Byl to celý sled událostí, který ze
mne udělal oběť nucených prací. Začalo to nevinně. Muž se rozhodl, že se naučí
programovat a prostě se do toho zažral. Když jsem chodila do práce tak to vcelku
fungovalo, ovšem jen do chvíle, dokud mě neskolil bacil a já neskončila s dvěma
salvama antibiotik doma v posteli. Z prvních dvou týdnů si toho moc
nepamatuju, protože jsem většinu času prospala. Nicméně hlava zabořená za
kompem se mi vybavuje. Taky ta známá posedlost, kdy sice děláte úkony denní potřeby
– v našem případě přinést vodu, zatopit, uvařit a najíst se – ale stejně
jste duchem nepřítomni, protože jste uvězněni ve světě algoritmů, příkazů a myšlenek
typu: vždyť to přece musí jít udělat, jenom přijít na to jak…
Když jsem se pomalu začala
dostávat z antibiotikového deliria, vnímala jsem muže s monitorem místo
obličeje intenzivněji. Inu, do práce jsem nemusela, tak i já jsem zasedla za
počítač, že něco vytvořím. A stal se ze mě pařmen počítačových her. Tedy jedné
počítačové hry a pařan ze mě byl přesně 5 dní. Ale o tom, jak jsem hrála
Civilizaci, budu vyprávět do smrti. Mimochodem, vážně bylo pěkné vytvořit si
civilizaci založenou na vědě, která převálcuje všechny ostatní civilizace kulturou.
A co bych to byla za vědce, kdybych na vrcholu své slávy nehodila na zbytek
světa atomovku. Kdo by nebyl zvědavej, co to udělá? Zvlášť ve hře, která vás v určité
fázi zklame tím, že si sice můžete vyvinout letadla, ale záhy zjistíte, že mají
prd dolet. Počáteční nadšení tak vystřídá opravdu hluboké zklamání. Ale zpět k atomovce.
Než jsem ji hodila na město, zeptala jsem se z čiré zvědavosti svého
drahého, co to udělá. Ten na mě vrhl odporně odsuzující pohled a pravil, že
neví, že ON atomovky na města nehází. Nejprve jsem se lehce zastyděla,
ale nakonec mi to stejně přišlo divný. On je ten, co třičtvrtě hry pobíhá po
plánu a do někoho mydlí, ale atomovka mu přijde moc?
Fázi paření na kompu rychle
vystřídala má staronová posedlost: porazím všechny tři roboty nejvyššího levelu
v Through the Ages na telefonu. Bože, jak ta hra mě dokáže naštvat
i na telefonu! Sjetá antibiotikama a odevzdaná osudu jsem po půl roce hru
porazila. Stačilo válčit, válčit, válčit. Samozřejmě jen s tím nejslabším.
Přesně to, co mě v hrách moc dlouho nebaví. Proti robotům jsem nakonec ani
problém neměla, ale s živými lidmi problém mám. Povzbuzena vítězstvím na
nejvyšším levelu, rozložili jsme hru doma na stole. Karty šly dobře, tak jsem
uplatnila strategii války. Drtit, drtit… jenže jsem to vzdala moc brzy, protože
mě to přišlo blbé a hloupé. A můj drahý? Těsně před koncem hry vstal z popela
jako bájný Fénix a krvelačně mě rozdrtil. Na jednu stranu obdivuju, jak to
dokázal vyhrát. Tu schopnost okamžitě změnit strategii. Nicméně ta jeho herní krvelačnost
ve mně odpálila dynamit vzteku. To buď zažijete nebo ne. Za dámu jsem nebyla a
rovnou řekla, že mu na tohle krvelačný hraní kašlu. Dobře, kašlu jsem asi úplně
nepoužila.
Emočně vyčerpána jsem se
odklidila do kuchyně. Co jiného dělat než vařit, když číst se vám nechce,
internet vás nebaví a muž se schovává za počítačem? Něco mu říkáte a odpovědí
je jen zahučení. Občas se vám dostane i celé věty, ale to jste si většinou
jisti tím, že ani neví, na co odpovídá. Koukal na film a ťukal do kompu. Jedl a
přemýšlel nad algoritmy. Nějak se mi vytrácel. A tak jsem to vyřešila
sofistikovaným ženským způsobem. Bublala jsem a bublala, dělala narážky, které
zůstaly nepovšimnuty a pak jsem bouchla. Nehádáme se, protože můj muž se hádat
odmítá. Veškeré naše hádky probíhají způsobem, kdy on se ptá: „Co se děje?“ a
já odpovídám: „Nic.“ Technicky vzato, hádku jsme si odkroutili před výbuchem.
Po něm následovalo jen přikývnutí se slovy: „Vím, že máš pravdu a uvědomuju si
to.“ A okamžitá změna režimu. Místo odpoledního sezení u počítače po mě hodil
pracovní džíny a pravil:
„Tak jdeme vysbírat ty větve, co
popadaly z těch stromů.“
„V týhle zimě? To tam zmrznu, to
se mi moc nechce.“
Zamžoural na mne zpoza brejlí,
krásně se usmál. „Já nám hledám společnou činnost.“ Jak jsi chtěla, jsem
si už jen domyslela. Ale nebylo co dodat. Vysbírali jsme větve, prostříhali
keře… Nepatrnou smyčkou malých událostí jsem se stala obětí společných nucených
prací.
Žádné komentáře:
Okomentovat