Pikám, pikáš, pikáme. Ale za co?

Klíčová slova: farma – eko – Velryba – Šulda – stříbrná páska – pikání – bezpečnost práce

Když jsem ji před rokem uviděla poprvé, bylo to zhmotnění věty punks not dead, vy volové, kterou jsem více jak před patnácti lety slýchala poměrně často. Všechno kolem byl jeden velký, souměrně v řadách srostlý prales. Pěšinky mezi stromy se místy daly sotva tušit, natož aby jimi prošel člověk bez vyšlehnutého oka. O průjezdu jakékoli techniky včetně kola nemůže být ani řeč. Zázemí se skládalo jen ze studené vody, která je vyvedena na dvou místech hadicemi. Když chce člověk k vodě, musí neustále balancovat na vlhkem kluzkých kamenech. Ti, kteří „bydlí“ na správné straně šedu mají mycí kout vytuněn o nerezové umyvadlo s odkapávačem, jež je umě položeno na betonové zemi, a pod nímž to za ty roky bezpochyby žije vlastním životem. Tu tam na farmu zavítá nějaký eko nadšenec (promiň, Edo) a protože eko je cool, koupí na mytí nádobí Ecco jar. Záhy ovšem zjistí, že kombinace studené vody a eko jaru možná podpoří bio život pod umyvadlem, ale pánev to rozhodně neumyje.

Bydlí se, kde se dá, i tam, kde by jeden při prvním pohledu řekl, že se bydlet nedá. Ti otužilejší bydlí ve stanech, za který dnes platí stejný nájem jako ti, kteří bydlí v karavanech. A to se vyplatí! Nakonec je jedno, zda člověk mrzne ve stanu, nebo ve třicet let starém mobilheimu plném děr. Ačkoli tak jedno to úplně není. V mobilheimu se lépe vzdoruje slimákům. Na druhou stranu, než člověk začne okupovat mobilheim, musí nalézt všechny nové krysí díry a zalepit je vším, co je po ruce. Chce to ovšem dost představivosti a zručnosti, protože to kouzelné místo obsahuje spousty věcí různých tvarů a stáří. Jediné, co všechny ty věci spojuje je fakt, že rozhodně nejsou nové. Zato je lze volně brát ze šedu i z různých koutů farmy, pokud je najdete. A tak třeba najdete mikrovlnku, které někdo uřezal kabel – po 2 týdnech na farmě si přestanete nevěřícně pokládat otázky typu: proč by někdo u fungující mikrovlnky ve 3/4 odřízl kabel – a v momentně, kdy hledáte něco jiného, co rozhodně nemůžete nalézt, najdete lampičku, která nefunguje. Pak už stačí míti Filipa a kabel z nefungující lampy namontujete na mikrovlnku. Když se amputace a následné přišití zdaří, pak nejenže si máte kde ohřát jídlo, ale tepe ve vás i hřejivý pocit, že jste farmu posunuli blíže modernímu věku – od venkovního ohniště k mikrovlnce. Tento pocit trvá tak dlouho, dokud nepřijede nový anglický pankáč a nevymyslí podobnou zhovadilost, jako s uříznutím drátu od mikrovlnky, a vy můžete zase restaurovat a inovovat, jak se vám zlíbí. Je to nikdy nekončící interaktivní hra stimulující jak imaginaci, tak zručnost.

S pracovními nástroji se to má na chlup stejně. Chceš pikat (rozuměj sbírat jablka, odvozeno od anglického pick up)? Splň následující podmínky:

1. Najdi si pikáč (to, do čeho budeš sbírat jablka).
2. Sprav si pikáč. Nejlépe rozebráním a znovu složením jiných dvou nepoužitelných pikáčů. POZOR!!! Bez stříbrné pásky to nezvládneš! Měj na paměti, že ani NASA při svém pokrokovém rozvoji moderních technologií nepřekonala stříbrnou pásku. Nakonec farma je toho důkazem. Stříbrná páska drží nejen pikáče, ale i boty, světla, pláštěnky, prostě všechno, co vás napadne. Stříbrná páska forever!
3. Najdi si kbelík nebo si sprav další pikáč.

Na místě je otázka k čemu bod 3, když člověk úspěšně splnil první dva body. Na tomto neuvěřitelném místě se totiž piká do pikáče i do kbelíku. Do binu s hezkýma jablíčkama a do binu s hnusnýma (rozuměj džusovýma) jablíčkama. Každý z vás určitě zná reklamy na džus, které vás ujišťují, že do džusu jdou jen ta nejlepší jablka, která jsou s péčí trhána nejlépe krásnými, štíhlými, namalovanými, usmívajícími se blondýnami, případně vymakanými svalnatci se slaměným kloboukem na hlavě a v džínových lacláčích bez trička. Není překvapením, že reklama ani vzdáleně neodpovídá realitě. Džusový bin obsahuje mnohdy jablka, kterých se nechcete ani dotknout, natož abyste si na nich pochutnali. Prostě ideální do dětských bio přesnídávek. Pikeři, až na nemnohé výjimky, nejsou namakaní, pikerky naopak občas blonďaté jsou. Jejich odrosty jakékoli barvy doplňuje místy bezzubý smích, vychlastanej hlas a profetovaný život. Jejich krása zrcadlí jejich věk a životní historii. Nechci říct, že nejsou milé. Chci říct, že kdyby reklama odpovídala realitě, málokdo by si kupoval džusy a přesnídávky s přesvědčením, že dělá něco pro své zdraví, potažmo celou planetu.

Když na tím tak přemýšlím, a při pikání máte spousty času na přemýšlení, západní svět je obrácenej na ruby. Zatímco velké společnosti vykupující jablka dávají nesmyslné požadavky na rozměry jablek, které skupují, např. Gala jablka rozměry mezi 65mm až 80mm, zbytek pod nebo nad nechat opadat nebo dát do džusu, protože zákazník chce jen krásná, souměrná jablíčka bez skabu a jiného narušení, malé obchody prodávají za poměrně velké peníze skutečně hnusná jablka s nálepkou bio. A zákazníci nakupují s úsměvem tam i tam. Ačkoli se Šuldou v mnoha věcech nesouzním, souhlasím s jeho tvrzením, že lidé pod nálepkou bio nakupují odpad, kterým se dřív krmila zvířata. Jenže statků s domácími zvířaty už moc není, tak co jiného zbývá.

Šulda. Ten, který tomu neuvěřitelnému pralesnímu království, zvanému farma, vládne. Je mu přes šedesát a na farmě strávil celý život. Neustále si na všechno stěžuje, ve všem vidí problém a je to neuvěřitelný držgrešle, což člověka většinou napadne při prvním pohledu na farmu, kterou založil jeho děda a veškeré vybavení je plus minus z té doby. Když Šuldu člověk nezná, má tendenci ho litovat. Když ho člověk zná, má tendenci ho litovat první tři dny na začátku sezóny, ale většinou si řekne: je to prostě Šulda. V průběhu sezóny pak už jenom zírá a diví se, že se ještě diví. Tak například co ho znám, je věčně ve skluzu se sbíráním jablek, i když má v průběhu sezony pikerů dostatek. Alespoň početně. Problém je s jejich různou výkonností. Obecně lze říci, že lidi z východní Evropy – ano, sem počítám i ČR, tak se z toho nezblázněte – makají jak děla – a to rozhodně nejedou na plný výkon - a práce je za nimi vidět. Angláni oproti tomu makají taky, ale viditelné výsledky za nimi vidět moc nejsou. Problém je, že jak Angláni, tak pikeři z východu dostávají stejnou mzdu, což vede k tomu, že Angláni se v práci nezlepší, a dál se protancovávají sadem s brkem v jedné ruce a ciderem v druhé, zatímco lidé z východu se sadem propikávají, tu tam buď s brkem nebo vodečkou, záleží odkud kdo je a k čemu více tíhne, avšak pracovně je to moc nemotivuje. Přesto pracují, práce je za nimi vidět, ale rozhodně se nepřetrhnou. V porovnání s Anglánama jsou to pracovní děla. Nakonec opravdu záleží na tom, s čím a co člověk srovnává.

Do téhle situace dvakrát či třikrát za sezonu vstupuje Velryba, zákonná manželka Šuldy, jejíž hlavní činností je golf, vysušování Šuldova bankovního účtu a tahání ho uprostřed jablečné sezony do kina případně za jinou kulturou, zatímco její muž sotva chodí, protože pracuje i 15 hodin denně. Velryba nakráčí na sad v podpatkách a sukýnce, což je v mých očích opravdu úctyhodný výkon, protože i v holínkách či goráčích mám sama problém nevyvrknout si kotník, nezahučet do skrytých děr v zemi nebo prostě jen neuklouznout po všudypřítomném bahně, a začne řvát jak tur, že lidi nemakaj, že nadělávaj jenom hodiny, flákají se a vydané peníze na výplatách neodpovídají napikaným binům. Ječí a ječí a ječí. Reakce na její výstup se různí. Moje byla taková, že jsem jen nevěřícně zírala. Angláni na ní z výšky kašlou, loknou si cideru a tancují si sadem dál. Rumuni a někteří Češi ji prostě nerozumí. Tak se po jednom jejím nervovém záchvatu staly dvě věci. Nejdřív za mnou a Markem přišel Šulda a svým způsobem se nám omluvil, že to, co jeho žena řičela se netýká nás dvou, že si naší práce váží a máme tak pracovat dál, nejlíp 12 a více hodin denně (dodávám). Eda, na nějž Velryba řičela, za náma přišel o tři hodiny později a nevinným tónem se mě zeptal: Co mi ta paní chtěla? Já ji vůbec nerozuměl. Sprďung tedy dostanou všichni – ať makají nebo ne. Jako všude nakonec záleží na tom, jak má každý člověk nastavené filtry.

Víš, povídám Šuldovi, že tahle situace je řešitelná naprosto lehce? Kup víc karavanů, ať mají lidé kde bydlet a Šmoula (rozuměj Rumun) ti přiveze pracantů, kolik bude třeba. Přece nemůžeš čekat, že chlapi, kteří jezdí z východu na práci, a kterým je přes čtyřicet, budou bydlet ve stanu. Nebudeš závislej na Anglánech a sám vidíš, že pět lidí z východu je výkonnějších než deset Anglánů. A protože Šulda je prostě Šulda, začne brečet, jak je všechno drahý, jak je těžké mít farmu, jak všechno stojí peníze a čas jak…. A nic se nezmění. Je to začarovaný kruh.

Na druhou stranu je Šulda nesmírně klidný, máloco ho vyvede z rovnováhy a má nesmírné didaktické schopnosti. Ty obdivuji asi ze všeho nejvíc, zvláště když je použije v tak primitivních případech, jako je vážení jablek. Patřím mezi lidi, co dostanou úkol, tu tam se zamyslí, v případě Šuldovy farmy naleznou všude možně potřebné propriety, což může zabrat, nelžu vám, i víc jak hodinu, a dám se do práce. Prvních deset minut, než oťukám terén, to jde pomalu, ale pak se dostanu do svého obvyklého tempa a jedu. Eda, ať dělal co dělal, nikdy nikam nepospíchal. Zatímco na něj Velryba řvala, že jsou lidé, kteří dělají pomalu a pak ti, kteří dělají pořádně (ale na výplatní pásce to není vidět, chtělo se mi říct), Eda se svou pomalou rozvahou vážil pytlíky jablek na market. Vzal pár jablek, položil je na váhu, pak další, další, další, další, dokud neměl kilo. Pak je s rozvahou dal do sáčku, sáček zadělal, dal do binu a znovu nikam nepospíchal. Poté, co se Velryba bez velkého účinku vyvřískala, přistoupil k němu Šulda a s didaktickou rozvahou mu vysvětloval, jak má práci urychlit. Podívej, vezmeš takhle do obou rukou jablka, dáš je na váhu, a když pobereš zhruba tolik jablek, pak stačí dohodit jedno nebo dvě a máš kilo. Sáčky si dej sem k ruce, vezmeš pytlík, nahrneš to do něj, zalepíš, dáš do binu a jedeš dál. Obdivovala jsem ho. Bez legrace. Z mého pohledu totiž na té práci nebylo co k vysvětlování. Jestli je někdo trpělivý, pak je to Šulda. I když jeho trpělivost je dost smíchána s postojem: kašlu na svět do té míry, do které na sebe kašlat nechá.

Nakonec zbývá otázka bezpečnosti práce, jejímž řešením se inspirujeme od vyspělého Západu. Když jsem byla na farmě poprvé, smála jsem se všudypřítomným cedulkám na wc: spláchněte záchod, udržujte wc v čistotě; nad každým umyvadlem (není jich tam moc): po toaletě si umyj ruce. Přišlo mi úsměvné, že věci, které mě máma naučila v předškolním věku, dnes všude čtu jako jedno z několika zdravotních přikázání. Vlastně to beru jako důkaz debilizace lidí. Cedulky jsou o to úsměvnější, že v koupelně (óóó, jak nadnesený výraz), kde je věčně voda a vlhko, jsou vedle vody mrsknutý elektrický pojistky. Sprchujte se s úsměvem a dodržujte čistotu!

NEPRACUJTE S PODRÁŽĎENÝM ŽALUDKEM A INFORMUJTE MAJITELE O JAKÉKOLI NEMOCI. UMYJTE SI RUCE PO KAŽDÉ NÁVŠTĚVĚ TOALETY, NENOSTE ŠPERKY V PROSTORÁCH FARMY, NEJEZTE A NEPIJTE MIMO URČENÉ PROSTORY.

Letos hodně pršelo. Tak moc, že to překvapilo samotné Anglány a mnoho lidí, včetně otužilých domorodců popadalo jako mouchy. Částečně vinou počasí, částečně vinou toho, že se není moc kde ohřát a vysušit věci, takže člověk se ráno co ráno souká do vlhkého oblečení. A co Šulda, když mě viděl složenou na gauči nemohouc mluvit ani se hýbat? S empatií jemu vlastní a orientací na jablíčka mi pravil: A nechceš jít do pakáče alespoň třídit jabka? Tam na tebe nebude pršet. Nevadí, že je tam zima jak v psírně, zdraví především.

Šperky by na jeho farmě nosil skutečně jen masochista, který o ně chce nejen přijít, ale i nechat na větvi kus ucha. Další přikázání nabádá, aby vlasy byly stažené do ohonu. K tomu dodávám: to je málo! Chce to šátek nebo čepici, pokud člověk nechce zůstat zamotán v džungli větví a být nalezen (možná) za rok novými pikery.

UŽÍVEJTE VHODNÝ ODĚV, ROVNÉ BOTY…

Tak se ptám, zda zásady bezpečnosti práce, potažmo bezpečnosti farmy, přečetla samotná Velryba. Třeba za normálních okolností nosí ještě vyšší podpadky. Na její obranu však musím říct, že se na farmě rozhodně nepředře.

DÁVEJTE POZOR NA POVRCH FARMY, ZATÍMCO SBÍRÁTE JABLKA ČI SE PO NÍ POHYBUJETE. TEDY DÍVEJTE SE KAM ŠLAPETE! A UJISTĚTE SE, ŽE JE PROSTOR KOLEM VÁS BEZPEČNÝ.

Dívám se, kam šlapu. Jenže v devadesáti procentech případů je to úplně k ničemu. Prostor, který by měl být kolem mě bezpečný, je tak zarostlý, že v určitých jeho místech není výjimkou, když člověk zahučí po stehno v maskované díře, noře…v čemkoli! Dokonce, a to mě ani ve snu nenapadlo, tam rostou kopřivy tak vysoké, že mi spálily několikrát tvář!

BUĎ ZDVOŘILÝ K NADŘÍZENÝM.

Tak s tím mám trochu problém. Mým „nadřízeným“ je asi Šmoula, báječný George, traktorista. Zéland mě naučil, že traktorista podporuje pikery. Nejen, že jim říká, kde sbírat, ale také co sbírat, případně jak sbírat. Vozí jim biny, posouvá jim biny. Tenkrát jsem to tak neviděla, ale zpětně vzdávám holt věčně rejpavé Sáře, které se neustále něco nelíbilo, a pořád něco vysvětlovala. Naučila mě toho hodně. O farmě, jablkách. George po sedmi letech na farmě neumí moc anglicky, takže se s ním těžko domluví. Ti, co mě znají vědí, že tvrdím, že znalost jazyka ke komunikaci nepotřebujete, že stačí vůle. Tak za prvé, v práci se základní znalost jazyka hodí (tu má i George, jen k porozumění toho, co chce říct, potřebujete trošku dovednostÍ). Za druhé, chybí mi vůle porozumět Georgovi. Prostě ho nemám ráda. Je ze sorty těch lidí, co se nahoru hrběj a dolů dupou. Sám horko těžko doveze prázdný bin, o tom, že by ho za vámi popovezl, aby člověk jak magor neběhal kilometry tam a zpět, nelze ani přemýšlet. Za to lidi neustále buzeruje, že nepracují. Když se s ním dostanete do křížku, běží brečet šéfovi. V mých očích to není chlap, ale karikatura s hezkou fasádou. Když už náhodou udělá svou práci, tedy doveze prázdný bin, čeká jako dítě, že bude pochválen. Je to má chyba, nechválím ho. Suše řeknu dík s myšlenkou, že až budu chtít dítě, pořídím si ho.

Vítejte v Putley na neuvěřitelné farmě, kde se naběháte víc než na jakémkoli vysokohorském treku. Víc než na jakékoli jiné farmě. Vítejte ve světě, kde se rychle přestanete divit různým podivnostem a naučíte se divit pouze tomu, že se ještě divíte.