem, kteří, způsobí-li faux pas, by se nejraději zahrabali hodně hluboko pod matičku zem, ale nakonec, dopadne-li to dobře, se zasmějí. Dopadne-li to špatně, tak se časem zasmějí taky, protože co už.

V Turecku jsme s kamarádkou byly teprve tři dny. I přes překážky, které nám kladla do cesty univerzitní byrokracie, jsme byly nadšené a hladové. Velice brzy jsme zjistily, že vařit se nám moc nevyplatí, protože za jedno jsme obě kuchyní nepolíbené a za druhé na liře, kterou bychom ušetřily, kdybychom nešly do restaurace, nám nijak nesešlo. A tak jsme vyrazily. Turci jsou neobyčejný národ s ještě neobyčejnějším apetitem, takže jídelny různých druhů lemují ulice a vůně linoucí se z nich zákeřně týrají chudáky kolemjdoucí. Bez valného rozmýšlení jsme zapluly do prvních dveří, u kterých jsme viděly lákavý pult plný fazolí v rajské omáčce, čorby nebo-li turecké polévky, kebaby, lahmačum a talíře plné baklavy. Pán se na nás usmál a my si za pomoci rukou objednaly. Pán se na nás smál dál a hovořil něco turecky a máchal rukama kolem sebe. Byl roztomilý. Chvíli jsme se na něj usmívaly, pokusily se něco prohodit anglicky, nakonec jsme zamáchaly rukama, aby v tom pán nebyl sám, a vzaly první volný stůl, na který jsme narazily. A přišel bod zlomu. Přátelská atmosféra se rázem změnila minimálně na atmosféru dusnou. Ještě před chvílí usmívající se pán nám donesl první chod a zcela bez úsměvu, s mrazivým pohledem, nám polévku předhodil jako zvířatům. Mírně mě to zarazilo. Nejistě jsem se rozhlédla kolem sebe a zjistila, že všichni muži na nás zírají s pohledem plným pohrdání a hnusu. Upozornila jsem na tento jev kamarádku, ta však mávla rukou a se slovy: „Když jim tak jim a nic jinýho mě nezajímá,“ se ponořila do polévky. Ve stejnou chvíli vešla žena, prošla kolem nás, zamířila kamsi dozadu a dlouho se nevracela. Dívala jsem se směrem, kde zmizela a mé oči padly na nápis BAYAN ODASI. Drbla jsem rukou do kamarádky, ta však věnovala svou pozornost výhradně jídlu a zavrčela na mě, ať jím, že mi to vystydne. A další žena zaplula dozadu. Nedalo mi to, sáhla jsem do batohu a vytáhla před hodinou zakoupený turecko-anglický slovník. A v momentě, kdy jsem našla slovo „bayan“ mě to došlo. V Eskišehiru, univerzitním městě, se pravděpodobně nachází jedna, jediná restaurace, která rozděluje místa pro muže a ženy (a jejich případné doprovody) a my jsme na ni natrefily. Bylo mi trapně a naštvaný pán od pultíku nám nesl další chod. Popadla jsem slovník a výbavou tří slovíček turečtiny jsem mu začala širokými gesty vysvětlovat náš omyl. Nechápavě jezdil pohledem ze mne na kamarádku, která neochotně začala pozorovat dění mimo talíř. Všichni muži v jídelně na mě zírali jak šermuju slovníkem tu k pánovi, tu k ceduli, pak se plácám do čela, lomím rukama, skláním hlavu a zrak v uzardění. Divadlo par excellence! A zabralo. Pán se začal smát a všem, co nepochopili mé entré, začal se slzami smíchu v očích objasňovat, co jsem tím, podle něho, chtěla říct. A atmosféra se opět změnila. Už jsme nebyly nafoukané káči ze Západu, které nectí pravidla, ale trdla, co, přinejmenším, neumí turecky. Protože čert ví, co pán všem přihlížejícím vlastně navyprávěl.

A teď si představte se, že k vám přistoupí muž a pozdraví vás. To se mi stalo před pár dny. Chvíli jsem pátrala v paměti, která se odmítla projevit a tak jediné, co mne napadlo bylo, že jsem k němu vztáhla ruku a představila se. On ji chytil, chvíli na mě koukal a pravil: „Co blbneš? Vždyť jsme spolu bydleli.“ A bylo vymalováno. Jediné, na co jsem se zmohla bylo nejisté: „Vážně?“ Když mi sdělil všechno, co o mně ví, a nebylo toho málo, snažila jsem se situaci zachránit poznámkou: „Asi ses snažil být nenápadný a evidentně se ti to dařilo.“ Kůži jsem si nezachránila, spíš naopak. Jediné vysvětlení, které akceptoval bylo, že jsem ten typ šťastných lidí, kteří neustále, díky své mizerné paměti, poznávají svět a diví se.

Příští měsíc spolu jdeme do divadla, jen si nejsem jistá, zda na něj nezapomenu a nezeptám se: „A ty jsi který?“

Hlavou zeď neprorazíš

Na návratech z cest se mi libí, jak se kolem mě všichni rojí, touží vyprávět sebemenší detaily a dělají, co mi na očích vidí. Na stole přede mnou přistávají talíře po okraj naplněné nejrůznějšími dobrůtkami, které nestačím ani konzumovat. Jenže návrat do reality přijde brzo.

Tentokrát začal cestou na pracovní úřad. Neznalá věci a značně nervózní jsem v čekárně pořád vyplňovala dokola formulář, který se tvářil, že je pokaždé jiný. A všechny tři kopie byly nesmírně důležité. Zatímco jsem škrtala tužkou do políček, o kterých jsem neměla sebemenší představu, co vlastně znamenají, horlivě jsem přemýšlela, jak je možné, že v jiných zemích dostanu cizojazyčný formulář, který je JEDEN, je v cizí řeči a já mu rozumím lépe, než jeho kamarádovi z Čech.

Poté, co mě předběhla hromada předem objednaných uchazečů, jsem nesměle zaklepala na dveře a vpustila se do jámy lvové. Poprvé jsem byla vyhozena, protože jsem údajně spadala pod jinou osobu a ta, která zrovna nic nedělala, mě opravdu zaregistrovat nemohla. Po druhé jsem byla vyhozena, protože jsem nebyla objednána. Tak asertivní, aby ve mne nebouchly saze, vážně nejsem, a zaječela jsem, že teda přijdu jindy! Musela jsem udělat dojem, protože úřednice mi blahosklonně sdělila, že když už jsem tady.... Vzala moje papíry, chvíli je studovala a jedovatě mi oznámila, že chce potvrzené papíry o zaměstnání z ciziny.

„A na co vám to bude?“

„My to prostě potřebujeme. Každý, kdo pracuje v Evropské unii, je musí mít. A bude se vám to počítat do důchodu.

Chvíli jsem na ni obdivně zírala a pak se nesměle zeptala: „A víte, že Nový Zéland NENÍ v unii?“

A tam někde se z nás stali nepřátelé.

S okamžitou platností jsem byla odeslána na školení o tom, co mi úřad práce může nabídnout. Myšlenku že nic, jsem raději spolkla hned, jak mne napadla. Tenhle fakt mi byl beztak oklikou sdělen hned v úvodu školení, které bylo opravdu na úrovni, což v praxi znamenalo rozostřenou prezentaci v power pointu. Funkce F5, kterou se prezentace otevře na celou plochu, paní školící nic neříkala, takže ani lidi v prvních řadách nic neviděli. Odcházela jsem s vědomím, že za takovouto prezentaci bych byla vyhozena jak z práce, tak ze školy. Opravdu není nad to mít srovnání.

Má to ale i své výhody. Od chvíle, co jsem nezaměstnaná na pracovním úřadě mám práce nad hlavu se sháněním různých papírů pro pracovní úřad. Není to báječné?

Všichni za jednoho, obě za sebe a hlavně v tom tu druhou nenechat!

Nevím proč, ale pořád se nám to děje. Ať jedeme kamkoliv, všechny pohromy a neuvěřitelné scénáře jsou nám v patách a neustále číhají, na vhodnou chvíli, kdy neviditelná kolečka nepravděpodobného příběhu budou uvedena v život. Bereme to s humorem, a proto sebe samy označujeme jako Pata a Mata na cestách. Ovšem v dámském podání.

Před pár lety, kdy jsme se snažily dostat po půl roce z Turecka, jsem si chytře zavřela cizinecký průkaz v kufru a ten poslala na cestu do zavazadlového prostoru. Letadlo odlétalo za hodinu, možná za dvě, to jsme ani jedna nevěděla, protože ani po letech na cestách jsme nepochopily časové posuny. Předložila jsem svůj pas, v němž bylo naprosto všechno, co dotyčný úředník potřeboval a čekala na propustku ze země. Chvíli porovnával mou fotku v pase s živoucím obrazem mé bytosti a nakonec mi oznámil, že chce vidět cizinecký průkaz. Marně jsem mu vysvětlovala, že všechno, ale opravdu všechno, má v pase. Díval se na mě se zájmem a oznámil mi klidným hlasem, že hold neodjedu ze země. Bez rozmýšlení jsem se vrhla zpátky k odbavovacímu pásu, na němž dosud leželo moje zavazadlo a přerývavým dechem jsem slečnu prosila, aby mi ho podala. Ona se na mne zářivě usmála a s pohledem „bylo tu, není tu,“ pustila pás a můj kufr zahučel do útrob letiště. Rozlítila jsem se natolik, že jsem všechny naše společné dokumenty vrhla na zem a za mohutného řevu jsem v zimní bundě, goráčích a třiceti stupních ve stínu letěla hledat ono ukryté místo, kde se zavazadla přepravují do letadla. Kolem kamarádky se mezitím sešel roj úředníků, protože takový cizinecký pas, jako má každý cizinec, který pobývá na území déle jak tři měsíce, ještě neviděli.
Jak je ona místnost, kterou jsem hledala, dobře ukrytá, jsem si uvědomila až na informacích, které mne informovaly, že absolutně netuší, kam mám jít a byl mi nabídnut čaj. Tuto pohostinnost jsem přijala chováním člověka, který jediné co má, je vyhlídka na dlouhý pochod do své vlasti, pokud mu propadne letenka. Nabídku čaje jsem nechala za sebou a spustila se do suterénu, kde jsem narazila na úředníka, kterého zjevně fascinovala červená, nabalená a funící koule, řítící se letištěm. Uklidnil mne, že mi můj kufr najde a pomalým, vycházkovým tempem kráčel suterénem. Na mou snahu o běh, zoufalé vysvětlování, že vážně nemám čas, že mi uletí letadlo, že nechci jít pěšky a nechci ani stopovat, mávl rukou, usmál se a pronesl typickou tureckou větu: „Hlavně klid.“ Můj zachránce splnil slib, dal mi můj kufr, který jsem neuvěřitelnou rychlostí vykuchala, popadla cizinecký průkaz, přes rameno poděkovala a utíkala zpátky přes celé letiště. Drama vrcholilo, nástup do letadla se ukončoval a já doufala, že alespoň kamarádka už sedí v letadle. Neseděla. Stála, vynervovaně koukala na hodiny, ve zpocených rukou svírala naše pasy a čekala na mě. „Víš, já jsem tě nemohla tady nechat. Říkala jsem si, že nemáš žádný peníze,“ a z kapsy vytáhla poslední tureckou liru, kterou jsme vlastnily a z které bychom si na letišti nekoupily ani vodu. V tu chvíli jsem ji nestačila ani říct, jak jsem ráda, že ji mám, protože úředník, který se nakonec znovu nepodíval ani na můj pas, ani na cizinecký průkaz, nás hnal k letadlu.
O tři roky později, letiště v Los Angeles. Stojíme ve frontě na imigračním oddělení a čekáme až na nás přijde řada. Sice jen projíždíme, přesto si nás americké úřady musí zaevidovat. Kamarádka je značně nervózní, protože ji internetový systém nechtěl povolit udělení elektronických transitních víz, ačkoli o rok dříve s tím nebyl problém. Jsem holka vynalézavá a prostým kliknutím jsem ji obnovila stará víza, namísto žádání o nová a tímto jsem problém považovala za vyřízený. Když jsem ale koukala na naštvané imigrační úředníky, začala jsem mít divný pocit a vtipy o osobní hygieně, kterou měla kamarádka v baťohu, kdyby se něco nepovedlo, mi už nepřipadaly tak vtipné. Byl mi přidělen úřada se vzhledem kriminálníka a pohledem masového vraha. Rozklepala jsem se a třesoucí rukou mu podala pas, letenku, papír s vízem, další papír se znovu vyplněným vízem a růžové cosi, co mi kdosi dal, bůh ví na co. Ouřada všechno převzal, pak polovinu papírů vztekle vyhodil a cosi na mě bafl anglicky. Nejistým úsměvem jsem požádala, aby mi větu zopakoval, protože z jeho dlouhého „mmmmrrrrúúúú,“ jsem nic nepobrala. Byla jsem oceněna pohledem „co je tohle za idiota,“ a další dlouhé, ještě naštvanější „mrú“ mně nařídilo položit pravou ruku na sken, potom levý palec a pravý palec a znovu ruku. Vše, co jim mohla moje ruka povědět evidentně řekla, protože jsem byla orazítkována a poslána do prostoru nikoho. S úlevou jsem vysmahla a hledala kamarádku. Že je zle mi došlo hned, jak jsem ji viděla divoce šermovat rukama, krčit rameny a vysvětlovat. Pak byla odvedena do místnosti mezi další, zvýšeně podezřelé. Když jsem se za ní chtěla rozeběhnout, byla jsem odchycena a odeslána do místnosti, kde jsem měla čekat na vstup do letadla. Strčila jsem pas do zadní kapsy kalhot, nasadila pruhovanou čapku a v doprovodu letištního personálu nastoupila do výtahu. Nedalo se nic dělat, tohle musí vybojovat sama. S hlavou plnou myšlenek jsem zamířila na toalety. První pokus mi nepřál, skončila jsem na pánech a chvíli mi zabralo vysvětlování, že jsem se opravdu spletla. Druhý, úspěšný pokus byl oceněn nulovou frontou. Zaplula jsem do kabinky a za hlubokého přemýšlivého transu vykonala potřebu. Letmý pohled do záchodové mísy můj trans lehce naťuknul, protože uvnitř plavalo něco, co tam předtím nebylo. S pokrčením ramen jsem s lehkostí v ruce spláchla a v tom se mi mozek zase nastartoval. Bez přemýšlení jsem ponořila ruku do záchodu a do slova v poslední sekundě vylovila svůj pas. Byl skrz na skrz promáčený, razítka rozpitá, ale byl zachráněný. Jen letenka uplavala. Strčila jsem ho pod tekoucí vodu a šla k slečnám na informace, abych je se studem v očích informovala, že jsem si tak trošku spláchla pas, ze kterého demonstrativně crčela voda, ale že jsem ho zachránila. Jen letenku se zachránit nepodařilo. Se smíchem mi byla vystavena letenka nová a jen co jsem se vzdálila, slečna nadšeně vyprávěla cosi jiné slečně a obě se dívaly mým směrem. Byla to taková ostuda, že fakt, že jsem si díky příhodě s pasem zapomněla zapnout poklopec a mé kalhotky zářily do tmavé místnosti plné cestujících, jsem přešla mávnutí rukou. O pár minut později jsem poprvé slyšela své jméno v letištním rozhlase. Když jsem se dostavila na informace, byla jsem oceněna úsměvem hloučku letištního personálu a větou: „Á, to jste zase vy.“ Bylo mi sděleno, že kamarádka má trošku potíže s vízem, a že bude muset v Los Angeles zůstat. Okamžitě jsem řekla, že zůstávám s ní. Vždyť nemá žádné peníze!
Jenom mi nebylo moc jasné, z čeho zaplatíme další letenky.
Jak se nakonec ukázalo, osud není takový cynik, a všechno dobře dopadlo. Kamarádce bylo několikrát vysvětleno, že pro příští cestu do USA musí mít elektronický čipový pas a já byla o hodinu později nahnána do letadla, kde jsme se sešly. Ráda bych napsala, že jsme si padly do náruče, ale bylo to prozaičtější. Podívaly jsme se na sebe a ten pohled mluvil za vše. Vynervované a vyčerpané jsme se zřítily do sedadel a chytl nás dlouho nekončící záchvat smíchu. Nakonec jsme odchytly letušku s malýma, kouzelnýma flaštičkama alkoholu a trochu se uklidnily.
Příště zkusíme lodní dopravu!

Úvodník

Alkohol je metla lidstva a já včera zametala dost poctivě. Z postele mě vyhnala touha po změně. Naneštěstí netrvám na zásadních změnách, protože s batohem, který mám na zádech od svých dvanácti let, mám radikální změny vcelku často. Ne, dneska jsem to pojala jinak.

Vpadla jsem do koupelny a mžourala do krabičky, která obsahovala ohnivě červenou barvu a ještě něco, co tam nikdy předtím nebylo. Smysly ještě spaly, takže prozkoumávání regeneračního balzámu mi zabralo hodinu. Talent v barvení jsem nepředvedla absolutně žádný, protože když jsem dílo dokončila, měla jsem tváře pruhované jako indián a umyvadlo nevypadalo o nic lépe. Abych svůj vzhled red punks not death vylepšila, napatlala jsem si na obličej výživné bahno a jednu nohu si oholila v intimním gelu. Se vzhledem napůl oholeného, šíleného yettiho jsem vyrazila z koupelny a psi, přátelé člověka, se mi klidili z cesty. To, že mi změna exteriéru nepomůže, když interiér je totálně pošahaný, mi došlo, když jsem si místo čaje zalila horkou vodou ořezávátko. Rezignovaně jsem dílo tvoření dokončila, sedla si k počítači a dala se do tvorby toho, co mám už dlouhou dobu v hlavě. Do tvorby blogu, který, jak doufám, bude nabitý zážitky z cest i necest, ze soužití se zvířaty a hlavně bude pohodový a občas i úsměvný.

Přeji hezké počtení všem, kteří na tyto stránky byť jen omylem zabloudili a dočetli až sem.