Greendeal v praxi
Jsem bytostně přesvědčená, že kdyby nebylo žen, muži žijí
ještě v jeskyních. Můj muž je zase bytostně přesvědčen o tom, že by jim
tam bylo skvěle. Když jsem se nastěhovala, lesní chatka v srdci údolí měla
na střeše dva malé solární panely a vyjetou autobaterii. Pro lesního muže tak
akorát na to, aby si osvětlil chatu LED pásky a nabil počítač a telefon. Jenže
já s sebou přinesla do chaty nejen dvě poličky věcí, svůj telefon a
počítač, ale taky jeden z prvních požadavků: vedle, alespoň nějaké,
koupelny jsem chtěla fén. Láska sice hory přenáší, ale přes make-up a upravené
vlasy vlak nejede, a tak začaly nekonečné diskuse.
Já: „Nedávám každý měsíc nekřesťanské peníze za kadeřníka,
abych tady chodila s vrabčím hnízdem na hlavě. I veverky mají právo na to,
aby se na mě dalo dívat!“
On (dost moudrý na to, aby mě s kadeřníkem neposlal do
háje) předkládá věcné argumenty: „Fén odebírá spousty šťávy, s tímhle
systémem to neutáhneme. To prostě není fyzikálně možné.“
Já (logicky): „Jak není možné? Já potřebuji fén.
Tečka.“
Můj život už není jako dřív. Kdykoli sháním jakýkoli
spotřebič, tak nehledím na vzhled, ale na kolonku příkon/výkon a ptám
se, zda je to dostatečně nízké číslo. Fén jsme vyřešili. V létě si myju
hlavu podle toho, jak svítí slunce a od podzimu do jara se spouští centrála,
která je nedílnou součástí života v údolí. Je v zásadě jedno jak
silný a nadupaný systém máte, když uhodí zima a slunce prostě nesvítí klidně i
několik týdnů, což je v údolí docela běžné, blackout vás stejně potká. Pak máte
na výběr buď vytasit svíčky a romanticky slepnout u jejich mihotavé záře, nebo
nalít do centrály ošklivá fosilní paliva a nalít šťávu do baterek, abyste si
alespoň rozsvítili.
Byly dokonce doby, kdy se převážná část našich návštěv
vyznačovala tím, že už jsme mezi dveřmi vyndávali z krosny počítače,
mobily, baterie a nabíječky se slovy: „Ukradneme vám trochu elektřiny, neva?“ A
našim přátelům to nevadilo. Dnes je doba taková, že reálně čekáme zástupy,
které na revanš budou stát u našich dveří.
Jak šel čas a naše láska kvetla, zdokonaloval se i náš
systém. Užitkovou i pitnou vodu stále taháme v ruce, ale když ji nalijeme
do sudu, tak nám do vodovodního kohoutku doteče přes malé čerpadlo. Malé
panýlky na střeše nahradily větší panely na skále, což v praxi znamená delší
dobu dopadajícího světla přes den, ale i více práce. Příroda je prevít, a tak
panely různě obrůstá, stíní jim a v zimě je klidně zasněží. Škrabka do
auta a zahradnické nůžky jsou neustále v pohotovosti.
Autobaterie byla
vystřídána dvěma většími bateriemi z autobusů a později ještě
sofistikovanějším systémem propojených bateriových článků. Dnes jsem o něco
málo hloupější, a proto vím, že každá baterie má nějaký cyklus nebo-li
životnost. A protože jsem zažila pračky Tatramat a ledničky Calex, které
vydržely minimálně 20 let a v zásadě se daly na koleni opravit, moje
představa o životnosti se hrubě nepotkává s reálnou životností baterií
použitých v solárním systému. A týká se to i fungl nových článků, které máme
v současnosti nainstalované. Výroba – vynaložená cena – reálná funkční
doba – likvidace nerovná se dvacet let. Otázky, jak je možné, že při tom všem
technologickém pokroku nechceme vyrobit něco, co skutečně dlouhodobě
funguje, když se neustále zaklínáme udržitelností, nahlas už ani nepokládám.
Nicméně není to tak dlouho, kdy i k nám dorazilo 21.
století. Máme nejen tekoucí vodu, ale také pračku a myčku! Instalace spotřebičů
s vychytáním blech zabrala „pouhý“ týden. Za ten týden jsem prolévala
krokodýlí slzy nad tím, že bych chtěla vzít zakoupený spotřebič, zapojit ho do
zásuvky a jiných zdířek, zapnout a jet. Taky jsem pokaždé, když myčka uvěznila
nádobí, protože buď nedostatek elektřiny, vody či jakého šlaka, hystericky
křičela, že se na to můžu vykašlat, že ten krumpl vrátím a dál budu mýt nádobí
ručně. A protože mě můj muž nejen miluje, ale je myčkou uchvácen ještě víc než
já, jelikož mu každý večer šetří dvě hodiny nad nastřádaným nádobím za celý
den, tak mě nejen nezabil, ale vychytal celý systém přívodu, odvodu a filtrace
vody tak dokonale, že mi právě teď zleva vrní myčka a zprava pěje svou ódu na
celé údolí centrála, která (prý) zároveň dobíjí baterky.
Když jsem nadšeně vyprávěla o našem vstupu do nového století
kamarádce, dívala se na mě jako na mimozemšťana. „Taky jsme teď kupovali myčku,
stará se nám rozbila a já mýt nádobí ručně nebudu.“ Budeš holubičko, budeš,
jestli ti ekošílenci zruší elektrárny a auta ve jménu záchrany čeho vlastně?,
tak budeš nejen mýt nádobí a prádlo prát ručně, ale ještě ke všemu to potáhneš
pěšky v koši někam k řece, abys měla kousek vody. A raci budou zase
umírat. A záchod si v paneláku nespláchneš, vymodlenou kartou nezaplatíš –
vlastně ani do obchodu se přes automatické dveře nedostaneš, výtahem se
nesvezeš, nezavoláš si, po mesengeru mi nenapíšeš a kdo ví, co ještě. Jenže,
kdo si to umí v dnešní znuděné době pod tíhou blahobytu a zelené ideologie
ještě představit? Snad jen ti, co už něco zažili. I dezoláti se jim dneska
říká. Takže? Mladí vpřed!
Moc pěkné Zuzko 👍😂
OdpovědětVymazat👍👍👍🙂
OdpovědětVymazatAhoj Zuzko. Jen tak dál relaxuj. Je to skvělý.
OdpovědětVymazat