Greendeal v praxi

O zelené ideologii bylo napsáno z mnoha stran už poměrně hodně, takže kdo chce, ten je schopen si různé technické parametry dohledat. Já jsem jen máma od dvou dětí a v současnosti můj rozhled sahá pouze tam, kam dohlédnu z kuchyňského okna od sporáku. Když vidím to zelené eko šílenství, je mi čím dál méně jasné, cože vlastně znamená chovat se ekologicky a jak se různé novodobé proudy slučují se zachováním současné životní úrovně. Na její rozvoj už si netroufám ani pomyslet. Zkušenost je vskutku nepřenosná, ale nedá mi se o ní nepodělit.

 Nikdy jsem netíhla žít nijak zásadně eko-bio. A netíhnu k tomu dodnes. V zásadě to považuji od počátku za marketingovou značku, která vydělává a s nadsázkou jsem říkávala, že bio brambory jsou brambory, které se hnojí v noci. S tím, že budu jednou žít v lesní chatě bez přívodu elektřiny, vody a odpadní kanalizace, jsem vážně nepočítala. Nebylo to nic, po čem bych toužila, ale také nic, co bych nezvládla. Takže když jsem potkala svého vzácného muže, který mi bez caviků po pár měsících řekl, ať se k němu nastěhuji, přičemž mi vyklidil jednu poličku na oblečení, prostě jsem to udělala a rovnou zabrala poličky dvě. Protože láska hory přenáší, fakt, že kolem sebe nemám moderní vymoženosti jako dostupnost elektřiny 24/7, mě nijak zvlášť netrápil. Alespoň ne zpočátku. Nakonec suchý záchod jsem si pamatovala z dětství.

 

Jsem bytostně přesvědčená, že kdyby nebylo žen, muži žijí ještě v jeskyních. Můj muž je zase bytostně přesvědčen o tom, že by jim tam bylo skvěle. Když jsem se nastěhovala, lesní chatka v srdci údolí měla na střeše dva malé solární panely a vyjetou autobaterii. Pro lesního muže tak akorát na to, aby si osvětlil chatu LED pásky a nabil počítač a telefon. Jenže já s sebou přinesla do chaty nejen dvě poličky věcí, svůj telefon a počítač, ale taky jeden z prvních požadavků: vedle, alespoň nějaké, koupelny jsem chtěla fén. Láska sice hory přenáší, ale přes make-up a upravené vlasy vlak nejede, a tak začaly nekonečné diskuse.

 

Já: „Nedávám každý měsíc nekřesťanské peníze za kadeřníka, abych tady chodila s vrabčím hnízdem na hlavě. I veverky mají právo na to, aby se na mě dalo dívat!“

On (dost moudrý na to, aby mě s kadeřníkem neposlal do háje) předkládá věcné argumenty: „Fén odebírá spousty šťávy, s tímhle systémem to neutáhneme. To prostě není fyzikálně možné.“

Já (logicky): „Jak není možné? Já potřebuji fén. Tečka.“

 

Můj život už není jako dřív. Kdykoli sháním jakýkoli spotřebič, tak nehledím na vzhled, ale na kolonku příkon/výkon a ptám se, zda je to dostatečně nízké číslo. Fén jsme vyřešili. V létě si myju hlavu podle toho, jak svítí slunce a od podzimu do jara se spouští centrála, která je nedílnou součástí života v údolí. Je v zásadě jedno jak silný a nadupaný systém máte, když uhodí zima a slunce prostě nesvítí klidně i několik týdnů, což je v údolí docela běžné, blackout vás stejně potká. Pak máte na výběr buď vytasit svíčky a romanticky slepnout u jejich mihotavé záře, nebo nalít do centrály ošklivá fosilní paliva a nalít šťávu do baterek, abyste si alespoň rozsvítili.

 

Byly dokonce doby, kdy se převážná část našich návštěv vyznačovala tím, že už jsme mezi dveřmi vyndávali z krosny počítače, mobily, baterie a nabíječky se slovy: „Ukradneme vám trochu elektřiny, neva?“ A našim přátelům to nevadilo. Dnes je doba taková, že reálně čekáme zástupy, které na revanš budou stát u našich dveří.

 

Jak šel čas a naše láska kvetla, zdokonaloval se i náš systém. Užitkovou i pitnou vodu stále taháme v ruce, ale když ji nalijeme do sudu, tak nám do vodovodního kohoutku doteče přes malé čerpadlo. Malé panýlky na střeše nahradily větší panely na skále, což v praxi znamená delší dobu dopadajícího světla přes den, ale i více práce. Příroda je prevít, a tak panely různě obrůstá, stíní jim a v zimě je klidně zasněží. Škrabka do auta a zahradnické nůžky jsou neustále v pohotovosti.

 Autobaterie byla vystřídána dvěma většími bateriemi z autobusů a později ještě sofistikovanějším systémem propojených bateriových článků. Dnes jsem o něco málo hloupější, a proto vím, že každá baterie má nějaký cyklus nebo-li životnost. A protože jsem zažila pračky Tatramat a ledničky Calex, které vydržely minimálně 20 let a v zásadě se daly na koleni opravit, moje představa o životnosti se hrubě nepotkává s reálnou životností baterií použitých v solárním systému. A týká se to i fungl nových článků, které máme v současnosti nainstalované. Výroba – vynaložená cena – reálná funkční doba – likvidace nerovná se dvacet let. Otázky, jak je možné, že při tom všem technologickém pokroku nechceme vyrobit něco, co skutečně dlouhodobě funguje, když se neustále zaklínáme udržitelností, nahlas už ani nepokládám.

 

Nicméně není to tak dlouho, kdy i k nám dorazilo 21. století. Máme nejen tekoucí vodu, ale také pračku a myčku! Instalace spotřebičů s vychytáním blech zabrala „pouhý“ týden. Za ten týden jsem prolévala krokodýlí slzy nad tím, že bych chtěla vzít zakoupený spotřebič, zapojit ho do zásuvky a jiných zdířek, zapnout a jet. Taky jsem pokaždé, když myčka uvěznila nádobí, protože buď nedostatek elektřiny, vody či jakého šlaka, hystericky křičela, že se na to můžu vykašlat, že ten krumpl vrátím a dál budu mýt nádobí ručně. A protože mě můj muž nejen miluje, ale je myčkou uchvácen ještě víc než já, jelikož mu každý večer šetří dvě hodiny nad nastřádaným nádobím za celý den, tak mě nejen nezabil, ale vychytal celý systém přívodu, odvodu a filtrace vody tak dokonale, že mi právě teď zleva vrní myčka a zprava pěje svou ódu na celé údolí centrála, která (prý) zároveň dobíjí baterky.

 

Když jsem nadšeně vyprávěla o našem vstupu do nového století kamarádce, dívala se na mě jako na mimozemšťana. „Taky jsme teď kupovali myčku, stará se nám rozbila a já mýt nádobí ručně nebudu.“ Budeš holubičko, budeš, jestli ti ekošílenci zruší elektrárny a auta ve jménu záchrany čeho vlastně?, tak budeš nejen mýt nádobí a prádlo prát ručně, ale ještě ke všemu to potáhneš pěšky v koši někam k řece, abys měla kousek vody. A raci budou zase umírat. A záchod si v paneláku nespláchneš, vymodlenou kartou nezaplatíš – vlastně ani do obchodu se přes automatické dveře nedostaneš, výtahem se nesvezeš, nezavoláš si, po mesengeru mi nenapíšeš a kdo ví, co ještě. Jenže, kdo si to umí v dnešní znuděné době pod tíhou blahobytu a zelené ideologie ještě představit? Snad jen ti, co už něco zažili. I dezoláti se jim dneska říká. Takže? Mladí vpřed! 

Soužití v době karantény

Upozornění: následující řádky jsou psány z čistě osobního hlediska a nikterak nehodnotí jiné postoje a názory v této nezvyklé a náročné době.

V internetovém světě na mě neustále vyskakují různé články a videa, jak se vyrovnat s rodinnými krizemi, které jsou v době restriktivních karanténních opatření na spadnutí. Skoro to vypadá, že všichni, kteří obývají omezený prostor ve větším množství než jedna, jsou v krizi. Vyvstala mi otázka, zda naše domácnost prochází krizí.

Musím konstatovat, že naše životní tempo se v zásadě nezměnilo. Jedině je k lepšímu, když jsem v době, kdy se lidé strachují o svou budoucnost, opustila zaměstnání. Každé ráno hrajeme s mužem psychologickou hru o to, kdo první vstane, postaví vodu na sporák, umele kávu a přinese mléko. Jakmile se ozve rachtání z kuchyně, druhý bezpečně ví, že teď už může vstát a jen se těšit na chuť a vůni horké kávy bez práce. Každý večer po setmění hrajeme jinou psychologickou hru o to, kdo jako první řekne: jdeme spát! Bez ohledu na to, jak jsme unavení, to nikdo z nás nechce nadnést jako první.

Každý den mě popíchne nevědomou drobností ve svém chování. Uvažte, jídlo se servíruje horké. Když se odjakživa u nás doma zavelelo ke stolu, tak se šlo prostě ke stolu. Nikdy se nezačalo jíst dřív, než usedli všichni. A sesedli jsme se rychle, protože jídlo musí být teplé. O horkých polívkách ani nemluvím. A můj muž si pokaždé, když už dávám jídlo téměř na talíř, zapálí cigárko. Dneska dokonce začal sekat dřinky. A ve mně by se vždycky krve nedořezal. Hlavou mi letí spousty nepublikovatelných myšlenek a tělem hýbe vztek. Jak je možné, že to po třech letech ještě nepochopil? Zaručený způsob, jak mě dvakrát denně sedm dní v týdnu vytočit.

Nebo když vaří! Můj muž vaří úžasně! Zkombinuje potraviny způsobem, na který kdybych jen pomyslela, s hnusem bych ho zavrhla. Výsledek? Vždycky skvělý. Stav kuchyně? Vždycky jako po bombardování. Pokaždé mě vnitřně zabolí, když vidím, jak rozmáchlými gesty oklepává vařečku od omáčky, která se následně rozprostírá po celém sporáku. Otáčím se zády, když po kuchyni různě ztrácí potraviny určené do hrnce. Odcházím, když obsah mísy, kterou míchá, pokryje mimo linky i okno. Trpím tiše i nahlas. Muž ovšem říká, že to vyjde na stejno. Stačí se jen podívat.

A protože ho mám ráda, tak si listuju ve starých, upatlaných receptech psaných máminým rukopisem a nahlas se ptám, co by chtěl upéct. Chtěl by upéct všechno. Kývá, ani neví na co. Mě to jenom lehounce vytočí a zároveň jsem si jistá, že on už ví, že na konci tohohle tanečku na něj čeká sladká tečka. Co to bude je mu v zásadě jedno, hlavně že to bude jedlý a bude toho hodně. Čas od času přijde lehké popíchnutí nad jeho vybíravostí. Sice říká, že sní všechno a proti tomu se nedá nic namítnout. Ovšem něco sní rychleji a něco pomaleji. Tak poznám, která buchta je podle jeho chuti a která nikoli. Kynuté těsto moc nemusí. Koláč s povidly, plněné buchty… jen mi bylo divné, že skořicové šneky z kynutého těsta vdechne. Prý je to věc zasycení. Šneci zasytí míň, buchty víc.

Ne. Nic se nezměnilo. Nebýt toho, že nemůžeme navštívit moje rodiče a zásobovat se v Polsku, se pro nás nic nezměnilo. Že je karanténa jsme sotva postřehli a uvědomujeme si to jen ve chvílích, kdy musíme do vylidněného centra Prahy.

A nakonec mi řekněte, není to pěkný prožít celý jarní den od rána do večera jinak než zpoza okna v kanceláři? Slyšet ptačí zpěv místo hluku centra města? Nepřijde vám, že uděláte víc práce, když pracujete z domova, protože práci věnujete ten čas, kdy se normálně do práce chystáte a jste na cestě? A nepřijde vám, že když pracujete z domova, máte víc času na své vztahy a velebení domovního prostoru, ve kterém najednou žijete tak nějak víc? Já si myslím, že to pěkný je. Jenže já to považovala za pěkný i před tou karanténou.

Jak jsem se stala obětí nucených prací

Byl to celý sled událostí, který ze mne udělal oběť nucených prací. Začalo to nevinně. Muž se rozhodl, že se naučí programovat a prostě se do toho zažral. Když jsem chodila do práce tak to vcelku fungovalo, ovšem jen do chvíle, dokud mě neskolil bacil a já neskončila s dvěma salvama antibiotik doma v posteli. Z prvních dvou týdnů si toho moc nepamatuju, protože jsem většinu času prospala. Nicméně hlava zabořená za kompem se mi vybavuje. Taky ta známá posedlost, kdy sice děláte úkony denní potřeby – v našem případě přinést vodu, zatopit, uvařit a najíst se – ale stejně jste duchem nepřítomni, protože jste uvězněni ve světě algoritmů, příkazů a myšlenek typu: vždyť to přece musí jít udělat, jenom přijít na to jak…

Když jsem se pomalu začala dostávat z antibiotikového deliria, vnímala jsem muže s monitorem místo obličeje intenzivněji. Inu, do práce jsem nemusela, tak i já jsem zasedla za počítač, že něco vytvořím. A stal se ze mě pařmen počítačových her. Tedy jedné počítačové hry a pařan ze mě byl přesně 5 dní. Ale o tom, jak jsem hrála Civilizaci, budu vyprávět do smrti. Mimochodem, vážně bylo pěkné vytvořit si civilizaci založenou na vědě, která převálcuje všechny ostatní civilizace kulturou. A co bych to byla za vědce, kdybych na vrcholu své slávy nehodila na zbytek světa atomovku. Kdo by nebyl zvědavej, co to udělá? Zvlášť ve hře, která vás v určité fázi zklame tím, že si sice můžete vyvinout letadla, ale záhy zjistíte, že mají prd dolet. Počáteční nadšení tak vystřídá opravdu hluboké zklamání. Ale zpět k atomovce. Než jsem ji hodila na město, zeptala jsem se z čiré zvědavosti svého drahého, co to udělá. Ten na mě vrhl odporně odsuzující pohled a pravil, že neví, že ON atomovky na města nehází. Nejprve jsem se lehce zastyděla, ale nakonec mi to stejně přišlo divný. On je ten, co třičtvrtě hry pobíhá po plánu a do někoho mydlí, ale atomovka mu přijde moc?

Fázi paření na kompu rychle vystřídala má staronová posedlost: porazím všechny tři roboty nejvyššího levelu v Through the Ages na telefonu. Bože, jak ta hra mě dokáže naštvat i na telefonu! Sjetá antibiotikama a odevzdaná osudu jsem po půl roce hru porazila. Stačilo válčit, válčit, válčit. Samozřejmě jen s tím nejslabším. Přesně to, co mě v hrách moc dlouho nebaví. Proti robotům jsem nakonec ani problém neměla, ale s živými lidmi problém mám. Povzbuzena vítězstvím na nejvyšším levelu, rozložili jsme hru doma na stole. Karty šly dobře, tak jsem uplatnila strategii války. Drtit, drtit… jenže jsem to vzdala moc brzy, protože mě to přišlo blbé a hloupé. A můj drahý? Těsně před koncem hry vstal z popela jako bájný Fénix a krvelačně mě rozdrtil. Na jednu stranu obdivuju, jak to dokázal vyhrát. Tu schopnost okamžitě změnit strategii. Nicméně ta jeho herní krvelačnost ve mně odpálila dynamit vzteku. To buď zažijete nebo ne. Za dámu jsem nebyla a rovnou řekla, že mu na tohle krvelačný hraní kašlu. Dobře, kašlu jsem asi úplně nepoužila.

Emočně vyčerpána jsem se odklidila do kuchyně. Co jiného dělat než vařit, když číst se vám nechce, internet vás nebaví a muž se schovává za počítačem? Něco mu říkáte a odpovědí je jen zahučení. Občas se vám dostane i celé věty, ale to jste si většinou jisti tím, že ani neví, na co odpovídá. Koukal na film a ťukal do kompu. Jedl a přemýšlel nad algoritmy. Nějak se mi vytrácel. A tak jsem to vyřešila sofistikovaným ženským způsobem. Bublala jsem a bublala, dělala narážky, které zůstaly nepovšimnuty a pak jsem bouchla. Nehádáme se, protože můj muž se hádat odmítá. Veškeré naše hádky probíhají způsobem, kdy on se ptá: „Co se děje?“ a já odpovídám: „Nic.“ Technicky vzato, hádku jsme si odkroutili před výbuchem. Po něm následovalo jen přikývnutí se slovy: „Vím, že máš pravdu a uvědomuju si to.“ A okamžitá změna režimu. Místo odpoledního sezení u počítače po mě hodil pracovní džíny a pravil:

„Tak jdeme vysbírat ty větve, co popadaly z těch stromů.“

„V týhle zimě? To tam zmrznu, to se mi moc nechce.“

Zamžoural na mne zpoza brejlí, krásně se usmál. „Já nám hledám společnou činnost.“ Jak jsi chtěla, jsem si už jen domyslela. Ale nebylo co dodat. Vysbírali jsme větve, prostříhali keře… Nepatrnou smyčkou malých událostí jsem se stala obětí společných nucených prací.  

Jsem proškolená

Simoně, která se na mě při první zmínce o mém vstupu do státní správy skepticky podívala a vyjádřila obavy, že to nebude nic pro mě. A já se hrozně naštvala (což ona (asi) neví). Jenže s věkem přichází zkušenost a já do dvou měsíců zase poznala, jaký malý pívo ještě jsem.

Podle zákona o úřednících je každý úředník povinen projít do 3 měsíců vstupním školením od zahájení pracovního poměru. Přes jisté problémy na personálním jsem se i já nakonec stala státním úředníkem a jala se naplnit literu zákona. Školení bylo především dlouhé a chvílemi i dehonestující. Dehonestující je totiž přesně to slovo, které mi vystihuje státní správu od chvíle, kdy jsem do ní vkročila.

Uznávám, že je těžké školit někoho, kdo se výukou dospělých lidí dosud profesionálně živil. Má naučená posedlost mě nutila sledovat nejen obsah sdělení, ale i stavbu přednášky, přístup lektora k posluchačům a v neposlední řadě i důraz na pauzu, která je, jak všichni víme, opravdu důležitá. Nejen proto jsem už první den pociťovala hlasitý tep v hlavě a nutkavý pocit, že buď začnu křičet, nebo se mi rozletí hlava na milion kousíčků.

První den, první dlouhá hodina a půl. Profesionálové státní správy z oddělení vzdělávání dospělých přistupují ke třídě plné lidí 30+ a kladou důraz na: zvládnutí závěrečného testu, po kterém dostaneme osvědčení o absolvování, které je mimo úřad úplně k ničemu. Důležité je napsat test se vší vážností. Další důraz byl kladen na správné vyplnění políčka se jménem v nejmenované aplikaci. Nelžu vám, hodina půl tomu byla věnována. Když jsem pochopila, že to školení není vtip, a věřte, chvíli mi to trvalo, začala jsem si připadat jako v pomocné škole. Začal ve mne zesilovat nutkavý pocit, který jsem předchozí měsíc dost neúspěšně potlačovala a to ten, že tohle vážně nemám zapotřebí. Taky jsem výrazně přehodnotila svůj přístup ke studentům na VŠ, kde jsem mnohokrát plakala nad tím, že k nim přistupuju jak k blbcům, aniž bych dosud věděla, co to reálně znamená. Celá situace se dá samozřejmě i obrátit a můžeme si položit otázku, co profesionálové ze státní správy museli potkat za materiál, když je koncepce vzdělávání vedena směrem k pomocné škole.

Peklo prvního dne později gradovalo. Přišel odborník státní správy na právo. Jeho profesionalitu v oblasti práva nehodlám nijak komentovat, jelikož o ní skutečně nic nevím. Ale lektor to byl mizernej. Ba nejmizernější. Překonal dokonce i profesionály z oblasti vzdělávání. Jeho přednáška trvala 3,5 hodiny. Hned na začátku řekl, že žádná přestávka nebude, protože ON to prostě nestíhá. Špatný lektor, který si nevystačí s přiděleným časem a nerespektuje základní požadavky posluchačů, kteří potřebují přestávky, aby se byli schopni soustředit. Tohle přeci říká každá učebnice věnující se vzdělávání. Mám na mysli to s těmi přestávkami. Situace byla o poznání horší. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nebylo mi jasné, co tou 3,5 hodinovou samomluvou chtěl pan lektor říct. Tedy, bylo mi jasné že si honí ego, ale sdělení mi prostě unikalo. V zásadě to byl můj jediný přichystaný dotaz na konec přednášky: co jsem si z toho jako posluchač měla odnést? Dotaz jsem nepoložila z čistě pragmatických důvodů. Pan lektor se moc rád poslouchal a už tak nás připravil o dalších 10 minut z 15 minutové pauzy mezi dalšími přednáškami. Chtěl být i vtipný a dával otázky publiku, které nereagovalo, čemuž se hrozně divil a sarkastickým a ponižujícím tónem pravil, že „snad jako musíme mít nějaký názor.“ To jsem psychicky nezvládla a opáčila, že oproti všeobecnému úzu si nemyslím, že musím mít na všechno názor, zvláště na věci, o kterých nic nevím. Kolegyně vedle měla taky trefnou poznámku, když pravila, že názor má, ale má také právo ho nevyslovit.

Abych však byla fér, něco mi sdělil. Státní správa nemá právníky, protože jaký právník by za ten mizerný plat chtěl v tomto systému pracovat, a proto je zcela na úřednících dělat právní rozhodnutí, za která nesou zodpovědnost. Nakonec to byla pro mne přesně ta z rozhodujících informací.

V průběhu týdne jsme měli i mnohem lepší lektory. Lektory, kteří se dívali na státní správu s nadhledem. Lektory, kteří se k závěrečnému testu stavěli normálním způsobem – prostě nadiktovali otázky s vědomím, že smyslem týdenního školení je dát posluchačům rámcový přehled o fungování hlavního města Prahy, a nikoli je drtit závěrečným testem. A možná se mi ten zbytek týdne na školení sedělo lehčeji i proto, že jsem si domluvila pracovní pohovor mimo státní správu.

Nakonec přišel den D. Test. Profesionálové z oblasti vzdělávání dospělých přišli s testy. Vysoký mladík kladl důraz na ticho, neopisování, závěrečné bodování, neopisování, ticho. Po týdnu školení jsem se zase divila, že se ještě divím. Mezi dospělými posluchači se šířila panika z testu. Jak si to neustálé testování neseme s sebou už od dětství. Nechápejte mne špatně. Jsou chvíle, kdy je testování na místě. Když se skládají odborné zkoušky, ať např. v autoškole, na škole, případně v dalším vzdělávání dospělých. Ale tahle chvíle to rozhodně nebyla. A přesto si měl lektor potřebu honit ego před skupinou dospělých a svéprávných lidí. A mezi touhle skupinou se rozšířila nekontrolovatelná panika. Testem všichni prošli. Nicméně k mému překvapení tortura neskončila. Přišlo dalších 20 minut popisování kam a na co kliknout, abychom našli naše skvělá osvědčení online. Začala jsem psát zoufalé zprávy domů, že asi skočím z okna, že tohle už fakt nedám. Drahý, krom toho, že se nehorázně bavil, zcela logicky namítl, že půl hodiny před koncem týdenního školení to už prostě nemá smysl.

Sečteno a podtrženo. Jsem (prostou) držitelkou papíru, jehož čas brzy přijde. Jeho první stanoviště bude na stěnách naší apartní kadibudky, kde bude se všemi svými razítky vyčkávat na den D, až nám dojde toaleťák.

Proškolena jsem byla i mimo školení. Měsíc na úřadě mi ukázal, co je nejdůležitější. Docházka, řádkování a týrání těch, co si jasně nevymezí hranice. Já jsem si hranice vymezila. Poprvé tím, když mnou vytvořený dokument byl kontrolou odmítnut, protože měl špatné řádkování.

„A obsah dobrej?“ optala jsem se s tenzí v hlase.

„Jo, obsah sedí,“ zněla odpověď.

„Takže mi to vracíš kvůli řádkování, jo. Přesně tomu řádkování, které máš v tom vzoru, cos mi dal. Rozumím tomu dobře?“ Kdo mě zná, umí si představit tón hlasu a výraz mé tváře. Dotyčný se začal rozpačitě usmívat a pravil: „Tady v rozdělovníku ti chybí nula.“

„Nula v rozdělovníku. Ok. Chápu, ono by to na ty adresy nedošlo, když v rozdělovníku, který tam de facto podle všeho nemusí být, chybí nula. Jde to mailem a datovkou, to je jasný. Ale to řádkování, viď.“

„No, právě,“ zněla rozpačitá odpověď. Jedny hranice byly vymezeny. Diskutující byl muž a s muži to jde vždycky tak nějak líp. To ženy, kterých je na úřadě přehršel, jsou jiná výzva.

Při příchodu na úřad jsem dostala svou agendu, kterou jsem přebrala od jiných. Poté, co jsem tři týdny čekala, až se všichni s dotyčnými rozloučí, jsem je kontaktovala, pohovořila s nimi, představila se, podepsala jsem se. A tři dny na to se mi agenda změnila s tím, že dotyčná kolegyně hovořila s paní vedoucí a mně byla jedna škola vyměněna. To vše mi přišlo mailem. Mailem jsem slušně odpověděla, že rozhodnutí naprosto respektuji, ale že bych preferovala, aby se agenda s definitivní platností předala až v momentně, kdy je jasné, že to tak bude. Že jednání je neprofesionální. S pozdravem… Jasně, slušně, výstižně. Po mailu, jako reakce na mail. Do hodiny jsem stála před ředitelkou, která mi velmi důrazně (nechci napsat, že řvala, ale moc k tomu nechybělo), říkala, že takhle teda NE! „Takovéhle hodnotící maily já tu trpět nebudu! Máte zvednout zadek a jít se zeptat, co se stalo a nepsat takovéhle maily! Já tu podporuju komunikaci! Můžete jít!“

Mile jsem se usmála a pravila, že než půjdu, tak bych na situaci také ráda reagovala. Byla překvapená. I paní vedoucí. Jak to, že jsem se nezvedla a neodešla, a ještě se k tomu chci vyjádřit?

„Za prvé, má mailová reakce byla reakcí na mail. Domnívám se, že to nejsem já, kdo by měl zvednout zadek a jít se zeptat, co se děje. Že to mělo být přesně naopak. Za druhé…“

„Už vás nebudu zdržovat, můžete odejít,“ zněl befel.

Komunikace je výraz, který se dá vykládat různě. Komunikace je to, že se oblejzaj kancly a tiše se šeptá: co ta nová a ten mail? Případně vyšší šarže oblejzá kancl a ptá se: jak pracuje? Kde je? Ale když vás někdo potká na chodbě, všichni se tváří jakoby nic.

Den D pro mě nebyl test, můj den D přišel ve chvíli, kdy jsem jasně pochopila, že se nevejdu do mentality státní správy. Není to o práci. Tu bych s prominutím dala jednou rukou v zadku. Je to o kultuře jednání, které já se nehodlám účastnit ani za všechny peníze světa, což je vzhledem k tabulkovému platu opravdu zcestné přirovnání.

Máma mi vždycky říkala, že v životě nemůžu mít všechno. Že ona má šťastný manželství, ale práce ji nebavila nikdy. Já to dlouhou dobu měla naopak. Byla jsem šťastná v práci, ale na chlapy jsem měla smůlu. Vždycky jsem se smála a říkala: „Já to dokážu. Budu mít práci, co mě baví a šťastný vztah. Nevím, jak to udělám, bude to těžký, ale to dám.“ Teď jsem ve fázi, kdy mám po druhé v životě vztah, co stojí za to, ale s prací je to už dost dlouho na štíru. Zkušenost ve státní správě mě dohnala ke zlomu: musím změnit radikálně své myšlení ve vztahu k práci. Protože já budu mít oboje: práci, která mě baví a šťastný vztah se všemi jeho kotrmelci. A tak po měsíci a půl opouštím pevný finanční přístav státní správy a zase nevím, co bude. Ale co, nikdo neříkal, že to bude jednoduchý.

Střet s problémem

Na kozáky přišla bída a nakonec jsem zavítala do pracující třídy. Po roce „prázdnin,“ kdy se mé dny skládaly převážně z toho, co jsem sama uznala za vhodné, se mé dny skládají z osmihodinové šichty, večeře a hlubokého kómatu. A kam že jsem se to vlastně dostala?

Poté, co jsem neúspěšně obesílala školy v marné snaze dostat alespoň nějakou odpověď, když už je všude tak málo pedagogů, poslala jsem obálku s dokumenty jen tak ze srandy na druhou stranu školství – k těm, co zřizují školy a rozdělují dotace. Pak už jsem se jen divila, že se ještě divím, když mě tenhle sranda match vyšel. Teda málem skoro vyšel.

Zásadní výzvou bylo personální oddělení. Zatímco v prvním kole jsem jednala s milou a vstřícnou paní personalistkou, v druhém kole to byla s naštvanou a nevstřícnou personalistkou doslova řežba. Nemám na to důkazy, ale chovám podezření, že první paní byla jen nastrčenou figurkou, aby jim noví uchazeči nezdrhnuli. Státní správa plus lidský faktor s proměnnou mé osoby rovná se třaskavá směs.

Z mé strany prostě došlo ke komunikačnímu šumu, jak situaci hodnotí druhá strana, mohu se jen domnívat. Podstatné je, že z její strany šlo o život, a z mé strany se nedělo vůbec nic, natož závažného. Prostě a jednoduše mi zaslali papíry vč. ověřeného diplomu z výběrka domů, a o ověřený diplom šlo především. S papíry jsem se doma úspěšně minula, nicméně mi zcela jinou paní z toho samého personálního bylo řečeno, že stačí přinést originál a ověřenou kopii lze dodat v průběhu následujícího měsíce. A tak jsem v den nástupu spustila v mikrosvětě paní personální doslova armagedon. Důrazně mi deset minut opakovala, ŽE JE TO PROBLÉM. Na originál se ani nepodívala. Ale problém to byl. Když jsem začala pociťovat své známé hučení v uších, které značí záchvat upřímnosti, ale také ztrátu paměti a společenského dekóra, snažila jsem se jí vysvětlit, že „neoperujeme. Nejde o lidské životy.“ Vůbec jsem situaci nepomohla a dokonce jsem začal mít pocit, že možná o jeden život jde, o ten můj. Přišla jsem tedy s elegantním řešením.

„Vezměte toho pána, co čeká na chodbě, a já skočím dolů ten diplom nechat ověřit, když jde o život.“

Jádro problému ovšem spočívalo v tom, že nebyla vůle ani zájem ten bezproblémový problém vyřešit. Paní chytila druhý dech, já se přestala divit, že se ještě vůbec divím a začala jsem být hodně naštvaná. Kupodivu jsem situaci neprospěla ani ve chvíli, kdy jsem paní personální ujistila, že na ní neútočím, že se jistě shodneme, že došlo ke komunikačnímu šumu, a že se snažím ten „problém“ vyřešit. Buď to bylo načasováním, nebo se mi ve tváři začaly měnit rysy v momentně vnitřního rozhodnutí, že ji dám ještě dvě minuty, a pak se sbalím a na celý ansábl na odboru školství prostě kašlu, protože tohle nemám zapotřebí, ale paní se nakonec uvolila, že mi dá smlouvu k podpisu, i když, jak neopomněla zdůraznit, „je velký problém, že jsem nedonesla ověřenou kopii diplomu.“

Z personálního jsem odešla rovnou ven a rozhodovala se, zda si koupím flašku nebo se tam vrátím s cihlou. Nedopadlo ani jedno. Míra mého naštvání, ač byla vysoká, nedosahovala přesvědčení, že cihla něco vyřeší. Flašku jsem si nekoupila jenom proto, že dámy před desátou ráno nepijí.

Když o hodinu později lektorka na vstupním školení pronesla: „V případě jakéhokoli problému se obracejte na svou personalistku,“ a když se naprosto cizí muž vedle mě tak ošklivě ironicky ušklíbl, bylo mi jasný, že se s paní problémovou srazil taky. A mně se ulevilo. I když co si budeme nalhávat, flaška by to spravila rychleji a chutněji.

S novým pracovištěm přicházejí staré výzvy. Sice mi hoří ještě vajgl na nádraží, ale protože mám pozorovací talent, velmi rychle jsem pochopila, proč je třeba minimálně 30 denní lhůta na vyřízení dokumentů, a proč je ta lhůta v podstatě nedodržitelná, ať narazíte na sebevstřícnějšího úředníka.

A protože jsem poučena z předchozích nezdarů, tak nestíhám, nesvačím, nestihnu to, nestačím. A promýšlím nové alternativy (jak by řekl klasik: vymýšlím kraviny), protože z nestíhání mám roupy. Bude ještě veselo.

Já už přeci jedno dítě mám

S dětmi se zase jednou roztrhl pytel. Novorozenci na mě koukají z fejsbůku, ze zpráv, a jeden na mě dokonce vcelku spokojeně odpočíval, aniž by si vyřval hlasivky a mně protrhl ušní bubínek. Má můj obdiv. Malé děti jsou krásné. Když jsou vaše a spí. I mě občas napadne, zda už není na čase vrhnout do tohoto světa své lehce k horšímu pozměněné geny a pak s napětím čekat, co z toho bude. Když totiž vidím svého génia podtrženého krásou každé ráno v zrcadle, říkám si, že o pokračování svého genofondu nemohu svět ochudit. Můj drahý k tomu má pragmatičtější přístup. Říká: Jsme oba poslední svého rodu, všechna tíha leží na nás! Máš ještě sestru, chce se mi uštěpačně odpovědět, ale nakonec ta tíha, alespoň ze začátku, zase tak těžká a nepříjemná není, tak mlčím.

Má drahá matka vždycky ironicky říkala: Děti jsou radost. Škoda, že jich nemám tak deset. A taky dost často říkala: Jojo, děti jsou skvělý. Akorát by místo řvaní mohly svítit. Vždycky bych z nich vyndala baterky nebo je šoupla na noc do skříně. Není divu, že po takovéto výchově jsem k mateřství velmi obezřetná. Na rozdíl od své mámy vím, že děti v noci nespí, protože zatímco jí to neměl kdo říct, ona mi ty noci vybarvila dost zářivě. O dětech zásadně mluvila jako o malých parazitech a spratcích. Já jsem nebyla výjimkou. Takže i když to neumím domyslet, tuším, že se mi po prvním vrhu zásadně obrátí život na ruby. Ale mě napadá, že soužitím s mým drahým se to už dávno stalo.

Mámy si vždycky „stěžují“, že neustále uklízejí, a že se v rámci duševní rovnováhy staly vůči bordelu imunní. Já si stěžuji zcela bez uvozovek na neustále zasviněný konferenční stolek. Je jedno kolikrát za den vezmu hadru do ruky, za chvíli je tam kolečko od kafe, drobečky od čehokoli a vybryndaný cosi. O neustálém smetávání tabáku ani nemluvím. I já se naučila ta kolečka ignorovat a dala si striktní zásadu brát na ten stolek hadru do ruky maximálně jednou za den. To je vrchol mého sebeovládání. A talíře? Vzdala jsem se přemýšlení o tom, k čemu byly vlastně vyrobeny, když drobty a bryndance mého drahého končí všude kolem, jen ne na talíři. Po mnohaleté zkušenosti se svým otcem a jeho neustálým drobením jsem jakékoli prostírání doma rovnou vzdala a označila je za zbytečné. Ani o ubrus mě nenapadlo usilovat.

Když socializujete dítě, učíte ho různým kouskům. Jako uklízet si hračky –  můj drahý touto lekcí prošel evidentně zcela nepolíben. Jak by pravila klasik maminka: kam se vysere, tam si lehne. Je až neuvěřitelné, s jakou rychlostí dokáže zblejsknout uklizenou volnou plochu a upustit tam šroubovák, eventuálně celou krabici s vrtačkou či jiný bordel. A ten tam leží tak dlouho, dokud jednomu z nás, tedy mně, nerupnou nervy a nevyšlu vražedný pohled. K nádobí má stejnou slepotu. Nedávno mi tajemně pravil: Víš, já mám vyzkoušený, že když to nádobí dostatečně dlouho ignoruješ, tak se samo uklidí. Poté, co se mi tak upřímně svěřil, jsem ještě upřímněji zalitovala, že mu není pět a nemůžu mu jednu fláknout.

Dítě taky učíte třeba si čistit pravidelně zuby. Tak u téhle lekce jsme i my doma. Zatímco můj drahý se s tabákem a zapalovačem naučil v momentě, kdy k tomu získal odpovídající motorické pohyby, kartáčku na zuby se vyhýbá, co může. Znáte to. Pasty jsou hnusný a tabák taky dezinfikuje. Prošla jsem mnoha vztahy, aby mě tyhle výbrky už dávno nechávaly chladnou. Nedávno přišel s tím, že ho bolí zub. To bys měl asi k zubaři, odvětila jsem. Pravil, že jsem na omylu! Že si bude každé ráno čistit zuby, což povede nejen k odstranění bolesti v zubu, ale i k návyku každé ráno nemíjet koupelnu. Zatím se drží. Překvapilo mě to tak, že jsem do jeho ranního procesu navrhla zakomponovat krém na obličej. Jenže to bylo moc brzo. Jenom doufám, že nebudu čekat dalších třiatřicet let.

Korunu všem výbrkům nasadil nedávno, když jsem od volantu koutkem oka zblýskla, jak si utírá svůj věčně usmrkaný frňák do rukávu. Skutečně stoickým klidem jsem pravila, že v přihrádce u spolujezdce jsou papírové kapesníčky, které se vážně nemusí stydět použít a vzpomněla si na všechny facky, které jsem za to jako malá chytila. A on? Podíval se na mě těma svýma očima z podbrejlí a pravil: Stejně mě máš ráda, viď? Já ti dělám takovou malou přípravu na našeho potomka. A protože mlčeti zlato, mlčela jsem. Jen můj pohled odrážel myšlenku, že mě právě chuť na potomka přešla, že na to, abych přišla do Brodu, stačí můj drahý úplně sám.

Co nakonec čekat od pankáče, který vás sice obdivuje v každé situaci, ale u nějž přesto máte pocit, že největších obdivných pohledů se vám dostane ve chvíli, kdy jste v odrbaných džínech na farmě, totálně rozcuchaná, nenalíčená a snažíte se (neúspěšně) smrkat do jabloňových listů, protože vám díky šílené rýmě došla zásoba toaleťáku. Nezbývá tedy než (marně) doufat, že můj drahý se svým potomkem dospěje. A že eventuální potomek bude mít přístup k ranní hygieně po mně.

Pikám, pikáš, pikáme. Ale za co?

Klíčová slova: farma – eko – Velryba – Šulda – stříbrná páska – pikání – bezpečnost práce

Když jsem ji před rokem uviděla poprvé, bylo to zhmotnění věty punks not dead, vy volové, kterou jsem více jak před patnácti lety slýchala poměrně často. Všechno kolem byl jeden velký, souměrně v řadách srostlý prales. Pěšinky mezi stromy se místy daly sotva tušit, natož aby jimi prošel člověk bez vyšlehnutého oka. O průjezdu jakékoli techniky včetně kola nemůže být ani řeč. Zázemí se skládalo jen ze studené vody, která je vyvedena na dvou místech hadicemi. Když chce člověk k vodě, musí neustále balancovat na vlhkem kluzkých kamenech. Ti, kteří „bydlí“ na správné straně šedu mají mycí kout vytuněn o nerezové umyvadlo s odkapávačem, jež je umě položeno na betonové zemi, a pod nímž to za ty roky bezpochyby žije vlastním životem. Tu tam na farmu zavítá nějaký eko nadšenec (promiň, Edo) a protože eko je cool, koupí na mytí nádobí Ecco jar. Záhy ovšem zjistí, že kombinace studené vody a eko jaru možná podpoří bio život pod umyvadlem, ale pánev to rozhodně neumyje.

Bydlí se, kde se dá, i tam, kde by jeden při prvním pohledu řekl, že se bydlet nedá. Ti otužilejší bydlí ve stanech, za který dnes platí stejný nájem jako ti, kteří bydlí v karavanech. A to se vyplatí! Nakonec je jedno, zda člověk mrzne ve stanu, nebo ve třicet let starém mobilheimu plném děr. Ačkoli tak jedno to úplně není. V mobilheimu se lépe vzdoruje slimákům. Na druhou stranu, než člověk začne okupovat mobilheim, musí nalézt všechny nové krysí díry a zalepit je vším, co je po ruce. Chce to ovšem dost představivosti a zručnosti, protože to kouzelné místo obsahuje spousty věcí různých tvarů a stáří. Jediné, co všechny ty věci spojuje je fakt, že rozhodně nejsou nové. Zato je lze volně brát ze šedu i z různých koutů farmy, pokud je najdete. A tak třeba najdete mikrovlnku, které někdo uřezal kabel – po 2 týdnech na farmě si přestanete nevěřícně pokládat otázky typu: proč by někdo u fungující mikrovlnky ve 3/4 odřízl kabel – a v momentně, kdy hledáte něco jiného, co rozhodně nemůžete nalézt, najdete lampičku, která nefunguje. Pak už stačí míti Filipa a kabel z nefungující lampy namontujete na mikrovlnku. Když se amputace a následné přišití zdaří, pak nejenže si máte kde ohřát jídlo, ale tepe ve vás i hřejivý pocit, že jste farmu posunuli blíže modernímu věku – od venkovního ohniště k mikrovlnce. Tento pocit trvá tak dlouho, dokud nepřijede nový anglický pankáč a nevymyslí podobnou zhovadilost, jako s uříznutím drátu od mikrovlnky, a vy můžete zase restaurovat a inovovat, jak se vám zlíbí. Je to nikdy nekončící interaktivní hra stimulující jak imaginaci, tak zručnost.

S pracovními nástroji se to má na chlup stejně. Chceš pikat (rozuměj sbírat jablka, odvozeno od anglického pick up)? Splň následující podmínky:

1. Najdi si pikáč (to, do čeho budeš sbírat jablka).
2. Sprav si pikáč. Nejlépe rozebráním a znovu složením jiných dvou nepoužitelných pikáčů. POZOR!!! Bez stříbrné pásky to nezvládneš! Měj na paměti, že ani NASA při svém pokrokovém rozvoji moderních technologií nepřekonala stříbrnou pásku. Nakonec farma je toho důkazem. Stříbrná páska drží nejen pikáče, ale i boty, světla, pláštěnky, prostě všechno, co vás napadne. Stříbrná páska forever!
3. Najdi si kbelík nebo si sprav další pikáč.

Na místě je otázka k čemu bod 3, když člověk úspěšně splnil první dva body. Na tomto neuvěřitelném místě se totiž piká do pikáče i do kbelíku. Do binu s hezkýma jablíčkama a do binu s hnusnýma (rozuměj džusovýma) jablíčkama. Každý z vás určitě zná reklamy na džus, které vás ujišťují, že do džusu jdou jen ta nejlepší jablka, která jsou s péčí trhána nejlépe krásnými, štíhlými, namalovanými, usmívajícími se blondýnami, případně vymakanými svalnatci se slaměným kloboukem na hlavě a v džínových lacláčích bez trička. Není překvapením, že reklama ani vzdáleně neodpovídá realitě. Džusový bin obsahuje mnohdy jablka, kterých se nechcete ani dotknout, natož abyste si na nich pochutnali. Prostě ideální do dětských bio přesnídávek. Pikeři, až na nemnohé výjimky, nejsou namakaní, pikerky naopak občas blonďaté jsou. Jejich odrosty jakékoli barvy doplňuje místy bezzubý smích, vychlastanej hlas a profetovaný život. Jejich krása zrcadlí jejich věk a životní historii. Nechci říct, že nejsou milé. Chci říct, že kdyby reklama odpovídala realitě, málokdo by si kupoval džusy a přesnídávky s přesvědčením, že dělá něco pro své zdraví, potažmo celou planetu.

Když na tím tak přemýšlím, a při pikání máte spousty času na přemýšlení, západní svět je obrácenej na ruby. Zatímco velké společnosti vykupující jablka dávají nesmyslné požadavky na rozměry jablek, které skupují, např. Gala jablka rozměry mezi 65mm až 80mm, zbytek pod nebo nad nechat opadat nebo dát do džusu, protože zákazník chce jen krásná, souměrná jablíčka bez skabu a jiného narušení, malé obchody prodávají za poměrně velké peníze skutečně hnusná jablka s nálepkou bio. A zákazníci nakupují s úsměvem tam i tam. Ačkoli se Šuldou v mnoha věcech nesouzním, souhlasím s jeho tvrzením, že lidé pod nálepkou bio nakupují odpad, kterým se dřív krmila zvířata. Jenže statků s domácími zvířaty už moc není, tak co jiného zbývá.

Šulda. Ten, který tomu neuvěřitelnému pralesnímu království, zvanému farma, vládne. Je mu přes šedesát a na farmě strávil celý život. Neustále si na všechno stěžuje, ve všem vidí problém a je to neuvěřitelný držgrešle, což člověka většinou napadne při prvním pohledu na farmu, kterou založil jeho děda a veškeré vybavení je plus minus z té doby. Když Šuldu člověk nezná, má tendenci ho litovat. Když ho člověk zná, má tendenci ho litovat první tři dny na začátku sezóny, ale většinou si řekne: je to prostě Šulda. V průběhu sezóny pak už jenom zírá a diví se, že se ještě diví. Tak například co ho znám, je věčně ve skluzu se sbíráním jablek, i když má v průběhu sezony pikerů dostatek. Alespoň početně. Problém je s jejich různou výkonností. Obecně lze říci, že lidi z východní Evropy – ano, sem počítám i ČR, tak se z toho nezblázněte – makají jak děla – a to rozhodně nejedou na plný výkon - a práce je za nimi vidět. Angláni oproti tomu makají taky, ale viditelné výsledky za nimi vidět moc nejsou. Problém je, že jak Angláni, tak pikeři z východu dostávají stejnou mzdu, což vede k tomu, že Angláni se v práci nezlepší, a dál se protancovávají sadem s brkem v jedné ruce a ciderem v druhé, zatímco lidé z východu se sadem propikávají, tu tam buď s brkem nebo vodečkou, záleží odkud kdo je a k čemu více tíhne, avšak pracovně je to moc nemotivuje. Přesto pracují, práce je za nimi vidět, ale rozhodně se nepřetrhnou. V porovnání s Anglánama jsou to pracovní děla. Nakonec opravdu záleží na tom, s čím a co člověk srovnává.

Do téhle situace dvakrát či třikrát za sezonu vstupuje Velryba, zákonná manželka Šuldy, jejíž hlavní činností je golf, vysušování Šuldova bankovního účtu a tahání ho uprostřed jablečné sezony do kina případně za jinou kulturou, zatímco její muž sotva chodí, protože pracuje i 15 hodin denně. Velryba nakráčí na sad v podpatkách a sukýnce, což je v mých očích opravdu úctyhodný výkon, protože i v holínkách či goráčích mám sama problém nevyvrknout si kotník, nezahučet do skrytých děr v zemi nebo prostě jen neuklouznout po všudypřítomném bahně, a začne řvát jak tur, že lidi nemakaj, že nadělávaj jenom hodiny, flákají se a vydané peníze na výplatách neodpovídají napikaným binům. Ječí a ječí a ječí. Reakce na její výstup se různí. Moje byla taková, že jsem jen nevěřícně zírala. Angláni na ní z výšky kašlou, loknou si cideru a tancují si sadem dál. Rumuni a někteří Češi ji prostě nerozumí. Tak se po jednom jejím nervovém záchvatu staly dvě věci. Nejdřív za mnou a Markem přišel Šulda a svým způsobem se nám omluvil, že to, co jeho žena řičela se netýká nás dvou, že si naší práce váží a máme tak pracovat dál, nejlíp 12 a více hodin denně (dodávám). Eda, na nějž Velryba řičela, za náma přišel o tři hodiny později a nevinným tónem se mě zeptal: Co mi ta paní chtěla? Já ji vůbec nerozuměl. Sprďung tedy dostanou všichni – ať makají nebo ne. Jako všude nakonec záleží na tom, jak má každý člověk nastavené filtry.

Víš, povídám Šuldovi, že tahle situace je řešitelná naprosto lehce? Kup víc karavanů, ať mají lidé kde bydlet a Šmoula (rozuměj Rumun) ti přiveze pracantů, kolik bude třeba. Přece nemůžeš čekat, že chlapi, kteří jezdí z východu na práci, a kterým je přes čtyřicet, budou bydlet ve stanu. Nebudeš závislej na Anglánech a sám vidíš, že pět lidí z východu je výkonnějších než deset Anglánů. A protože Šulda je prostě Šulda, začne brečet, jak je všechno drahý, jak je těžké mít farmu, jak všechno stojí peníze a čas jak…. A nic se nezmění. Je to začarovaný kruh.

Na druhou stranu je Šulda nesmírně klidný, máloco ho vyvede z rovnováhy a má nesmírné didaktické schopnosti. Ty obdivuji asi ze všeho nejvíc, zvláště když je použije v tak primitivních případech, jako je vážení jablek. Patřím mezi lidi, co dostanou úkol, tu tam se zamyslí, v případě Šuldovy farmy naleznou všude možně potřebné propriety, což může zabrat, nelžu vám, i víc jak hodinu, a dám se do práce. Prvních deset minut, než oťukám terén, to jde pomalu, ale pak se dostanu do svého obvyklého tempa a jedu. Eda, ať dělal co dělal, nikdy nikam nepospíchal. Zatímco na něj Velryba řvala, že jsou lidé, kteří dělají pomalu a pak ti, kteří dělají pořádně (ale na výplatní pásce to není vidět, chtělo se mi říct), Eda se svou pomalou rozvahou vážil pytlíky jablek na market. Vzal pár jablek, položil je na váhu, pak další, další, další, další, dokud neměl kilo. Pak je s rozvahou dal do sáčku, sáček zadělal, dal do binu a znovu nikam nepospíchal. Poté, co se Velryba bez velkého účinku vyvřískala, přistoupil k němu Šulda a s didaktickou rozvahou mu vysvětloval, jak má práci urychlit. Podívej, vezmeš takhle do obou rukou jablka, dáš je na váhu, a když pobereš zhruba tolik jablek, pak stačí dohodit jedno nebo dvě a máš kilo. Sáčky si dej sem k ruce, vezmeš pytlík, nahrneš to do něj, zalepíš, dáš do binu a jedeš dál. Obdivovala jsem ho. Bez legrace. Z mého pohledu totiž na té práci nebylo co k vysvětlování. Jestli je někdo trpělivý, pak je to Šulda. I když jeho trpělivost je dost smíchána s postojem: kašlu na svět do té míry, do které na sebe kašlat nechá.

Nakonec zbývá otázka bezpečnosti práce, jejímž řešením se inspirujeme od vyspělého Západu. Když jsem byla na farmě poprvé, smála jsem se všudypřítomným cedulkám na wc: spláchněte záchod, udržujte wc v čistotě; nad každým umyvadlem (není jich tam moc): po toaletě si umyj ruce. Přišlo mi úsměvné, že věci, které mě máma naučila v předškolním věku, dnes všude čtu jako jedno z několika zdravotních přikázání. Vlastně to beru jako důkaz debilizace lidí. Cedulky jsou o to úsměvnější, že v koupelně (óóó, jak nadnesený výraz), kde je věčně voda a vlhko, jsou vedle vody mrsknutý elektrický pojistky. Sprchujte se s úsměvem a dodržujte čistotu!

NEPRACUJTE S PODRÁŽĎENÝM ŽALUDKEM A INFORMUJTE MAJITELE O JAKÉKOLI NEMOCI. UMYJTE SI RUCE PO KAŽDÉ NÁVŠTĚVĚ TOALETY, NENOSTE ŠPERKY V PROSTORÁCH FARMY, NEJEZTE A NEPIJTE MIMO URČENÉ PROSTORY.

Letos hodně pršelo. Tak moc, že to překvapilo samotné Anglány a mnoho lidí, včetně otužilých domorodců popadalo jako mouchy. Částečně vinou počasí, částečně vinou toho, že se není moc kde ohřát a vysušit věci, takže člověk se ráno co ráno souká do vlhkého oblečení. A co Šulda, když mě viděl složenou na gauči nemohouc mluvit ani se hýbat? S empatií jemu vlastní a orientací na jablíčka mi pravil: A nechceš jít do pakáče alespoň třídit jabka? Tam na tebe nebude pršet. Nevadí, že je tam zima jak v psírně, zdraví především.

Šperky by na jeho farmě nosil skutečně jen masochista, který o ně chce nejen přijít, ale i nechat na větvi kus ucha. Další přikázání nabádá, aby vlasy byly stažené do ohonu. K tomu dodávám: to je málo! Chce to šátek nebo čepici, pokud člověk nechce zůstat zamotán v džungli větví a být nalezen (možná) za rok novými pikery.

UŽÍVEJTE VHODNÝ ODĚV, ROVNÉ BOTY…

Tak se ptám, zda zásady bezpečnosti práce, potažmo bezpečnosti farmy, přečetla samotná Velryba. Třeba za normálních okolností nosí ještě vyšší podpadky. Na její obranu však musím říct, že se na farmě rozhodně nepředře.

DÁVEJTE POZOR NA POVRCH FARMY, ZATÍMCO SBÍRÁTE JABLKA ČI SE PO NÍ POHYBUJETE. TEDY DÍVEJTE SE KAM ŠLAPETE! A UJISTĚTE SE, ŽE JE PROSTOR KOLEM VÁS BEZPEČNÝ.

Dívám se, kam šlapu. Jenže v devadesáti procentech případů je to úplně k ničemu. Prostor, který by měl být kolem mě bezpečný, je tak zarostlý, že v určitých jeho místech není výjimkou, když člověk zahučí po stehno v maskované díře, noře…v čemkoli! Dokonce, a to mě ani ve snu nenapadlo, tam rostou kopřivy tak vysoké, že mi spálily několikrát tvář!

BUĎ ZDVOŘILÝ K NADŘÍZENÝM.

Tak s tím mám trochu problém. Mým „nadřízeným“ je asi Šmoula, báječný George, traktorista. Zéland mě naučil, že traktorista podporuje pikery. Nejen, že jim říká, kde sbírat, ale také co sbírat, případně jak sbírat. Vozí jim biny, posouvá jim biny. Tenkrát jsem to tak neviděla, ale zpětně vzdávám holt věčně rejpavé Sáře, které se neustále něco nelíbilo, a pořád něco vysvětlovala. Naučila mě toho hodně. O farmě, jablkách. George po sedmi letech na farmě neumí moc anglicky, takže se s ním těžko domluví. Ti, co mě znají vědí, že tvrdím, že znalost jazyka ke komunikaci nepotřebujete, že stačí vůle. Tak za prvé, v práci se základní znalost jazyka hodí (tu má i George, jen k porozumění toho, co chce říct, potřebujete trošku dovednostÍ). Za druhé, chybí mi vůle porozumět Georgovi. Prostě ho nemám ráda. Je ze sorty těch lidí, co se nahoru hrběj a dolů dupou. Sám horko těžko doveze prázdný bin, o tom, že by ho za vámi popovezl, aby člověk jak magor neběhal kilometry tam a zpět, nelze ani přemýšlet. Za to lidi neustále buzeruje, že nepracují. Když se s ním dostanete do křížku, běží brečet šéfovi. V mých očích to není chlap, ale karikatura s hezkou fasádou. Když už náhodou udělá svou práci, tedy doveze prázdný bin, čeká jako dítě, že bude pochválen. Je to má chyba, nechválím ho. Suše řeknu dík s myšlenkou, že až budu chtít dítě, pořídím si ho.

Vítejte v Putley na neuvěřitelné farmě, kde se naběháte víc než na jakémkoli vysokohorském treku. Víc než na jakékoli jiné farmě. Vítejte ve světě, kde se rychle přestanete divit různým podivnostem a naučíte se divit pouze tomu, že se ještě divíte.

Na špínu zhasneme a hned bude pryč

Z hlubin virtuálního světa na mě nedávno mrklo moudro tvrdící, že muž a žena jsou spolu proto, že se doplňují. Pravda, moudro bylo psáno ve verších a znělo o dost vznešeněji, ale pointa zůstává. A já jsem se začala přemýšlet v čem, že se to v chaloupce uprostřed lesa doplňujeme.

Jako první se nabídlo téma (ne)pořádku. Zatímco já se urputně snažím udržovat jakous takous štábní kulturu, můj milý mi to nonšalantně toleruje. Pro něj je výsledek uklizeného či zabordeleného prostoru totiž stejný. Neustále něco hledá. Zapalovač, papírky, pas (prošlou občanku už před půl roku našel), křížovky, knihy, prostě cokoli. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem se naučila nepokládat otázku: Co hledáš? Téměř neustále a převážně z dálky pozoruju jeho pobíhání a přehazování uklizených věcí. Jen když to trvá moc dlouho, položím dotaz a případnou ruku k dílu. Jako nedávno.

Měl večer před ústními státnicemi. V deset večer si vzpomněl, že by se mohl hodit index a začal hledat. Chvíli jsem z venku poslouchala, jak přehazuje věci v chatce a po půl hodině jsem to nevydržela a mlčky jsem začala přehazovat s ním. Po další půl hodině marné činnosti se na mě podíval a jediné, co pronesl, bylo: „To bych ani neřekl, jak je ta naše chatka velká…“ Zírala jsem na něj nechápavě. To je to jediné, co mi řekne? Že je naše bydlení nečekané velké? Co je, sakra, těžkého na tom, mít alespoň důležité dokumenty na jednom místě? Proč shání index pár hodin před zkouškou? Tohle a víc mi běželo hlavou. Mlčky jsem přehazovala věci dál. Za další půl hodinu jsme seděli v komplet přerovnané chatce. Samozřejmě bez indexu. Podíval se na mě tím svým nevinným pohledem a pravil: „Vidíš, jiní chlapi by řekli, že je to tvá vina, že ten index nelze najít protože pořád něco uklízíš a přendáváš z místa na místo. Ale mě… mě by to ani nenapadlo.“ A bylo vymalováno.

Abych byla fér, protože já musím být fér, jelikož máme spousty společných známých, kteří prý ty moje texty občas čtou a neváhají jejich obsah tasit v diskusích u piva, zdůrazňuji, že i můj drahý uklízí. Uklízel, když mě balil. Chatička byla vypulírovaná a navoněná esenciálním eukalyptovým olejem. Ne, eukalyptus zde nezastupoval romantickou úlohu, ale čistě prozaickou – lépe se mu dýchalo. Uklízí, když se po dlouhé době vracím domů, kde pobýval sám, nebo naopak, když někam na dlouho odjíždíme. Koše jsou vynesené a nádobí umyté. Ne, proto, že by ho to bavilo, ale protože mě má rád… a taky zná moje amoky z bordelu, co mi jde naproti. A tak se vzájemně doplňujeme a udržujeme klidné soužití. On se snaží vyjít mi vstříc a já za to přehlížím přehlédnuté, neumyté hrníčky a neuklizené příbory a polykám své otázky: To to nemůžeš uklidit, když už to děláš? To je to tak těžký nezapomenout půlku linky umejt?

Ovšem i já se v umění bordelu zdokonaluju. Má hranice se už dávno posunula, a když mám dobrý den, zavřu oči, zatáhnu závěs a dělám, že to prostě nevidím. Protože co nevidím, to neexistuje. A co neexistuje, nemusí se řešit a přispívá k harmonickému soužití.

Figurka na B12

Začalo to nenápadně. Minulé léto přibližně ve stejnou dobu a ve stejných vedrech se mému drahému zablokovaly záda. Nemohl chodit, sedět, číst, psát, pracovat. Bylo to hrozné. Tím to mám na mysli dívat se na to, jak se nudí. A tak jsem nesměle navrhla, že si s ním zahraju deskovou hru a to i přesto, že nejsem hravý člověk. Byl chytrý. Vytáhl Through the Ages a já vydržela hrát týden v kuse. Nenechal mě vyhrát, to ani omylem. A mně to bylo vcelku fuk. Nikdy jsem nebyla hráčem a o výhry jsem se nijak nezajímala. Byla to zábava.

Vlastně mě vždycky bavilo, jak se z hodného a klidného kluka stává během hry úplně jiný člověk. Klidný zůstává, ale je zákeřný, škodolibý, a nebudeme si nic nalhávat, když soupeři poradí, tak jen pro svůj vlastní prospěch. Snaží se to sice maskovat za pomocnou ruku a dobrou vůli, ale jakmile se mu naskytne příležitost, tak s nevinným pohledem pokosí protivníkova vojska, sebere mu body kultury, nebo se přiživí na jeho vědě.

Největší divadlo ovšem nastává, když zasedá k deskové hře se svým herním protivníkem Jindřichem. To je pak divadelní premiéra jako na dlani z první řady. Zvlášť, když potřebují v rámci hry pro své vlastní vítězství přesvědčit i další spoluhráče. Zatímco Jindřich vykřikuje jako pouťový vyvolávač, máchá rukama a ukazuje na Marka jako na toho, kdo chce ostatní oblafnout, Marek sedí naprosto klidně a velmi sporadicky vysvětluje, že nemá cenu věřit jeho protihráči. Ačkoli na první pohled dva rozdílní hráči, spojuje je fakt, že ostatní spoluhráči jsou jim jedno a vidí je jako prostředek ke svému vlastnímu vítězství a rozdrcení toho druhého.

Moje vlastní transformace proběhla mnou nepovšimnuta. Občas, to když jsem měla velkou kliku, nebo můj drahý málo hulení, jsem vyhrála. Ale skutečně jen občas, protože on si stojí za tím, že k výhrám se musím prohrát, stejně jako musel on se svým otcem. Ach, Freude… Změnu jsem zaznamenala vcelku nedávno. Všimla jsem si, že ve hrách přitvrdil. Taky jsem si všimla, jak se ve mne poslední dobou probouzí herní soupeřivost. Už ani nevím v jakém kontextu, ale můj drahý pronesl dokonce něco ve smyslu: „Vždyť s tebou nehraju ani z poloviny svých sil…“ Naprosto přesně si pamatuju jak jsem se ušklíbla. Potom přišla ta osudová hra. Byl poklidný, deštivý večer a my usedli k rozloženému stolu. Zhruba po hodině hraní přišel z jeho strany drtivý úder. A já, která si zakládala na svém klidném až laxním přístupu ke hrám, kdy mě bylo šumák, kdo vyhrál nebo prohrál, jsem se rozkřičela. Nekřičela jsem jako lev, ani jako raněné zvíře, ale jako pavián. Dokonce jsem sprostě nadávala. Velmi sprostě. Kdo mě zná, tak ví, že pro sprostý slovo nejdu daleko, ale sotva kdy je užívám vůči lidem kolem sebe. A tentokrát jsem sprostá byla. „Hodinu a půl tady v poklidu něco buduju a ty to smeteš jedním tahem! Jdi do hajzlu! Já se na to …. Fakt mě sereš.“ Do posledního slova jsem vložila všechnu svou frustraci, zklamání a vztek. Věděla jsem, že jsem přestřelila a mrzelo mě to, jakmile jsem to vyhejkla na světlo boží. Hru jsem v následujících dvou hodinách v poklidu dohrála, ale na něm bylo vidět, jak ho to mrzí. Ne, že jsem prohrála, ale že mě tak rozmetal. Nakonec bych to projela tak jako tak, šlo jen o způsob. Měl v očích ten svůj pohled jako: něco jsem provedl (a teď dokonce i vím, co to je) a bojím se vůbec dýchat natož chodit, abych nešlápl na další minu. Za svá slova jsem se hluboce omluvila. Nahlas. Několikrát. A stokrát vyřčená omluva vůbec neznamená, že se vám uleví. Mrzí mě to dodnes. Všechno se od té doby změnilo.

Pokaždé, když usedám ke hře, cítím neodolatelnou touhu ho rozdrtit na padrť. Z každého vítězství se raduju, jako bych dobila jinou planetu. Dál většinově prohrávám, ale dává si pozor na způsob, jakým prohraju. Dokonce tvrdí, že svůj pohled v očích po oné osudové hře jen hrál. Tvrdí, že je dobré umět hrát a ještě lepší je vědět, kdy tuhle dovednost použít. Ať si. Já vím svoje.

Dneska nejen že běhám po mapách s figurkama bojovníků a osvobozuju banánové republiky, což se daří jen proto, že mi můj drahý postavy vyzbrojí jak se patří a já používám, co mi dá a zbytek mě nezajímá, ale podílím se i na vymýšlení nových scénářů. Tak takhle vypadá láska.

Geny klackem neumlátíš

Rodina je nejvíc. Poskytne vám zázemí, podporu, když je třeba, a tak vůbec. Vždyť o tom všichni všude píší, mluví a souhlasně přikyvují. Když oponujete, že rodinu skutečně poznáte až při dědickém řízení, tábor se rozdělí na ty, kteří dědictvím ještě neprošli a na ty, kteří ho mají již za sebou. Ti většinou vševědoucně přikyvují. My jím prošli. I dobou před dědickým řízením a zodpovědně můžu prohlásit, že vyjma mé nejbližší rodiny, která čítá mámu, tátu a zvířenu, je moje rodina největším ksindlem. Tak velkým, že jsem je v druhé lekci jakéhokoli jazykového kurzu nechala všechny pomřít. Výsledkem je, že v žádném jazyce neumím pořádně říct tetička, strýček, bratranec a sestřenice, ale bez toho se dokážu vcelku obejít.

Nejužší rodina mi stačí. Podpory je habaděj. Tak si to vezměte. Před dvěma dny mi kuchali koleno. Protože před operací jsem měla dost času a na operačním sále pod apartní modrou čepičkou musím zdobit, skočila jsem si ke kadeřnici. Když jsem viděla její podholené vlasy, vyslovila jsem nahlas to, co jsem měla doposud jen v hlavě. Vždyť jsem o tom přemýšlela celou cestu vlakem! Když vzala do ruky strojek, znejistěla jsem.

„Máma mě zabije.“ Je zvláštní jak se jako malí snažíme co nejrychleji dospět, aby nám rodiče nekvedlali do našich rozhodnutí a života vůbec, a jak v pokročilé dospělosti nemáme na některé věci kuráž, protože: co by tomu řekli naši.

Jelikož moje máma je v péči mojí kadeřnice, dostalo se mi logické odpovědi: „Má vás zabít kvůli černé barvě, nebo vyholený hlavě?“ a mašinka se mi rozjela po týle.

Není to boží?

Musím říct, že je to pecka! Všichni byli nadšení. Až na mámu. Ta málem dostala infarkt. Nezabila mě asi jenom proto, že sázela na to, že se na těch berlích brzo zabiju sama, nemá tedy smysl jít si sednout do báně za něco, co je stejně nevyhnutelný.

„To snad nemyslíš vážně! Tak krásný vlasy máš a takhle si je necháš vyhyzdit! Co by za takovýhle háro jiné ženské daly!“ zazněla klasická litanie, kterou mě držela v šachu šestatřicet let.

„Já to řeknu Markovi,“ pravila a když jsem se na ní pobaveně podívala, dodala: „Hm, stěžovat si u něj asi nemá smysl, je to stejnej magor jako ty. Ale vypadáš jako z kriminálu!“

S účesem alá krim a dvěma fofrklackama jsem se jala zdolávat naše brutální schody do prvního patra. V mamince se objevily mateřské pudy a se svou vachrlatou stabilitou se mě jala ochraňovat při cestě do schodů.

„Co děláš? Chceš abychom zítra jely k ortopedovi obě, až se zřítím a vezmu tě s sebou?“

„No, teď právě přemýšlím o tom, že vezmu psy, zavřeme se dole do místnosti a počkáme jak to dopadne, abychom náhodou nejely ještě k veterináři,“ nenechala se vyvést z míry.

Podpora rodiny vždycky zahřeje a potěší.

Rodina je zásadní prostředí pro růst a vývoj sebevědomí. Kdo jiný vám řekne, jak jste krásní, úžasní a skvělí? U nás to fungovalo vždycky perfektně. „Mám nové šminky od The Baum, koukni na to, jak krásně se do sebe vpíjejí a jak se s nimi přirozeně vystínuje oko,“ mrká na mě máma u okna. Chvíli ji zkoumám. „Paráda. Ještě pytel přes hlavu a lidi na ulici nebudou řvát hrůzou.“ Sebevědomí se prostě musí stabilně udržovat – na bodu mrazu, dodala by máma.

„Dá to zabrat nakreslit na čarodějnici princeznu v tomhle věku, co?“ oceňuji její snahu před zrcadlem. Se stoickým klidem na mě pohlédne a kontruje: „Počkej, taky ti bude, co mě. To je jediná spravedlnost života.“ A přišla pěkně brzo. Zatímco dřív jsem odpovídala: To bych radši skočila pod vlak, poslední rok se děsím naší vzájemné podoby. Začalo to nenápadně. Občas jsem se přistihla, že mám v určitých situacích výraz tváře jako ona. Do zrcadla jsem se nedívala, ale úplně jsem cítila její masku tváře na mém obličeji. Postupně se přidala i gesta. Možná tam byla vždycky, ale já si je začala uvědomovat až nedávno. A když jsem se neradostně smířila s výrazem i gesty, protože je přece jasný, že nikdy nebudu jako máma, přidala se i viditelná podoba, kterou jsem začala detekovat vcelku nedávno. Poprvé mě pohled do zrcadla vyděsil až jsem nadskočila. Nějak nechápu mámino tvrzení, že jsem celá táta. Taky její zbožný přání. Nakonec se rodičům nevyplnila jejich předpověď, kterou mě častovali od útlého dětství a to, že mně ve třiceti slezou vlasy a narostou vousy a ramena jako tátovi. Už šest let si chudák máma musí připustit, že jsem podobná víc jí než tátovi.

A tak mě napadá, jestli jsem svým rodičům svou lehounce vylepanou hlavou, jen nesplnila jejich prorockou předpověď. Nakonec ramena po tátovi už mám, zadek a nohy zase po mámě. Jenom na těch vousech pracovat nehodlám.

Tak já to teda zkusím

 Včera jsem na to přišla! Všechny totiž neustále udivuje, že já, která vždycky prohlašovala kuchyň v bytě za nadbytečnou, a že místo ní stačí varná konvice na kávu a spousty poliček na knihy, dnes peču, vařím a smažím. A někdy mě to i baví. Sama sobě jsem říkala, že jsem se prostě změnila, že přece svou lásku nenechám jíst zhoubné fástfúdy, když všechny mé geny naznačují, že v kuchyni nebudu zase až tak marná. Jenže skutečnost je mnohem prozaičtější. Zatímco všude po naší chajdě je zima jako v psírně, od plynového sporáku jde krásné a hřejivé teplo. Zatímco můj drahý odchází z psírny s demonstrativními krůpějemi potu na čele se slovy: „Ty mě chceš normálně upíct,“ já ho od plynové trouby obviňuju: „Ty mě chceš nechat umrznout!“ U toho vesele kvedlám těsto a dochází mi pravý význam tvrzení, že kuchyně je srdcem domova.

Večer svému drahému servíruji ten největší pekáč buchty, který máme, protože už dávno mi došlo, že výroba v menším se mi nevyplatí, pokud nechci strávit u plotny i horké léto. Čokoládou, oříšky ani marmeládou jsem nešetřila, stejně jako vřelými slovy:

„To máš k našemu prvnímu výročí… podle kalendáře… plus minus.“

Jedinou odpovědí mi bylo: „Paráda,“ a půl sežraného plechu.

Zkusila jsem to znova. „Tu buchtu jsem dělala s láskou…“

Aniž odtrhl oči od animé, pravil: „Je fakt dobrá. Já to teda zkusím vydržet ještě ten další rok.“

A bylo po romatince. Každému, co jeho jest. „No, zase se nemusíš přemáhat. To bych fakt nerada.“

„Neboj, nebudu.“

Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, jaká může být v kuchyni zábava. Když jsme na sklonku podzimu předělali naši kuchyň ze stylu free chatař na styl chalupář, popadla mě touha si ji vybavit podle svého. Vzhledem k hromadě vybílených plechů za týden bylo jasné, že nějaký ten kuchyňský robot by se hodil. Jenže s naší svépomocnou elektřinou to nebylo jen tak. A taky mého drahého popadl inovační amok. K čemu robot, když mi může půjčit vrtačku! Na vrtačce klacíček a na klacíčku vhodně zastřižená elektrikářská páska a voilá, může se šlehat vaječňák. Netvrdím, že jsem nebyla nadšená, ovšem při pohledu na elektrikářskou pásku mě napadalo, že přes všechnu tvůrčí invenci, byla v Padesáti odstínech šedi využita tak nějak líp. Alespoň co vím z doslechu.

Kutilství však stále nebylo učiněno za dost. Místo klacíčku se na vrtačku připevnila šlehací metla a mohla jsem si šlehat do aleluja. Když se člověk moc neohlížel na to, že mu často vypadávala během šlehání do těsta, tak to relativně i fungovalo. Přes všechny proklamace, že šlehací metlu budu i po vrtačkových úpravách moci použít i ručně, k čemuž původně byla vyrobena, se pokus lehce nevydařil a metla se dostala do fáze, kdy nedržela ani na vrtačce, ani po kupě v ruce. Díky tomu jsem poznala tajemství obchodu s kuchyňskými potřebami, kde je úplně všechno. Včetně paní, která na vás soucitně kouká, když se se všemi tituly před jménem i za ním, snažíte vyjádřit, co vlastně v obchodě pohledáváte.

„Víte, já sháním…vlastně ani moc nevím jak se to jmenuje, je to takový kovový, teda může to být i umělý, ale já bych chtěla to kovový a metličkujete s tím třeba puding, nebo omáčku, aby v ní nebyly hrudky.“

„Myslíte metlu? Tady mám dvě, jednu pevnější a druhou takovou méně pevnou, ale levnější,“ pomáhá mi paní soucitně snažíc se odhadovat, ze kterého ústavu jsem vzala roha.

„Pevnou!!! Rozhodně tu pevnou!!! Aspoň mi ji muž nenamontuje na vrtačku!“

Paní se zarazila v půlce pohybu a soucit v jejich očích střídá úžas. O tom, že jsem z ústavu, už nepochybuje. „Na vrtačku??? Proboha! U vás musí být veselo.“

Ke smutku svého muže přiznávám, že jsem se vrtačkového mixéru a šlehače vzdala záhy a s úlevou. Na místo radování nad domácím kutilstvím, jsem zainvestovala nekřesťanské peníze do aku mixéru, který umí všechno. Nakonec i potěšit mého muže, kterému se beztak ulevilo, že se vrtačkou neoháním po baráku.

Největší zábavou v kuchyni však jsou návštěvy. Přestože vědí, že v naší chajdě není přívod elektriky, ani vody, snad každý, kdo uvidí baterii nad dřezem, se k ní žene se slovy: A teče vám z toho voda? Další důkaz lidské přirozenosti k empirii, která vítězí nad teoretickou (mám informaci) a paradoxně i praktickou (pomáhal jsem jim tahat konve s vodou do baráku) znalostí. Jedna dobrá zpráva pro všechny návštěvy tu však je. Tekoucí voda je v plánu! Až se vykope studna – ano, přesně na tom místě, kde má být dětský pokoj, kde si děti již od dob plenek, budou zatápět samy, na tom místě, kde mi bude postavena sauna, na tom místě, kde snad má být hypotetická pracovna – tak přesně na tom místě má být studna. A ze studny čerpadlo k naší vodovodní baterii, ze které poteče voda. Ačkoli i zde jsou zatím nejasnosti, ve kterých já mám jasno, ovšem má druhá polovička se domnívá, že je to otevřeno diskusi.

Vzápětí po kompletní rekonstrukci kuchyně, kdy jsme si oddychli, že ten bordel už je za námi, se můj drahý zamyslil a přišel s geniálním nápadem.

„Uděláme přívod vody jako ve vlaku! Ťuplík na zemi, na kterej budeš šlapat a tím čerpat vodu do baterie. To bude skvělý.“

V mých představách to bylo všechno, jenom ne skvělý. Viděla jsem nejen to, jak rozřezáváme nové, právě položené lino, ale i ten hnusný šlapací ťuplík, kterej bude hyzdit naši skvělou kuchyň.

Zkusila jsem to diplomaticky: „Myslím, že bychom mohli využít tu baterii, co máme na dřezu...“

On však unešeně pokračoval: „To má každej! Ale tohle nemá nikdo! To bude pecka!!!“

„Ne nebude. Nikdo to doma nemá, a tak to taky zůstane. Ani ty to mít doma nebudeš.“

A diplomacie byla v hajzlu.

A tak to vypadá, když na tebe dojde, Freude

Můj táta je bezva chlap. I když jsme spolu nikdy výrazněji, v porovnání s mámou, nemluvili, vždycky tu byl pro nás obě. Ochraňoval, když bylo třeba, usměrňoval – mámu, což bylo většinou v rámci ochrany okolí, a nikdy nenechal mámu, aby se tahala s čímkoli těžkým. Dítě to odtáhlo. Byl to on, kdo mlčky před lety stavěl klenbu, zatímco mu do toho máma kverulovala. Vím to, byla jsem ve čtvrté třídě, a ještě o půlnoci jim vařila svařák na starých Petrách, které mi uškvařily ucho hrnce. Taky vím, jak mu ta klenba za máminých neutuchajících rad po hodinách žuchla. A víte co? Nezabil ji.

Byla jsem u toho, když máma potřebovala nutně zapojit novou myčku a to hned. Táta neměl správnou trubku a aby jí vyhověl, chtěl udělat provizorní. Uřízl si u toho půl prstu. Jako správný gentleman odložil nůž i trubku a odešel do kůlny. Teprve tam kurvy lítaly. Mámě nikdy nic sprostýho neřekl. Nebo o tom nevím. Když se s ní do krve pohádal, a to bylo výhradně kvůli politice, bez ohledu na to, zda hádku vyhrál nebo prohrál, vždycky byla druhý den na stole kytka jako omluva. Je to prostě borec! Můj mužský ideál, kterého jsem nepochybně podvědomě celý život hledala.

Našla jsem ho. A od té chvíle neustále opakuju: Připomínáš mi mého drahého otce. Tuto hlášku začal s klidem vstřebávat až poté, co ho máma ujistila, že se jedná o poklonu. Někdy si tou poklonou moc jistá nejsem. Občas je to totiž až děsivý.

Můj otec všude drobí. Myslela jsem, že mě dvacetiletý trénink v nacházení drobečků zocelil. Pak přišel můj drahý, který bryndá. Všechno a všude. To je vyšší level. Můj trénink klidu je teprve na počátku.

Můj otec neustále dává jakékoli úkoly komukoli, kdo je zrovna po ruce. Naštěstí jsem si od mala brala příklad ze své matky, a tak úkol přehodnotím z hlediska důležitosti a následně udělám po svém. Už léta se usmíváme, zatímco před/během/po přiděleném úkolu popíjíme víno s nohama na stole, a odpovídáme na rozkaz: jsi skvělý generál! Škoda, že vojsko máš na hovno. Můj drahý znaky úkolování občas vykazuje taky. Musím říct, že s tím si poradím brilantněji než s bryndáním. No co, s drobečky jsem se taky dodnes nevyrovnala.

Velké téma je u nás topení. Máma věčně zimomřivá a táta palivový škudlil. Zima u nás začíná už v srpnu, kdy máma depkaří, že už je tady zase ten skur-enej podzim a bude zima. Venku zima a v baráku zima. Táta se většinou optá, kolik mu dá na uhlí a ona, že nic. Debata je o to vtipnější, že mají odjakživa jeden společný účet. Když nastane topná sezóna, má máma na sobě tři svetry a táta opatrně přidává uhlíčko po uhlíčku řka, že tady se nedá dýchat a je tu vedro. Máma demonstrativně ukazuje omrzliny a těší se, až přijedu já, že prej kvůli mně táta zatopí. A když ne on, vyberu mu sklep s uhlím já sama.

My uhlím netopíme, což je myslím škoda. Taky si troufám říct, že nejsem tak zimomřivá jako moje máma. I když nepochybuju, že kdyby teď měla druhá strana možnost promluvit, lehce by si odkašlala a významně posunula brýle u kořene nosu. Výraz tváře by říkal něco jako: ale nepovídej. Ono je to u nás jako přes kopírák u našich! Zatímco můj drahý tu sedí polonahý, leje z něj pot a vůbec nahlas trpí, zatímco mi ukazujeme naskakující ekzém z potu, já jsem zabalená v dece a klepu kosu s rampouchem u nosu. Dokonce mě několikrát obvinil, že mi je jedno, co a kolik do těch kamen naházím, což je pravda. Teplo je teplo.

Naše soužití má i další topný rozměr. Když jsme šli poprvé pro dřevo, on si hodil na ramena dvě velké klády. Abych nebyla jen na ozdobu, učinila jsem totéž. Hodila si na ramena dva klacky a sotva jsem je dotáhla k chatě. Tak jsem situaci viděla já. Můj drahý po mně skepticky loupnul pohledem a po několika měsících se mi přiznal, že mu asi naplno došlo, že muži a ženy mají rozdílné fyzické možnosti, když mě viděl s těma dvěma párátky na ramenou.

Nutno poznamenat, a to čistě jen pro závist maminky, že náš rozhovor se dostal do fáze, kterou ona nikdy nezažila a troufám si říct, že nezažije. Po víkendu, kdy byl můj drahý slaměným vdovcem mi v neděli přišla zpráva: Už se těším až přijedeš domů a zatopíš. Je tu zima. Večer, když jsem nafedrovala do kamen se mi přiznal, že dva dny v baráku seděl dokonce (!) v zimní vestě.

„A stálo ti to za to ušetření pár polínek?“ ptala jsem se nechápavě.

„Stálo,“ odpověděl a očička mu zářila jak malýmu klukovi. A já mu to věřím. To, co on ušetřil za dva dny, jsem profedrovala za večer. Jako bych se nikdy neodstěhovala od rodičů.

Liebe Sprache

V romantických filmech se ráno šťastně probouzíme vedle své právě nalezené lásky, s dokonalým make-upem a upravenými vlasy, hledíme svému protějšku do očí a v tom pohledu je vyjádřeno vše. V některých filmech nám protějšek donese snídani s květinou až do postele, přičemž celá akce je doprovázena procítěnými slovy ve smyslu: Jak ses vyspala, lásko. Příběh končí ve chvíli, kdy divák nabyde dojmu, že takhle to bude až do nejdelší smrti. Včasný konec, dobrý konec.

Na nedostatek vět: jak ses vyspala, si rozhodně nemohu stěžovat. Láska, make-up a dokonalý účes se nekoná. Snídaně do postele se koná v případě, že za snídani lze považovat kávu. Já jsem v sedmém nebi pokaždé, když mi kdokoli vrazí do ruky hrnek dobré kávy. Podle míry spánku pak emocionálně lavíruju mezi vnitřním vztekem, napětím, odevzdaností a programovou nevšímavostí nad rozbryndanou kávou na stolku, stole, kuchyňské lince, podlaze, prostě všude, kudy si snídaně do mé postele razila cestu. Řekněme si to upřímně, ve filmech se nebryndá.

Ano, toto vše ve svém vztahu nepostrádám. Ovšem kauzalita se od pohádek a filmů dost liší. Tomu, než se dostane na snídani do postele a na: jak ses vyspala, předchází nikoli můj plavný skok z postele, přímý běh do kuchyně za synchronizovaného nasazování brýlí, pohled na smajlíkovou krabičku a výkřik: to je paráda, to to solí! – v případě, že svítí slunce; nebo: dneska to moc nedává, - v případě, že slunce nesvítí. V zimě následuje taneček kolem solárních panelů, které je třeba omést od sněhu, oškrábat od námrazy, protože jinak to nic nedává, v létě se propočítávají úhly stínů stromů, jejich dopadu na solární panel a délka působení. Tak takhle vypadá elektrická soběstačnost. Zatímco já zabrejlím na smajlíkovou krabičku, kterou mám rozdělenou na: šťastný smajlík, lehce zamračený smajlík a nasraný smajlík, můj drahý neustále propočítává watty na miliampér hodiny a v zimě laboruje nad tím, zda počítače dobít, či nikoli. O internetu se v období zimy nemá smysl ani zmiňovat.

Velkým, dosud neukončeným diskusím, je podrobeno téma fénu. Uznejte, fén je základ. Bez něho to prostě nejde. I mezi veverkama potřebuji být pěkná veverka. Z pozice: fén tu prostě nepůjde, jsme se téměř po roce dostali do pozice: tak jedině přes centrálu. Vzhledem k tomu, že centrála je bez koleček, váží 100kg a je potřeba 2x do týdne, jsme se přesunuli do pozice: příkon tvého fénu je xy, takže potřebujeme měnič o výkonu xz. Ovšem kde na něj vzít a nekrást. Už teď je z rodinných diskusí zřejmé, že mohu provolat: vivat Čína. Centrála to bude jistit jen přes zimu.

Zatímco můj drahý téma elektřiny doslova prožívá, mně je doslova u zadku. Zatímco on mě svým každodenním nadšením baví, protože člověk by měl mít něco, pro co hoří, on, byť by to nepřiznal, nemůže pochopit, že mně je to jedno. Takže pro něj není překvapením, že nás postihli v zimě dva elektrický blackouty vždy, když nebyl doma. Mě to překvapilo pouze poprvé. Před prvním blackoutem mě ujišťoval, že když dojde šťáva, tak se systém sám nahodí a ledky, kterými jsme osvětleni, fungovat budou. Hádejte co. Nefungovaly. Má zpráva s dotazem, co mám v našem elektrickém systému zmáčknout, měla pouze ten efekt, že o 100 km dál pobavila široké okolí. Při druhém blackoutu jsem se zprávou už ani nezabývala a nechala svítit svíčky, aby se mi můj drahý, při příchodu domů, nepřizabil. Každý incident byl vždy uzavřen překvapenou otázkou: Co ty s tou elektřinou děláš?

A mně se na tu otázku chce vždycky děcky odpovědět: Nic, to ono samo. Protože já, na rozdíl od něj, jsem přesvědčená, že to ono samo mi to dělá naschvál.

Tak každý den zamilovaně tokáme o miliampér hodinách a já potají schraňuji každou svíčku ve slevě, aby až na to přijde, bylo na romantické osvětlení.

Airport's Stories

2006 Attaturkovo letiste Istanbul

Sbalena ve velkem lodaku, nemohla jsem se dockat az opustim Turecko. V kufru bylo vsechno, krome goratexovych bot, dvou svetru a zimni bundy. To jsem mela navlecene na sobe v 35 stupnich ve stinu, abych usetrila misto a vahu, protoze jako chudy student jsem mela vsechno krome penez na priplatek za kila na vic. Bohuzel v kufru byla i moje turecka ID karta. Jeste po tech letech vim naprosto presne, co jsem si myslela, kdyz jsem ji do kufru davala. "ID neobsahuje jine informace nez mam v pase. Takze k cemu hlidat dva dokumenty." Dokonce se priznam, ze jsem ji uz tenkrat chtela zahodit v Eskisehiru. S cim jsem nepocitala, byl lidsky faktor.

Vesele jsem se odbavila, prisla k tureckemu oficirovi, ktery si z podcapky prohledl muj lyzarsky vzhled v tureckem vrcholnem letu a pravil: "Nechci pas, chci vase ID."

"Ale ja ho nemam. Vsechno mate v pase. Viza, data, vsechno."

Trval na svem a me neustale vysvetlovani zakoncil slovy: "Pokud mi nedate ID, tak nikam nepoletite." Vjeli do me vsichni certi, ktere jsem uvolnila vzteklym mrstenim vsim, co jsem mela v ruce, o zem plnou silou a vykrikem: " Ja se z tyhle zkur*eny zeme snad nikdy nedostanu."

Vystupem jsem sokovala nejen urednika, ale i cesky detsky zajezd, ktereho jsem si v amoku nevsimla. I kdyz pochybuju, ze bych beztak volila jina slova.

Zatimco kamaradka sbirala dokumenty po zemi, ja letela k odbaveni, kde jsem krasne a upjate turecke slecne vysvetlila svou situaci, ukazuje na kufr na pase, ze ten je muj, ze bych si ho jako vzala, vyndala ID...Divala se na me, tvari se ji mihl usklebek, zmackla knoflik a jeji rude namalove rtiky skodolibe pravily: "Neni, " zatimco kufr sjizdel do utrob letiste. Pred ocima se mi odehral v rychlem sledu pribeh, ve kterem  byla spousta krve, ale moje rty se nezmohly na jedine slovo. 

"Musite si ten kufr najit v odbavovacim prostoru," pokracovala ta, pro kterou ani po dvanacti letech nemam vhodna slova. "Dalsi, prosim."

Muj beh Forresta Gumpa zacal. Nabalena jako pumpicka, koupaje se ve vlastnim potu, letela jsem shanet informace. Na informacich nikdo. Po chvili se me ujal jakysi oficir, na ktereho jsem udychane smesi turectiny a anglictiny vychrlila, co potrebuju. Byl to Turek kazdym coulem. Usmal se na me a rekl: "Klidek. Nedate si caj?" Zacala jsem hystericky kricet, ze caj si fakt nedam, ze me uleti letadlo. Attaturkovo letiste je ohromne velky. Zatimco ja poklusovala jak zpocena kobyla, oficir si vykracoval jako by byl na prochazce a opakoval: "Klidek. Pomalu...ten caj by vam pomohl."

ID jsem nakonec v temnych podzemnich zakoutich z kufru vystrachala.

Letela jsem zpatky jako o zavod a vice mrtve nez vitezne jsem dokument podavavala oficirovi. Ten si me zmeril a medove pravil: "Pas, prosim." Zbytek pribehu je nepublikovatelny. Letadlo jsem stihla jen o chlup.

2011, LA, prestupni stanice ze Zelandu

S dlouhodobymi pobyty byva obcas ta potiz, ze pravidla, ktera platila pred rokem, nasledujici rok neplati. Jste-li zrovna v zahranici s platnyma zpatecnima letenkama, pak je to prekerka. Zatimco pri ceste na Zeland v roce 2010 USA nevyzadovalo elektronicky pas, rok pote tomu bylo jinak. Pri vyplnovani prestupnich viz system kamaradce na bezcipovy pas nedovolil transfer. Chvili jsem na to koukala a pak zcela drze zkusila moznost refresh predchoziho transferu, kterou system nabizel. A ono to vyslo. S blbyma poznamkama, ze kdyz ji zabasnou, budu ji do vezeni pasovat pilnik, jsme nasedly do letadla.

V LA probehla klasicka kontrola pasu, snimani otisku, scanu sitnice...a nez jsem se nadala, urednice odvadela Zuzku stranou. Moje snaha nasledovat ji byla okamzite zmarena jinou urednici, ktera me i pres me vysvetlovani situace, nahnala do lounge pro transfer, ze tam to vyridime. Zatimco ostatni cestujici uzivali pohodli a pohosteni, ja chodila jako lev v kleci a Zuzka kdesi na imigracnim sedic mezi Pakistancema vysvetlovala zoufalym urednikum, ze nepotrebuje vysvetleni, kde je problem, ze to vi, ale ze potrebuje ten problem vyresit. Problemem mezi problemy se ukazalo, ze na tenhle problem neexistuje lejstro ani psany navod.

Ja mezitim na svem bojisti vysvetlovala letuskam a dalsim zodpovednym osobam, ze bez Zuzky nikam neletim. Vycerpana sice pomerne kultivovanymi, ale dlouhymi diskusemi, jsem emigrovala na toaletu. Sedic na mise, neustale mi hlavou virila mozna reseni. Vstanu, splachuju a v tu chvili muj vystresovany mozek vola na jeste vetsi poplach! V mise neco plave! Ne, bobek to byt nemuze...a muj prst zaroven macka splachovani. Vydeseny mozek listuje moznostmi a v tu samou vterinu, kdy vyhodnotil, ze je to pas z me zadni kapsy kalhot, se moje ruka nori do virici misy. Pas zachranen, letenka uplavala. Roztresenou ruku jsem pas oplachovala pod tekouci vodou a sledovala, jak se viza rozpijeji.

Letusky se nesmirne pobavily, zatimco mi vystavovaly novy palubni listek. Cestujici se pobavili taky, protoze v tom stresu jsem si nezapla kalhoty a me rude kalhotky zarily vic nez moje tenkrat ruda hlava. 

V LA jsem poprve slysela sve jmeno z tlampace. Pry se mam dostavit k informacnimu pultiku. Kdyz jsem tam dosla, stal kolem nej houf chichotajiciho se personalu a hlavni pani mne vitala slovy: "Aaa, to jste vy!" Obrovsky stud z trapasu prebila zprava, ze Zuzcin problem byl vyresen a muzeme spolecne pokracovat v ceste. 

V Londyne na pasove kontrole oficir listoval mym pasem a uzasle se me ptal: "Co se to s nim proboha stalo?" Tezce nametena mnohymi panaky po 12cti hodinovym letu, jsem se skromnym usmevem pravila: "To nechcete vedet."

2018 Izrael, Ejlat

Kdyz cely den cekate na nocni let, pak jit na plaz s flaskou se samo nabizi. A da to preci rozum, ze nezustane jen u jedne. Nocni prichod na letiste se pak nesl v dosti rozverne nalade a nutno rict, ze jsme nebyli sami. Oficirka se na me zakoukala a neco zakunkala. "Excuse me, pls?" Zakunkala to znova. 

Po mem tretim excuse me na me zarvala: "Umite vubec anglicky?" 

"Umim," usklibla jsem se " ale to musite mluvit nahlas a zretelne." Netreba ani rikat, ze svou oblibenou nemeckou frazi jsem ji dost nastvala. 

"A co On?" kyvla na Borise, ktery se tvaril,  jakoze neumi do peti pocitat.

"On moc ne." 

Prinesla sesitek z ceskyma otazkama a odpovedma a tuzkou ukazovala, na co ma odpovidat. Zvykla, ze on dost pomalu cte, predcitala jsem mu nahlas a rovnou hlasila odpovedi: ne, nikdo nam nic na prevoz nedal; ne, nic nepasujeme; ano, jsme turisti... Netreba zminovat, ze uz tak mnou nastvanou urednici, jsem totalne dorazila.

A tak se stalo, ze jsem si vyslouzila dukladnou kontrolu. Zatimco On stal opodal a culil se jako mesicek na hnoji, ja se nejprve se zajmem, a pak s usklebkem divala na to, jak mi rozebiraji batoh do posledni nitky. Po 10 minutach uz jsem zacala byt nastva oficirovou touhou najit cokoli. Hlavne neco. Po 15 minutach mu nabizim, ze si svou kosmetickou tasticku slozim sama. "Nesahat!" okrikl me. Kdo jste nekdy skladal cestovni kosmetickou tasticku, vite, ze tetris je slabej odvar. A podle vseho tetris oficirovi evidentne nesel. Po jeho marnem boji a par mych poznamkach o jemnosti, ze ty veci nejsou zrovna levny, jsem byla prizvana na pomoc.

Nic nebylo nalezeno a ja byla propustena. Nesmirne pobaveny Boris me vzal na vodku a halekal na celou halu: "A ja jim tak fandil! To by byla prca, kdyby si te zatkli." Ulevne jsem do sebe klopila panaky, jeste ulevneji se smala, kdyz tu najednou uprostred letiste v Izraeli slysim: "Jee, pani profesorko! Ja vas znam! Vy jste mela prednasku u nas v Budejicich!"

2018, Letiste Vaclava Havla, dnes 

O proti puvodnimu planu vyjizdim z Pardubic na misto Prahy. Cas byl dostatecny, ale predpoklad chybny. Auta ve ctyri rano na dalnici sice moc nejsou, za to s kamiony se roztrhl pytel. Tam, kde nebyla rozmlacena dalnice s omezenim pro ridice, byly navzajem predjizdejici se kamiony. Oba obri jeli rychlosti 80km/h a jejich vzajemne minuti trvalo jednou i 15 minut. Slova linouci se z mych neznych rtiku nejsou publikovatelna.

Pak prisla jizni spojka, ktera ani, jak doufam, nepostrehla, ze se po ni ritim. A na barandaku zase sama cervena. Pri parkovani auta bylo jasny, ze mam casovy problem. Ten pak vzapeti dostal dalsi rozmer, kdyz jsem nervozitou sedrela pul dveri auta o omitku. Nebyl cas, ztracet cas. Dulezity bylo, ze auto vedle me bylo netknute. Vypalila jsem sviznym behem na Zlicin. Z dalky vidim dva autobusy a zrychluju krok i funeni. Autobusak tesne prede mnou zavira dvere a odjizdi pryc. Nebyl to muj bus, ale co kdyby nahodou. Zlata ceska povaha. Muj autobus ma prijet o 10 minut pozdeji, stranky letiste k memu letu hlasi: posledni vyzva. Pisu zoufalou (a ufnukanou) sms: Asi mi uleti letadlo. Vzapeti mam odpoved: To stihnes. Sup, sup. Tomu neslo vzdorovat. Autobus jsem nejprve privolavala a po te popohanela silou vlastni vule. Musim rict, ze mam slabou vuli, protoze jel na cas, coz pro me bylo pozde. 

Na letisti jsem vypalila, probehla jako strela kontrolou, ktera muj brunatny a zpoceny oblicej podrobila zkoumavemu pohledu. A pak beh, jedna zatacka, koridor,druha zatacka, dalsi koridor. Uplne jsem si vybavila, jak jsem pred deviti lety a triceti kily behala po Heathrow. Dobiham ke skenum, zatimco tlampace rvou moje jmeno v souvislosti s vyhruzkou odletu bez me uricene malickosti. Vestu dolu, goratexku dolu, telefon ven, pasek dolu...sbiram veci a mazu dal. Kontroluji mi letenku, zatimco mne se rozsypala pulka veci, co jsem musela pri kontrole vyndat z batohu a kapes. Podavam pas, beru zpet letenku, autobus kvuli me couva, lidi cuci na muj sprint, kdyz v tom mi na nalestenou podlahu letistni haly pada vesta, na kterou vzapeti slapu...a najednou nebezim. Kousek jedu a vzapeti vidim svoje spicky bot. Ve zdrave ruce drzim vsechen bordel, co jsem nestihla dat do batohu, takze pad s plnou paradou brzdi operovana ruka. Muj vystup byl zakoncen kratkym sklouznutim po zadku. Rada bych napsala, ze to byl elegantni pad. Faktem je, ze jsem hodila takovou tlamu, jako snad uz 20 let ne. A lidi koukali. Padem jsem se nenechala zpomalit,  vyskocila jsem zpatky na nohy a skocila do autobusu, abych z nej vzapeti vyskocila a hledala pas. Ten mi podaval mlady, pekny a pobaveny kluk. Na sve uricene a vystresovane tvari jsem vykouzlila ten nejmene krecovaty usmev jakeho jsem byla schopna a slusne podekovala. Lidi koukali.

A koukali i v Londyne, kdyz jsem se pri vystupu z letadla zacala tlemit na cely kolo jako blazen. Jeste jsem ani nedorazila na farmu a uz mam po dnesku nohy jako terenni kruta a zmrzaceny uz tak davno zmrzaceny zapesti.