Upozornění: následující
řádky jsou psány z čistě osobního hlediska a nikterak nehodnotí jiné
postoje a názory v této nezvyklé a náročné době.
V internetovém světě na mě
neustále vyskakují různé články a videa, jak se vyrovnat s rodinnými
krizemi, které jsou v době restriktivních karanténních opatření na
spadnutí. Skoro to vypadá, že všichni, kteří obývají omezený prostor ve větším
množství než jedna, jsou v krizi. Vyvstala mi otázka, zda naše domácnost
prochází krizí.
Musím konstatovat, že naše
životní tempo se v zásadě nezměnilo. Jedině je k lepšímu, když jsem
v době, kdy se lidé strachují o svou budoucnost, opustila zaměstnání.
Každé ráno hrajeme s mužem psychologickou hru o to, kdo první vstane,
postaví vodu na sporák, umele kávu a přinese mléko. Jakmile se ozve rachtání
z kuchyně, druhý bezpečně ví, že teď už může vstát a jen se těšit na chuť
a vůni horké kávy bez práce. Každý večer po setmění hrajeme jinou
psychologickou hru o to, kdo jako první řekne: jdeme spát! Bez ohledu na to,
jak jsme unavení, to nikdo z nás nechce nadnést jako první.
Každý den mě popíchne nevědomou
drobností ve svém chování. Uvažte, jídlo se servíruje horké. Když se odjakživa
u nás doma zavelelo ke stolu, tak se šlo prostě ke stolu. Nikdy se nezačalo
jíst dřív, než usedli všichni. A sesedli jsme se rychle, protože jídlo musí být
teplé. O horkých polívkách ani nemluvím. A můj muž si pokaždé, když už
dávám jídlo téměř na talíř, zapálí cigárko. Dneska dokonce začal sekat dřinky. A
ve mně by se vždycky krve nedořezal. Hlavou mi letí spousty nepublikovatelných
myšlenek a tělem hýbe vztek. Jak je možné, že to po třech letech ještě
nepochopil? Zaručený způsob, jak mě dvakrát denně sedm dní v týdnu
vytočit.
Nebo když vaří! Můj muž vaří
úžasně! Zkombinuje potraviny způsobem, na který kdybych jen pomyslela,
s hnusem bych ho zavrhla. Výsledek? Vždycky skvělý. Stav kuchyně? Vždycky
jako po bombardování. Pokaždé mě vnitřně zabolí, když vidím, jak rozmáchlými
gesty oklepává vařečku od omáčky, která se následně rozprostírá po celém
sporáku. Otáčím se zády, když po kuchyni různě ztrácí potraviny určené do
hrnce. Odcházím, když obsah mísy, kterou míchá, pokryje mimo linky i okno.
Trpím tiše i nahlas. Muž ovšem říká, že to vyjde na stejno. Stačí se jen
podívat.
A protože ho mám ráda, tak si
listuju ve starých, upatlaných receptech psaných máminým rukopisem a nahlas se
ptám, co by chtěl upéct. Chtěl by upéct všechno. Kývá, ani neví na co. Mě to
jenom lehounce vytočí a zároveň jsem si jistá, že on už ví, že na konci tohohle
tanečku na něj čeká sladká tečka. Co to bude je mu v zásadě jedno, hlavně
že to bude jedlý a bude toho hodně. Čas od času přijde lehké popíchnutí nad
jeho vybíravostí. Sice říká, že sní všechno a proti tomu se nedá nic
namítnout. Ovšem něco sní rychleji a něco pomaleji. Tak poznám, která
buchta je podle jeho chuti a která nikoli. Kynuté těsto moc nemusí. Koláč
s povidly, plněné buchty… jen mi bylo divné, že skořicové šneky
z kynutého těsta vdechne. Prý je to věc zasycení. Šneci zasytí míň, buchty
víc.
Ne. Nic se nezměnilo. Nebýt toho,
že nemůžeme navštívit moje rodiče a zásobovat se v Polsku, se pro nás nic
nezměnilo. Že je karanténa jsme sotva postřehli a uvědomujeme si to jen ve
chvílích, kdy musíme do vylidněného centra Prahy.
A nakonec mi řekněte, není to
pěkný prožít celý jarní den od rána do večera jinak než zpoza okna
v kanceláři? Slyšet ptačí zpěv místo hluku centra města? Nepřijde vám, že
uděláte víc práce, když pracujete z domova, protože práci věnujete ten
čas, kdy se normálně do práce chystáte a jste na cestě? A nepřijde vám, že když
pracujete z domova, máte víc času na své vztahy a velebení domovního prostoru,
ve kterém najednou žijete tak nějak víc? Já si myslím, že to pěkný je. Jenže já
to považovala za pěkný i před tou karanténou.
Žádné komentáře:
Okomentovat